To také psáno jest mezi tím, co od staletí předkové vyznávali;
to také řečeno jest mezi tím, co před trůnem Beránka tolik let slavnostně šeptám i zpívám;
to také vtěleno jest v pravidlo víry, a já dle něho, ne ono podle mne se řídí:
Věřím v jednu, svatou, katolickou a apoštolskou církev.
Věřím v církev věřících; těch, kteří vyznávají Syna Božího, soupodstatného s Otcem, jenž přijde soudit.
Věřím v církev královskou, která je bohata jako ženich její, jemuž za podnoží jsou dáni národové; a budu věřiti i tam, kde jako On nemá, kam by hlavy sklonila.
Věřím v církev zpívající žalmy jásavé a lkavé; církev, jíž není ku posměchu děvek David před archou tancující.
Věřím v církev těch, jimž spílají žráčů a pijanů vína; tak spílali i Mistru jejímu.
Věřím v církev podezřívaných a povržených; neboť učeník nemá být nad Mistra, jenž byl povrhelem chátry.
Věřím v církev vykřikovanou jako nepřítelkyni státu; neboť i Zakladatel její zemřel jako buřič na popravišti.
Věřím v církev, jež každodenně vychází z některého zálesáckého Nazareta, aby v úžas a nelibost přivedla některý otrávený a třeštící Jerusalem.
Věřím v církev korunovanou věncem, jenž občas růžově kvete, ale vždycky zraňuje.
Věřím v církev potem úzkosti smáčenou a na dřevo potupy přibíjenou.
Věřím v církev unikající z hrobů každodenně zazdívaných a spečeťovaných.
Věřím v pomocnici nového Adama, v nevěstu jeho, která mu vyšla z proraženého boku, když usnul těžkým snem a duch jeho stoupal až do pekel.
Věřím v církev, pokřtěnou o Letnicích, kdy Duch jako hukot bouře jarní strhával starou úzkou stodolu, a ohnivé srpy žaly již prvotiny národů a ženci, jako opojení, mluvili jazyky rovnoprávnými.
Věřím v církev argumentací tak klikatých jako epištola Pavlova, a zřejmých, jako jeho blesk před Damaškem.
Věřím v církev požadavků maximálních a minimálních; nikdo nemůže chtít míň a nikdo víc než ona.
Věřím v církev, kterou si jako děťátko na srdce tiskne svatá Panna.
Věřím v církev, která je jako sukně nesešívaná, ale celá naveskrze setkaná; váhali ji roztrhat i pacholci pod křížem.
Věřím v církev Petrovu, který zapřel, ale nezradil; a dřív než se vzpamatoval, urazil jakémusi pacholkovi ucho, třebas se ani nečte, že bylo vyzývavě veliké.
Věřím v církev bojující.
A věřím v církev hojící, jako byl Samaritán, jenž slezl s osla, a jako byla útulná hospoda, v níž zanechal zraněného a zaplatil za něho.
Věřím v církev, která je jako síť; vynáší z hlubin vše, co popadne, a v lodičce rybáka Petra pleskají sebou ryby stříbrné a perleťové – až andělé, sedící na březích Věčna, roztřídí cenné a bezcenné.
Věřím v církev, v níž rozsévá se plnými hrstmi: a mnoho semene hyne na cestě, na skále i v trní; ale část přináší užitek, a nikdo ani neví, jak vzchází a jak vzrůstá.
Nevěřím v koukol, ale věřím v pšenici, mezi níž rdí se koukol.
Věřím v církev znavených a dekadendů, neboť ty přišel hledat dobrý Pastýř.
Věřím v církev děťátek a Zulů; a také v církev velikánů; neboť jeden vyroste a druhý rád se trochu pokoří.
Věřím v církev takových, z nichž nikdo neříká: Děkuji Ti, že jsem lepší a mravnější než ti a oni.
Věřím v církev zpátečníků, neboť jest třeba vracet se ke ztraceným branám ráje.
A poněvadž pro svaté nebylo třeba zakládat církve, věřím ve svatou církev nesvatých.
Věřím v církev, v niž uvěřit je zásluhou.
Věřím v církev, v niž věřit nemůže nikdo bez pomoci milosti Boží.