V Trinitá dei Monti jsem
viděl ten obrázek milý;
Maria Panna s kuželem...
Postál jsem před ním chvíli.
Ty předeš, ano! Příze tvá
do věků slávou hoří.
Ty tkáš a bělíš, Nausiko,
na březích pevnin a moří,
a jehla tvá květ vzpomínek
a snů a tužeb kreslí,
Královno v chatě dělníka,
Šičko u kolébky jeslí!
Ó ano, Matko chudobná,
dělnice světu skrytá,
kužel i jehlu i tkací stav
znala tvá ruka hbitá
a žádná jiná netkala
ten ornát nejvyšší krásy,
v němž Kristus Pán chtěl kráčet sám
k oltáři naší spásy...
Nuž ano, Matko, dále přeď,
my se již nedivíme.
Až napředeš... my pokleknem
u nohou tvých a díme:
Přijmi náš hold, ó vznešená
Kristova Matko, Paní!
Zatoužili jsme jednou zas
po Jeho kralování,
a milostivým očím Tvým
se šik náš představuje.
V tu chvíli prosbu pokornou
si přednést dovoluje:
Chceme svůj prapor... Ke které
dámě jen o něj jíti?
Nemohla bys Ty z práce své
nám na něj uštědřiti?
Ó, míti prapor z rukou Tvých,
symbolů svatých plný! – – –
Kříž Tvého Syna svítil by
nad jeho vlající vlny,
a z našich sester mnohá by
snad vyvolena byla,
by na něj rukou chvějící
svou pentli přivěsila:
Cecilie a Anežka
nachovou stuhu s šíje,
a běloskvoucí fábory
Klára i Terezie,
a Františka i Alžběta
zelené stuhy by daly,
i blankytnou by s hlavičky
sňal mnohý andílek malý –
ó jistě, Paní, všecko to
podle tvé školy tkáno,
však různým stehem v různý sloh
předivně vyšíváno,
věků a osudů bohatý květ,
spletité arabesky...
(jak těšil by nás na jedné
Anežčin motiv český...)
A kytky by se dočkal též,
jak prapor o svátcích mívá,
však máme jednu Sestřičku,
jíž růží nechybívá...
Ó, míti prapor z rukou tvých...
Rač nám jej, Královno, dáti!
Pod praporem tím radostno
bude i umírati!