DOLORES

DOLORES
Cela v klášteře Karmelitek v Albě de Tormes, 4. října 1582. – Sestra Dolores sedí v zamyšlení. Oknem na malém dvorku vidět jediný strom, uschlou mandloň, a v protějším okně blikot svíce.
Ne, plakat nechci. Kdo ví, jaké býlí by na mé poušti vzbudila slz vláha! Snad také pro mne den se brzy schýlí – Ale jednu krutou věc již dnes já také vím: Smutno je a těžko. Bolestně tak váhá duch můj unavený dlouhým čekáním: Na úsvitu trochu, na kapku jen rosy, na pohnutí vánku, na radostné cosi, na něco, ať lidé jakkoli to zvou, co by vzbudilo zas blahý žití zájem, co by potěšilo bědnou duši mou! Jak je dávno již, co byl mi Karmel rájem! Samota šuměla nášepty nebeských úst, chudoba cítila perutě do oblak růst, a od modliteb, horských zdrojů chuti, nebylo, nebylo ani odtrhnutí! 89 Myslela jsem tehdy, vždy že bude tak – A přec iižjiž dávno jinak je – Je život dlouhý. Vše je ztracené – Osamění – jako skály na srdci dnes tlak, odříkání – marnou cestou do prázdna se tratí. A duch, který lehce opouštěl tak svět, začal churavět, prázdnotou a žalem začal umírati – Není to lítost a není to touha – Je to jen otrava dlouhá, zhrzený milenec jedem se mstí – Ukrutné světa tajemství! Já vím, ten svět mnoho není. Je to jen tečná, z nebytí v nebytí říš odtud, co není ještě, tam co není jižjiž, možností pouhých přímka nekonečná. Jediný bod z ní v oblast bytí je vzatý tam, kde se jí dotkl Kruh Plnosti svatý – jediný bod – ach, ale ten září, dráždivě svítí do očí a tváří – Což, měla jsem já právo, zhrdnout tím, co Bůh nechal vstoupit z ničeho v bytí svatý kruh, právě tak jak mne, jež také jsem jen nic? Krásné přec je vše, co jest, krásné vše, co žije – Vinice kdes rozkvetlá, milých družek zpěv, 90 útulný dům v zahradě slunné Kastilie – dětí zrak – a oheň, kterým hoří krev – a dvé tak černých zřítelnic – Ale ne! Nač myslím?! – To jsem všecko dala a neberu svou obět zpět. Avšak, Spasiteli – vypráhlá jsem skála – potřeba je přece trochu napršet, aby oživ pramen, odkud může píti ptáče, bez jehožto srdečného pění nést to žití možno není! Radost, Bože, radost, radost jakoukoli, sebe menší radost, ať má z čeho žít to srdce utýrané! Já neporoučím, ne, co by to mělo být, ba ani nevím, Pane – nemusí ze světa zářiti ten svit, Ty můžeš ho vzít odnikud – z ničeho, jak zemi a nebe – nemusí z něčeho radost to být, když může být přímo z Tebe! HleHle, toť každodenní prosby mé jest hlas, toť již jediný jest modlitby mé sten! Za radost, můj Bože, za radosti jas, jakoukoli radost, sebe menší jen – 91 každodenní hlad – ty přec to dobře víš – ty, jenž na obraz svůj, sám jsa přeblažený, takové jsi stvořil srdce bědné ženy – proč hlad ten nesytíš? Ó čekání! Jak čekání tíž znaví! Dnes dobrá byla by mi hrstka šedé trávy na hřbitově chudém, na mém hrobě – A nesmím říct to nikomu, a pravím to jen Tobě, můj Spasiteli milý, že není již síly, že zde bědné srdce člověka nic již nečeká! Vždyť jsem jak uschlá mandloň naší kvadratury: nerozkvetla jarem – bláhov, kdo by s hůry čekal na zázrak, že opět rozkvete! Co bych čekala já chvíle té? – O jistě, hodna nejsem, ani abych sňala matce Teresii s nohou opánky – Ale hlehle, i ona, která vždy se pjala jako kondor výš a nás vše s sebou rvala, na konec své pouti došla unavená – Bože, jak tam leží! Bol jí na spánky vytiskl svůj pařát – smrti zasvěcena, nebeskými léky všemi opatřena, modlitby své šeptá – ke světu nic nedí, 92 oddaně a klidně na křížek svůj hledí, ale více nic, o Bože! Schoulena jak dítě křížek svůj si tiskne hodně křečovitě, a z těch dobrotivých jasných očí zří – já jsem zahlédla, tozahlédla to, celá uděšená – smutku tajemství! – A víc nic, o Bože! Což pak možno není, trnitý jí sejmout věnec utrpení, radostí a slávou skončit její dny jako slunka západ zářně vítězný? A to přec jest ona! Zápasila tak a ještě zápasí! Což pak teprv já! Strom uschlý, bez krásy. Nebude již jinak. Škoda cesty té! Nerozkvete život. Uschlá mandloň nezkvete! (Zazní umíráček. Naproti otvírá se okno – v ten okamžik mandloň rozkvétá – a slyšet hlas: Matka Terezie právě skonala.)
Zázrak, BožeBože, zázrak! Mandloň v květu celá! Co jen, Bože dobrý, neblahá jsem děla, co jen nevděčná jsem nedočkavě chtěla? Spasiteli milý, buď mi milostiv! Počkám již! Já počkám! Přijď, kdy budeš chtíti, radost dej, až budeš jakou nazbyt míti – 93 jsem strom uschlý, pravda, pahýl smutný, černý, ale ty, můj Kriste, ty jsi přece živ, a tys duší květen, příští slávy den, – mou buď bídou veleben, věčný a věrný! 94