O štědrý večer.

O štědrý večer.
Na okna mráz svým kouzlem kvítka kreslí, jak doby stáří mladosť malujou si, a mrazem tímto šedý stařec kráčí – sníh na plášti a stříbro mezi vousy. Jde s prázdnou mošnou, kde se světlo kmitá, kde ční ta chatrč,chatrč jako v bílém rámku, kde bohatí snad lidé jenom bydlí,bydlí jak v ozářeném křišťálovém zámku. A co tak kráčí, přemítá a zkouší, zda najde v ní jen píď té lidské lásky; teď smutným okem pohlíží už v síňku a zdá se slyšet stříbrné dva hlásky. 44 Tu blíže dveří stín se jakýs míhá a již v něm vidí oko jeho choré dvé dětí sklánět hlavinky své k dveřím a zářit na ně skulin světlo sporé. Dvé dětí – podle lící andílkové – a jeho tvář je vpadlá, hlava holá... Tu projel vzduchem zvonku jemný hlásek, a matka děti ku stromečku volá. Již děti v chýži, stařec sní o mládí, o době, kdy též jemu radosť kvetla, a nyní v mysli zří to jako ve snu, ten stromek malý, na němž tolik světla. „To krásné mládí v ráji započíná, a nám se ztrácí,ztrácí jak obláček v mlze –“ a na prsa mu těžká hlava klesla a z očí vyhrkly mu velké slze. – – A krajina se kryje nočním šatem. Vše vůkol stojí,stojí jako v tvrdém spánku; i malá chatrč v dáli ztratila se se stromkem, dětmi z bělostného rámku. 45 Jen měsíc starci cestou noční září, v němž doby stáří mladosť malujou si – jde mrazem s mošnou, stále ještě prázdnou, sníh na plášti a stříbro mezi vousy. 46