ŽENY PO POHŘBU PÁNĚ

ŽENY PO POHŘBU PÁNĚ
Slunečko zašlo krvavé a noc se přivalí. Však srdce naše bolavé, to ještě bdí – to bdí! To ještě není pochovánopochováno, ještě mu souzeno žít... Však kam – ó kam – než přijde ránoráno, své oči obrátit? MAGDALENA:
„Tebou jen žila, z Tebe jen pila duše má mír a naději...“ SALOME:
„Pastýři sladký, navrať se zpátky! Kam ovce Tvé se podějí?“ 156 MARIE JAKOBOVA:
„Slunečko naše – do temné skály tak smutné jsme Tě pochovaly!“ Aloe, myrhy vůněmi zasypán zářný sen... Smutno je, smutno na zemi. Zda ještě svitne den? Však ejhle! Luny milostivé vychází stříbrný svit! Tou Slunce – kdesi přece živé – nás přišlo pozdravit! MARIE JAKOBOVA:
„Matičko Krista, Panenko čistáčistá, k nám obrať bledou svoji líc!“ SALOME:
„V tvé svaté tváři Ježíš nám září, vzpomínek budí na tisíc!“ 157 MAGDALENA:
„Ó Matko, Matko, mám jen Tebe, když spustla jsem a shaslo nebe!“ Zdráva buď, plná milosti, nám nezacházej již, Luno, jež slávu výsosti v noc naši odrážíš! Nedávej srdcím hynout v hoři, úsměv tvůj provázej na poušti světa, na bouřném moři, a Jitra dočkat dej! 158