Sny a touhy (1890)

Básně, Bohumil Forman

Diplomatická verze Ediční verze
SNY A TOUHY.
BÁSNĚ BOHUMILA FORMANA.
V PRAZE 1890. TISKEM B. GRUNDA A V. SVATONĚ NA KRÁL. VINOHRADECH. NÁKLADEM SPISOVATELOVÝM.
[3] SVÉ DRAHÉ ŽENĚ BERTĚ.
[5]
Naděje.
Já vždycky snil, když život můj byl pod osudu závějí, že kolik nad ním září hvězd, tolik mu svítí nadějí. Leč bouře často přikvačí a chmura hvězdy zakreje, a tak, tak hasnou doposud i ty mé zlaté naděje. Však byť i všecky pohasly, mně jedna bude svítit dál – ta láska tvoje, v které zřím svých snů a tužeb ideál! 7
Dvěma matičkám.
Znáš, holubice sněhobílá, tu stříbropěnnou Vltavu? Na tvojich křídlech odesílá má touha tisíc pozdravů těm starým zdem, pod nimiž ještě žije ta naše velká, slavná historie – kde věčně mladá a tak stařičká o lepších dnech sní Čechů matička. Znáš, sněhobílá holubice, ten malý, šedý domek prostřed ní? Co touha má tam létni přes ulice a v jizbu si jí k nohoum přisedni, a za mne slíbej se rtů její žaly, i vyschlé ruce, co mne kolébaly – vždyť duše ta, tak vetchá, chudičká je moje drahá, dobrá matička! 8
Obraz.
Tu otce mého rodná leží víska; ten potůček, co v paprscích se slunce blýská a z lesa středem dolů pádí, ty bílé chaloupky a domky s kouskem lesa, i pole, zahrady a pustá plesa mi tají stopy jeho mládí. Já marně ptám se, marně stopy hledám, když se starými ze vsi na zápraží sedám po denní perné polní práci, on z paměti se ztratil, nevědí nic o něm, jak vískou když se mihne jezdec s koněm a v dálce ve prachu se ztrácí. A zklamán lidmi, do hladiny vodní já zadíval se na ten její život spodní tam na dně v mechu pod oblázky; a co tak ve studánce hledal jsem a bádal, tu konečně já našel, ve vsi co jsem strádal, ach sebe – obraz jeho lásky. 9
V lese.
Les hustý, starý omlád v ranní kráse. Tu malá cesta, kolem velikáni; jich koruny tak vysoké, že zdá se, jak sahaly by k jasné nebes báni. A jeden z nich, jenž mezi všemi králem, ten svatý obraz v sešlém nese rámu, a větve šumí chorál za chorálem,chorálem jak při varhanách žalmy v božím chrámuchrámu. Teď zmlkly stromy, snad že naslouchají, co to tak šustí v jehličí a mechu – co as ta zeleň ve svém skrytu tají? Teď malá laňka vyskočila v spěchu. To děvčátko. Hle, na tu jemnosť vlásků, to útlé tílko, nožku ve střevíčku! Teď běží k stromu, kleká ku obrázku a šeptá plačíc tuto modlitbičku: 10 „Ó nedej tomu, matičko ty svatá, bych ztratila se tady v hustém lese! Ach, koho máti líbala by zlatá, když do postýlky ke spaní mě nese? A než se zavrou umdlená má víčka, mně ještě zpívá: „Spi, můj andělíčku!“ a pořád ještě na rukou mě hýčká, i když už dávno uhasila svíčku? A když mě zbudí slunka jasná záře, kdo u tatínka byl by na kolenou, kdo by mu dával oběd do kapsáře a za klobouček kytku vyzdobenou? A kdo by mladé hlídal naší Líně, když za tatínkem hopká na zajíce; a kdo by za ním koukal z naší síně i s matičkou a utíral si líce? Co teprv babička? – ta neměla by komu už bajky svoje ani vyprávěti, o chytrém vodníku, jak prvně napadlo mu, by do hlubiny tahal s břehu děti; a kdo by k nohoum stoličku jí dával, když dříví ohněm, okno praská mrazem, a kdo by u ní s kočičkou si hrával, když klubko s klínu kutálí se na zem? 11 Ó nedej tomu, matičko ty svatá, bych ztratila se tady v hustém lese – mám ještě trhat trávu pro kůzlata, než z máku koláč v troubě upeče se. Pak pod postelí čeká moje panna, bych oblékla ji do tylových šatů; ta jistě bude celá uplakaná a pro jahody já snad zbloudila tu!“ A zašuměli lesa velikáni a nad plačící pestrolesklá křídla: to letěl kolem motýl v třepotání – jak radostně jej ona plačíc zhlídla! I na slze a na stesk zapomněla a za motýlem skočila hned v pole – teď ulít jí, a ona zahleděla se do domku, co bělá se tam dole. 12
Vykupitel.
