LEDEN

František Odvalil

LEDEN
Není to již, není panenský sníh bílý. Poprve když padal zmlklým šeřením, jeho chladné květy všecko v hrob svůj skryly, urovnaly hrob a všecko vzaly s ním. VšeVše, co bylo zvadlé v trapném ponížení, kaluže a skvrny z dávné hostiny, nevinným a měkkým rouchem odpuštění skryly vše, a zůstal člověk jediný. Zatopily srdce osamění vlny, divnou rozkoš dal jich odříkavý bol – byly démantové, hvězdic byly plny, pohádkových snů rej poletoval kol... Byly krajky jemné, byly květy cudné, nadechnuté dnes a zítra změněné – Tam kde mrtvo vše, tam rostou do záludné do prázdnoty rády zámky vysněné. – 13 Není to již, není. Závěj umazaná zbyla z nich a šedý kostrbatý led. Mohlo by být jaro. Moh’ by jednou z rána plaše vykvést někde skutečný zas květ. 14