Jsme všichni poutníci k Božímu Hrobu.
Ten, který má v torbě maso a chléb a čutoru plnou na řemeni,
i ten, který v čas jídla obchází a natahuje hubenou ruku.
Ten po prvé jde s námi, a ten již po kolikáté,
neboť vrátiv se jednou, uprostřed dvorce svého a po boku ženy jak bodnutí nožem u srdce ucítí zas naši touhu.
Známe jen směr, ale nikdy neznáme cesty.
Potupně na nás volají holomci s hradů a vesele z rybníka žáby: Kam? Kam? Kam?
„Rozžíznila se duše po Bohu silném a živém... Propast k propasti volá...“
Tak zpívali bychom a šli bychom kraji, a kdo by chtěl, šel by i mlčky s námi.
Šli bychom v průvodech, pod korouhvemi.
Pod korouhví ztlumeně červenou, na níž vyšit je kříž po celé délce i šíři;
pod korouhví zsinale modrou, kde jako hvězdy svítí se hřeby, více než čtyři;
pod korouhví zelenou jak dubnová louka, a Beránek bílý je uprostřed pažitu, urvaného zemi a vzneslého k výším;
pod korouhví bílou, na níž se zračí obrysy bolestné Tváře jako na rouchu Veroniky;
a pod korouhví černou, na které stejně jsou bílé lebky i květy.
A šli bychom pokojně, pozdravujíce již zdaleka svatyně na horách a vítajíce na cestě studánky a dobré duše.
Tak chodívali jsme kdysi. A zvony nás vítaly s věží a ženy nás vyprovázely požehnáním.
A kteří chtěli, šli sami opodál, hvozdy a odlehlými pěšinami, a lotři jich nepřepadali.
Šli silnicemi, a cizího osení nikdo nešlapal.
A někteří měli kolem hlavy za věnec stočený prut akátový, a u jiných nebylo vidět, jaké trní jim ovíjí srdce.
Tak šli bychom zase tou poutí k Božímu Hrobu.
Tak šli bychom zase. Proč nás nenecháte?
Proč za náš peníz neprodáte nám chleba a soli?
Proč rušíte nás, proč se v cestu stavíte?
Myslíte, že se té pouti můžeme vzdát?
Myslíte, že jsme tak příliš znaveni?
Myslíte, že pokora naše je slabost?
Že umíme jenom modlit se a zpívat?
Ještě na dně duše zapomenut zbývá jeden cit, jenž není muže nedůstojen!
Chtěli jsme jej nechat spát, ale on se vzbouří, když je udeřen; tlupy naše pocházejí z plemen bojovných!
Či není poutnická hůl též náběhem zbraně?
I ta škeble připomíná, že kdysi byla krunýřem.
Bojovník je ukryt ve hlubinách srdce a protřev oči, vzpomene slova:
„Přijde čas, kdy třeba prodat sukni a koupit meč. –
Požehnaný Hospodin, jenž učí ruce boji!“
A stojí tu křižák, vinou těch, kdož bránili mu býti poutníkem.
Jsme všichni poutníci k Božímu Hrobu.
Musíme tam jíti, neboť musí napřed s Kristem
pohřben býti ten, jenž chce s ním z mrtvých vstáti.