Kdes vykupitel národu se zrodil a v čele postavil se ubohého lidu, on zazářil jak fenix v temno klidu a paprsk nadšení mu v srdce hodil. Na barikádách „Píseň o volnosti“ zpíval, zdi hladomoren bořil, šibenice sklátil – až pojednou se s očí lidu ztratil a zmizel na vždy, jak by nebyl nikdy býval. A lid ten spjat byl zase starých do okovů – teď ve žalářích s písní o volnosti dřímá a muže onoho si ve snu připomíná a čeká, čeká, kdy se vrátí k němu znovu. – – 13
Děvčátko z parku.
O upomínky mládí, blahý věku, co pocitů se v mém vždy srdci vzruší, když v park já vejdu, a hned děti tuší, že dnes zas něco mlsek nesu v kapse – co v každé tváři vděku! A zvláště ty, má čarodějko malá, jsi v srdci svaté city rozechvěla, když kolem krku něžně jsi mne vzala a rtíčky svými mých rtů dotekla se – já omámen byl zcela: A zdálo se mi, jak bych otce zočil a drahou matku, přátel milé kruhy, jak v šťastné doby zpět bych opět vkročil. A poznal jsem, že celé štěstí, jmění i život v nejpestřejších barvách duhy se skrývá, dítě, ve tvém políbení! – 14
V staré zahradě.
Aj, amorku v révoví, stařičký hochu, jak vetchý jsi deštěm a povětří dechem, že sotva už třímáš šíp pokrytý mechem, proč bohové nedají spravit tě trochu, aj, amorku z révoví, stařičký hochu? Když s děvčetem kol tebe stezkou jdem spolu a mluvě jí o lásce před tebou stojím, ó uvěř mi, šelmičko, často se bojím, že spadne ti z luku šíp v její klín dolů, když s děvčetem kol tebe stezkou jdem spolu! 15
Když jasmín kvetl –
Květ jasmínu, květ sněhobílý a v kytku svitý s něžnou pílí dvě děvčátka kdys v nuzné veské kytli mně v parku na procházce darem skytly. Ó jasmíne! Jak náhod taj nás často svede; ten květ jak tváře svůdně bledé mi připadal, a milá vůně z květů,květů jak vonný dech z tvých malinových retů. Ó náhodo! A náhle přede mnou jsi stála – já žasl, ty jsi se mi smála – za smíchu, rozhovoru, žertů já přitiskl jsem ret svůj tvému ke rtu. Ó chvíle blaha! 16 Však žel, tu obraz se mi ztratil – já byl zas sám – park východ zlatil. Však na jasmínu třpytilo se cosi – zda slza to? Či perla ranní rosy? – Ó jasmíne! 17
Po letech.
