Velikonoční.

Velikonoční. (1882.)
Ne lampy svit, ni luny záře bledá mi k útočišti padá svízelů, leč jarní slunce, jež se právě zvedá nad moře domů, věží, kostelů. Hlas zdáli zvonů, z blízka písně zbožné se dostává mé duši za podíl – ó Bože, Bože, zdaž to přece možné, že v také době jsem se narodil?! Ta svatá doba byla, jest i bude vždy požehnána v lidstvu veškerém, dokavad domov lidských synů bude na dlani Boží plouti étherem. Vždyť než to slunce velebněji mnohem do tmy, jíž lidé byli zmámeni, v té chvíli svaté vešlo samým Bohem veliké slunce – slunce spasení. 28 A kam to slunce vniklo do tmy všudy, ať třeba v černou lotra útrobu, tam porazilo lesť a hřích a bludy jak silnou stráži tamo u hrobu, a vneslo život, kde dřív mrtvo bylo, by naplněni byli proroci – vždyť utrpení Krista umožnilo nám k Bohu vzhlížet zas jak ku otci! Co sneslo vláhy na zemi se v rose, co bylo skal už mořem vymleto, co přes člověka bouří přehnalo se – a nad ním pořád hřálo slunce to; a pod ním pořád lidí statisíce se ukrývalo víry za valy, za kterou s Písmem v srdci bojujíce i životy své v oběť dávali. Tak lpěly na něm lidstva milióny i srdcem svým i krve obětí... a já, a já?... ty velkonoční tóny v můj život znějí čtvrť už století, a co jsem já, jenž žiju již tak dlouze, dal za toho, jenž umřel na kříži? – ach, oko mé se v hořkých slzách pouze po minulosti mojí rozhlíží! 29 A zalívá se slzami, že se mnou i ta má vlasť má velkou podobu – i minulosti její dobu temnou osvítil paprsk víry od hrobu. A nyní zas, ač k životu se zvedá, do slavných dějin smutně pohlíží a všudy spásu, vykoupení hledá, jen ne jak druhdy, tamto na kříži! Ó vlasti má, tak nedojdeš svých cílů! – Hle, u tvých nohou leží ve prachu ta velekniha, v níž’s svou měla sílu a nepřátelům bylas k postrachu. Nuž zdvihni ji, jak já ji zdvihám právě, a buduj na ní nové stavení, by k tvé i mojí nehynoucí slávě zasvitlo slunce – tvého spasení! 30