ŽENY PO POHŘBU PÁNĚ
Slunečko zašlo krvavé
a noc se přivalí.
Však srdce naše bolavé,
to ještě bdí – to bdí!
To ještě není pochovánopochováno,
ještě mu souzeno žít...
Však kam – ó kam – než přijde ránoráno,
své oči obrátit?
MAGDALENA:
„Tebou jen žila, z Tebe jen pila
duše má mír a naději...“
SALOME:
„Pastýři sladký, navrať se zpátky!
Kam ovce Tvé se podějí?“
156
MARIE JAKOBOVA:
„Slunečko naše – do temné skály
tak smutné jsme Tě pochovaly!“
Aloe, myrhy vůněmi
zasypán zářný sen...
Smutno je, smutno na zemi.
Zda ještě svitne den?
Však ejhle! Luny milostivé
vychází stříbrný svit!
Tou Slunce – kdesi přece živé –
nás přišlo pozdravit!
MARIE JAKOBOVA:
„Matičko Krista, Panenko čistáčistá,
k nám obrať bledou svoji líc!“
SALOME:
„V tvé svaté tváři Ježíš nám září,
vzpomínek budí na tisíc!“
157
MAGDALENA:
„Ó Matko, Matko, mám jen Tebe,
když spustla jsem a shaslo nebe!“
Zdráva buď, plná milosti,
nám nezacházej již,
Luno, jež slávu výsosti
v noc naši odrážíš!
Nedávej srdcím hynout v hoři,
úsměv tvůj provázej
na poušti světa, na bouřném moři,
a Jitra dočkat dej!
158