BYL KDYS JEDEN VŮL...
Byl kdys jeden vůl. – No, víte,
vůl je vždycky vůl.
Starý chudák utahaný,
byl tak sám jak kůl.
Jetýlek? Ah, kampak, braši!
Vůl je jenom vůl!
Byly plevy, matoliny,
byla zvláště hůl.
Nu, co s ním. Již na nic není.
Vozí kárku vůl:
bačům slaninu a tabák
a ovečkám sůl.
Ah, když přišel, ty se smály!
„Ten náš starý vůl!
Jeden roh má uražený,
druhého jen půl!“ –
I ten pejsek chundelatý
hafal: „vůl, vůl, vůl!“
123
hleděl o něj blešku otřít,
mělť jich celý úl!
Nu, a pak vše mizí v stráni;
v stáji bdí jen vůl,vůl.
Toho nikdo neukradne –
Stájí vítr dul.
V prázdný kotár smutně hledí,
prázdný jeslí stůl.
Vzpomínal by, hlava prázdná –
vždyť je jenom vůl.
Vzpomínati blahých časů
nemůže náš vůl;
což kdyby z těch němých očí
potok slz se hnul?
Ne! Má jasné, mírné oči
i škaredý vůl.
Nevzpomíná. Přežvykuje,
snad i sedřímnul.
Ach, můj Bože, je to možné,
by měl sen i vůl?
124
Co to vchází do stájenky?
Muž – a nese hůl!
Ale ne, ten neuhodí!
Klidně leží vůl –
Potom dívka, jakby zoře
paprsek tam vplul.
Na oslíku šedém jede –
oh, jak žasne vůl –
Tolik hostí! Také jemu
druh se namanul!
„Bratře, zdá se, žes pan osel –
víš, já jsem jen vůl –
ale vítám tě v té stáji,
chceš-li: každý půl!“ –
Nu, a víte, co se stalo,
když tak snil náš vůl?
Dítě v jeslích zaplakalo.
Bylo věků půl.
Zimou robě zakvílelo,zakvílelo.
Rychle vstává vůl,
125
aby vším svým teplým dechem
dítě ovanul. – –
Jako bylo v onom čase,
vůl i dnes je vůl. – – –
Ježíšku, až přijdeš zase,
k volečkům se stul!
126