Na stupních chrámu.
Jak mám tě zvát, ty kněžno svatých kouzel,
když v srdce lidská slavíš svoje vjezdy!
Ty v mračné nebe sypeš zlaté hvězdy,
i člověku, kdo kráse tvé se zpouzel.
A v starci budíš chvíle květinové,
v nichž celý život tobě k nohoum složil –
co trpkých chvil v tvém obejmutí prožil,
než ovládli jej mocné tvoji snové!
To tvojí vinou, že mu s hlavy splývá
vlas jako sníh, co pod nohou mu sviští.
To tvojí vinou, že se zmrzlá blýští
mu slza stesku, co mu ještě zbývá.
A tvou je vinou, že ta křehká ruka
se o hůl cestou s těží podepírá –
zda vede v chrám jej pobožnosť a víra? –
ne – srdce hlas a tajná tvoje muka.
22
Co zavinil, že před tím kostelíčkem
tak uděšeně zírá do zákoutí,
kde kámen jen a posněžené proutí? –
ó stlač jen slzu pod umdleným víčkem!
Či vidíš, starče, v tmavém stupní koutě
víc než ten sníh a než to mrtvé křoví?
Ty lekáš se! – což opouštějí rovy
tví nejdražší a k tobě srdcem zvou tě? –
Vjel nový život do těch křehkých údů
a v kalném oku větší zplála záře;
klíč zaskřípěl – a stařec u oltáře
pad na kolena na posvátnou půdu.
A matka Boží nad ním ruce zvedá,
jak by jej brala pod ochranu svoji;
on hledí k ní – a v těžkém srdce boji
tu zpověď tiše šepcí ústa bledá:
„Ó svatá matko! přej mi vyslyšení;
ta dnešní noc klid mého srdce ruší,
a těžké hříchy leží na mé duši –
ó slyš mne, slyš a dej své odpuštění.
Já miloval! tu v chrámě na kolenou
jsem poprvé jí pohléd’ v sličné líce –
ach odpusť, matko, že jsem tenkrát více
zřel k ní než k Tobě s myslí pobouřenou!
23
Když modlitbami Tobě jsem se kořil,
mé snivé oko jenom po ní plálo;
když pil jsem víno, ach tu se mi zdálo,
že ústa svá jsem do rtů jejích nořil,
a když jsem čítal v knize nejsvětější,
tu jak bych hleděl v čistou duši její – –
ó přeškoda té krásy v obličeji!
nám před lidmi se bylo ukrýt v skrejši!
Ach odpusť, matko, zrak můj nevidí Tě
pro samé hříchy, odpusť, běda! běda!
A teď tam sedí rozedraná, bledá,
a k prsoum tiskne opuštěné dítě.
Ó dej mi sílu, abych nekles mukou,
až podívám se v bledou její tváři!“ – –
Svit měsíce... a svatá panna v záři
jak ke dveřím by kynula mu rukou.
I vyšel z chrámu sluha Páně v spěchu;
teď stupně jeho prohlíží si zmámen,
a co tam vidí? Místo ženy – kámen,
a místo děcka – sníh a něco mechu. – –
Ó lásko, lásko, kněžno svatých kouzel,
ty v srdce lidská slavíš svoje vjezdy!
Ty v mračné nebe sypeš zlaté hvězdy,
a ten ti žehná, kdo se tobě zpouzel!
24