Šat svatební! – Ó drahé památky mi, co vyschlo slz v tom vašem pestru lesklém? Ty květinky, co prošity jsou se sklem, ty opadly – a moje mladosť s nimi! Ach každá nitka, každá okrasa mi před oči staví ony chvíle štěstí, kdy počalo mi jaro žití kvésti, mně, chudé dívce, šťastné pod hvězdami! Ó tenkráte jsem měla růže v tváři, ve zraku slzu, v slze blaho celé a jeho lásky hvězdu na svém čele – kdy v šatě tom mne vedl ku oltáři. Ó tenkráte mi vzešel život nový, když svatý pocit vstoupil v srdce naše a v šatě tom když pohlédli jsme plaše v ty uslzené oči dědečkovy. 18 Jak slzy se mu v tváři vyschlé chvěly, a já jsem v každé zřela tisíc květů! Či tušil v nich, že věnec smutku spletu, že za rok plakat budu po věk celý? Mně shasla hvězda! Křehkosť vjela do žil a v mojí mysli tkví jen obraz tklivý: jak jsem tam stála jako kámen živý – ach, vždyť mi hrobník do hlíny jej složil! Šat svatební! – Ó drahé památky mi, co vyschlo slz v tom vašem pestru lesklém? Ty květinky, co prošity jsou se sklem, ty opadly – a moje mladosť s nimi! A s mladostí i chmury s mého čela a po letech i upomínek žaly, co nyní ve mně tolik těchy vzňaly, že bych se na ně věčně dívat chtěla! A věčně by se chtěly ruce stuhlé v nich probírat – vždyť má tu láska celá, co dříve v srdci málo místa měla, a nyní tolik má ho v staré truhle! A přec mi tehdy dnové jiní kvetli; teď stará jsem – a nachýlená k holi, červ hlodá v truhle, a mé šaty moly se rozpadnou, než se mnou v hrobě zetlí. 19
Přátelství.
O přátelství, ty milý žití druhu, ať na mne pohlížíš z pod brvy šedé neb z tváře dívčí, hezoučké a bledé, vždy šťasten bývám ve tvém vzácném kruhu, ó přátelství, ty milý žití druhu! Vždy myšlénky mé v pestrou splynou duhu, když tvá mi náruč kyne, byť mne hoře hnětlo, kde tma jen zela, jasné vítám světlo, a život můj vždy podobá se luhu, když z jara v pestrou barev splyne duhu. Já přál bych si, až skončím žití dobu, až opustí mne na vždy zemská nuda, by slední důkaz lásky, černá hruda, z tvé ruky mi jen spadla v temno hrobu, to přál bych si, až skončím žití dobu. – 20
Ty jednou taky.
Co tiká a cvaká jen stále v mé uši? Kde onen, co z klidu mne celý den ruší? – To v pokoji na stolku v přítmí a šeři mně hodiny drahný čas den co den měří. Mně připadá pokaždé ve chvíli onu, jak slyšel bych hrany mne vzdálených zvonů, jak šeptal by někdo ve hodin cvaky: „Však ty taky, ty taky, ty jednou taky!“ – Já uchopil hodiny a jedním rázem je povalil se stolu do kouta na zem – a z kouta se ozvaly slední mi cvaky: „Však ty taky, ty taky, ty jednou taky!“ – 21
Na stupních chrámu.
