Ne lampy svit, ni luny záře bledá
mi k útočišti padá svízelů,
leč jarní slunce, jež se právě zvedá
nad moře domů, věží, kostelů.
Hlas zdáli zvonů, z blízka písně zbožné
se dostává mé duši za podíl –
ó Bože, Bože, zdaž to přece možné,
že v také době jsem se narodil?!
Ta svatá doba byla, jest i bude
vždy požehnána v lidstvu veškerém,
dokavad domov lidských synů bude
na dlani Boží plouti étherem.
Vždyť než to slunce velebněji mnohem
do tmy, jíž lidé byli zmámeni,
v té chvíli svaté vešlo samým Bohem
veliké slunce – slunce spasení.
A kam to slunce vniklo do tmy všudy,
ať třeba v černou lotra útrobu,
tam porazilo lesť a hřích a bludy
jak silnou stráži tamo u hrobu,
a vneslo život, kde dřív mrtvo bylo,
by naplněni byli proroci –
vždyť utrpení Krista umožnilo
nám k Bohu vzhlížet zas jak ku otci!
Co sneslo vláhy na zemi se v rose,
co bylo skal už mořem vymleto,
co přes člověka bouří přehnalo se –
a nad ním pořád hřálo slunce to;
a pod ním pořád lidí statisíce
se ukrývalo víry za valy,
za kterou s Písmem v srdci bojujíce
i životy své v oběť dávali.
Tak lpěly na něm lidstva milióny
i srdcem svým i krve obětí...
a já, a já?... ty velkonoční tóny
v můj život znějí čtvrť už století,
a co jsem já, jenž žiju již tak dlouze,
dal za toho, jenž umřel na kříži? –
ach, oko mé se v hořkých slzách pouze
po minulosti mojí rozhlíží!
A zalívá se slzami, že se mnou
i ta má vlasť má velkou podobu –
i minulosti její dobu temnou
osvítil paprsk víry od hrobu.
A nyní zas, ač k životu se zvedá,
do slavných dějin smutně pohlíží
a všudy spásu, vykoupení hledá,
jen ne jak druhdy, tamto na kříži!
Ó vlasti má, tak nedojdeš svých cílů! –
Hle, u tvých nohou leží ve prachu
ta velekniha, v níž’s svou měla sílu
a nepřátelům bylas k postrachu.
Nuž zdvihni ji, jak já ji zdvihám právě,
a buduj na ní nové stavení,
by k tvé i mojí nehynoucí slávě
zasvitlo slunce – tvého spasení!