DUŠE PTÁCI

František Odvalil

DUŠE PTÁCI
Jsou duše vrostlé v země klín jak polyp korálový, však víc je těch, jež jsou jak pták, jenž v dálkách cosi loví a touží vždy a hledá vždy – však co, to sotva poví. A hnízdo ať je vysoko, na jedli, skále, věži, či v bídných jenom podrostech, v dolíku role leží, přes všecky výše žene cos, až mnohé vidět stěží. Ti v hejnech jdou, jak chumáč vran, tak družně krákoravý, ti jako husy divoké se v klínový šik staví, ti v párech milostných – a sám skřivan i orel dravý. Ten za lupem, ten s písněmi, jež v srdečku mu hrají, 170 ten zase v touze tísnivé po novém, bájném kraji, však bez únavy každý, kam? – oh, což se lidé ptají! Je mnohá duše jak ten pták, za nímž se v dálku hledí. A mnohá víc. Ta vznáší se ve smutných oblak šedi, ač okovy má na nohou a šíp jí v srdci sedí. 171