Jak mám tě zvát, ty kněžno svatých kouzel, když v srdce lidská slavíš svoje vjezdy! Ty v mračné nebe sypeš zlaté hvězdy, i člověku, kdo kráse tvé se zpouzel. A v starci budíš chvíle květinové, v nichž celý život tobě k nohoum složil – co trpkých chvil v tvém obejmutí prožil, než ovládli jej mocné tvoji snové! To tvojí vinou, že mu s hlavy splývá vlas jako sníh, co pod nohou mu sviští. To tvojí vinou, že se zmrzlá blýští mu slza stesku, co mu ještě zbývá. A tvou je vinou, že ta křehká ruka se o hůl cestou s těží podepírá – zda vede v chrám jej pobožnosť a víra? – ne – srdce hlas a tajná tvoje muka. 22 Co zavinil, že před tím kostelíčkem tak uděšeně zírá do zákoutí, kde kámen jen a posněžené proutí? – ó stlač jen slzu pod umdleným víčkem! Či vidíš, starče, v tmavém stupní koutě víc než ten sníh a než to mrtvé křoví? Ty lekáš se! – což opouštějí rovy tví nejdražší a k tobě srdcem zvou tě? – Vjel nový život do těch křehkých údů a v kalném oku větší zplála záře; klíč zaskřípěl – a stařec u oltáře pad na kolena na posvátnou půdu. A matka Boží nad ním ruce zvedá, jak by jej brala pod ochranu svoji; on hledí k ní – a v těžkém srdce boji tu zpověď tiše šepcí ústa bledá: „Ó svatá matko! přej mi vyslyšení; ta dnešní noc klid mého srdce ruší, a těžké hříchy leží na mé duši – ó slyš mne, slyš a dej své odpuštění. Já miloval! tu v chrámě na kolenou jsem poprvé jí pohléd’ v sličné líce – ach odpusť, matko, že jsem tenkrát více zřel k ní než k Tobě s myslí pobouřenou! 23 Když modlitbami Tobě jsem se kořil, mé snivé oko jenom po ní plálo; když pil jsem víno, ach tu se mi zdálo, že ústa svá jsem do rtů jejích nořil, a když jsem čítal v knize nejsvětější, tu jak bych hleděl v čistou duši její – – ó přeškoda té krásy v obličeji! nám před lidmi se bylo ukrýt v skrejši! Ach odpusť, matko, zrak můj nevidí Tě pro samé hříchy, odpusť, běda! běda! A teď tam sedí rozedraná, bledá, a k prsoum tiskne opuštěné dítě. Ó dej mi sílu, abych nekles mukou, až podívám se v bledou její tváři!“ – – Svit měsíce... a svatá panna v záři jak ke dveřím by kynula mu rukou. I vyšel z chrámu sluha Páně v spěchu; teď stupně jeho prohlíží si zmámen, a co tam vidí? Místo ženy – kámen, a místo děcka – sníh a něco mechu. – – Ó lásko, lásko, kněžno svatých kouzel, ty v srdce lidská slavíš svoje vjezdy! Ty v mračné nebe sypeš zlaté hvězdy, a ten ti žehná, kdo se tobě zpouzel! 24
Světlo. (Vzpomínka na přítele J. O. Veselého.)
Jak závoj démona,démona noc se k řece snesla, když na stráni, kde za dne křoví kvetlo, se mihlo malé, rudé chodce světlo a zmizelo. Stráň opět v temno klesla. – Ač závoj noci černý byl a hustý, mne k světlu tomu upomínka svedla – kdo asi byl ten, jehož cesta vedla přes vrchol stráně liduprázdný, pustý? Já přítele znal, který k výši tihnul, jak tento poutník spěchal temna říší, on myslí smělou v závratnou spěl výši, však také on se jenom v temnu mihnul. – – 25
V cizině.
Tam, kde je velké moře, na jeho dně roj hravý, a na horách, kde sosny, tam srdce mé si staví ty zlaté zámky pro sny. A v mlze pod oblaky, tam mé se boly věsí,věsí jak těžké černé mraky. – Na plachty v barev směsi a stěžně, lana, vesla,vesla jak racků řada dlouhá se na koráb již snesla, tak mnohá moje touha... A z moře vod, kde trčí výš k nebi skalní stěna, má rodná visí chýže a v ní stařičká žena... 26 Ó kéž, má matko, blíže jsem tobě ve tvém hoři, ach, bojím se, že zhynu já žalem v světa moři! – – 27
Velikonoční. (1882.)
Ne lampy svit, ni luny záře bledá mi k útočišti padá svízelů, leč jarní slunce, jež se právě zvedá nad moře domů, věží, kostelů. Hlas zdáli zvonů, z blízka písně zbožné se dostává mé duši za podíl – ó Bože, Bože, zdaž to přece možné, že v také době jsem se narodil?! Ta svatá doba byla, jest i bude vždy požehnána v lidstvu veškerém, dokavad domov lidských synů bude na dlani Boží plouti étherem. Vždyť než to slunce velebněji mnohem do tmy, jíž lidé byli zmámeni, v té chvíli svaté vešlo samým Bohem veliké slunce – slunce spasení. 28 A kam to slunce vniklo do tmy všudy, ať třeba v černou lotra útrobu, tam porazilo lesť a hřích a bludy jak silnou stráži tamo u hrobu, a vneslo život, kde dřív mrtvo bylo, by naplněni byli proroci – vždyť utrpení Krista umožnilo nám k Bohu vzhlížet zas jak ku otci! Co sneslo vláhy na zemi se v rose, co bylo skal už mořem vymleto, co přes člověka bouří přehnalo se – a nad ním pořád hřálo slunce to; a pod ním pořád lidí statisíce se ukrývalo víry za valy, za kterou s Písmem v srdci bojujíce i životy své v oběť dávali. Tak lpěly na něm lidstva milióny i srdcem svým i krve obětí... a já, a já?... ty velkonoční tóny v můj život znějí čtvrť už století, a co jsem já, jenž žiju již tak dlouze, dal za toho, jenž umřel na kříži? – ach, oko mé se v hořkých slzách pouze po minulosti mojí rozhlíží! 29 A zalívá se slzami, že se mnou i ta má vlasť má velkou podobu – i minulosti její dobu temnou osvítil paprsk víry od hrobu. A nyní zas, ač k životu se zvedá, do slavných dějin smutně pohlíží a všudy spásu, vykoupení hledá, jen ne jak druhdy, tamto na kříži! Ó vlasti má, tak nedojdeš svých cílů! – Hle, u tvých nohou leží ve prachu ta velekniha, v níž’s svou měla sílu a nepřátelům bylas k postrachu. Nuž zdvihni ji, jak já ji zdvihám právě, a buduj na ní nové stavení, by k tvé i mojí nehynoucí slávě zasvitlo slunce – tvého spasení! 30
Studie.
Kde tichne vřava povozů a hlasů a blahý kyne klid na konci města, kde řadou kaštanů se vine cesta a za městem se ztrácí v moři klasů – já viděl v okně, v jizby stmělém rohu tvář vznešenou, líc velebného klidu, tvář apoštola trpícího lidu u haldy knih a foliantů stohu, jak s hlavou skloněnou, o dlouhých vlasech nad pergamenu svitkem péro svíral; o příštích otčiny psal lepších časech. O tobě, muži, duše má vždy snila! – – – Žel, že jsem v dílnu malířskou jen zíral a muž ten – studie že pouhá byla. 31
Na Karlštejně. Pověsť.
Na hrad Karlštejn, vzdálený tak světa pychu, si císař Karel opět zajel, aby v tichu nad písmem svatým v zbožném duše klidu a blízek věrným manům, kteří četným sborem tu nad korunou českou stálým bděli zorem, snil o budoucí slávě svého lidu.– Je po půlnoci. Sličné páže na trnoži u nohou Karla spočívalo v pestré koži, co zatím císař v šeř komnaty zírá; kol úmlk velebný – jen vládce rusým vlasem a svíček plamem teplý vánek chvěje časem, jenž clonou balkonu se v síni vtírá. 32 Dnes divná tucha jímá Karla mysl svěží; na ploše stolu před ním jedva tknuté leží i milé knihy řezba z dřeva lípy. Ač pevné hradu zdi, dnes Karel stále vidí tu v přítmí síně splosklá čela zvrhlých lidí, svit očí tygřích, lotrů nahé typy. A čím on více stíny střehne, v rozechvění, a v pravý strach se náhle tucha jeho mění, když ze hry stínů stvůra v šedém hávu ku ozdobnému stropu pojednou se zvedá a jak Nemesis, neúprosná, hrůzná, bledá teď ruku vztahuje nad jeho hlavu. I povstal zděšen, chvějnou rukou chopil svíci, ze spánku páže vzbudil, které – bledolící – v ráz zburcovalo čeleď hradní chvatem, a nežli císaři se přelud z očí ztratil, hrad celý mžikem v záři pochodní se zlatil a ostří zbraní v lesku mihotavém. Hned k obrovité věži hradu jal se spěti se svými many, dvořeníny ve zápětí, kde otevřít dal pevné zámky s těží; chtěl přesvědčit se, zdali české říše skvosty jsou v kobě kaple všeho nebezpečí prosty, zda v zdobné schránce bez pohromy leží. 33 Již zaskřípěly slední dvéře táhlým svistem, vnitř kaple svaté ticho, jak by knihy listem, ni lampou nepohnuto zbroje třeskem. Bos vešel císař, zbožně družina s ním celá, a posvátná ta koba, dříve tichá, stmělá, tu v záři smolnic vzplála rudým leskem... Však ejhle! nebyla přec klamnou Karla tucha. – Kýs’ člověk, bídný zlosyn, žádný zjev to ducha, v stín bojácně se u oltáře krčí, a k strnulému králi, k davu zdrcen vzhlíží, co zatím ruka v schránku zlatých mříží po koruně, jak strnula by, trčí. Sval mužných paží zbrojnošů všech v spěšném shluku na vetřelcovu uvrhlo se drzou ruku, by v temnu hradu, ve okovech tkvěla. Však jaký div! – skvost český netknut planul září, a ruka smělce s nejpodlejší lotra tváří, ta ruka kletá, bídná zkameněla. I ztichli náhle všickni, jati divu vznětem. – Tu po chvíli král pravil chvějícím se retem: „Slov k Bohu, dojat, marně bych teď hledal, za svatou tuchu, jež mi s výše nebes slétla, že náhodou mé kroky s okamžikem střetla, kdy zlosyn po koruně ruku zvedal. 34 Však patřím v děje české, v dáli nedohledné, kde řada králů korunu si na skráň zvedne, již z vůle Boží chrání země celá a pro niž vzplála srdce Čechův v jeden zápal. Však běda každému, kdo po ní by se sápal, ta ruka smělá by mu zkameněla!“ – 35
Václavu Budovci z Budova.
Tvá postať často na mysli mi tane, ty vetchý kmete, s posněženou hlavou jak k popravě jdeš s tváří usmívavou a s prosbou v srdci: „Odpusť jim, ó Pane!“ A dlouhé utrpení na mne patří z tvé vráskovité tváře, když tu v duchu se víření mi bubnu nese k uchu a mečem klesáš, chloubo Českých bratří. – Ó persekuce České slavný reku, ta krásná jenom na tě upomínka mé vlasti do budoucna skytá léku. Však škoda jen, že v historii slovy je zapsáno, co nemůžem dnes chápat: Čím kalich Páně byl kdys Budovcovi. – – 36
Šimon Lomnický.
V den popravy na rynku Staroměstském, kdy katův meč se rudým kmital leskem, on na Šmerhovně seděl, skrčen v koutku, a na rynk hleděl od plného soudku a pokaždé, když ostří meče skropil kat novou českých pánů drahou krví, tu setřel slzu smutku s šedé brvy a pohár vína vždy až na dno dopil. Hlav dvacet sedm – co tu bylo doušků – co drahé krve – vína do laloušku – co životů se kmitlo náhle s očí – ach, hlava spitá kolem se mu točí. – „Hej, nechte pití, dnes se v smutek halí Čech každý – kat již skončil smutnou práci – už jděte, než se židle s vámi skácí a plné bříško na trnož se svalí!“ 37 „Ba pravdu tlacháš, milý starý brachu, já o sebe však nemám tolik strachu jak o ty pány, již jsou na tribuně, jimž po české jen krvi krček stůně. Tak jak já víno, ať ti páni v huby si českou lijí krev do nekonečna, ta nevymizí nikdy, bude věčná jak české víno, krev tu nevyhubí!“ – – 38
Kronikář.
Ač věkem stár, byl duchem mlád, a sotva den mu v jizbě svítal, již v historii české čítal, a den co den v ní čítal rád. A když tak jednou v dobách byl, kdy vítězně Čech kalich třímal, tu tiše usnulusnul, jak by dřímal, však spánek věčný navždy snil. – – Já závidím mu také smrti, šel s minulostí krásnou spat! – 39
Pohádka.
Ó matko má v tom prokvetalém vlase, ty dětství mého živá pohádko, – ó povídej mi o tom krásném čase, když byl jsem ještě drobné robátko: jak ohněm lásky oči tvoje plály, když klad jsem hlavu tobě do klína – ó potěš mne – vždyť žaly růže svály a mladost, mladost ta již zhasíná. – – A matka má tak krásnou zlatou niti tu ze vzpomínek dávných vypředla, že láskou opět staré oko svítí, že po ní zpět mne v mládí zavedla – – Ó matko, matko v prokvetalém vlase – ty dětství mého krásná pohádko – já u tvých nohou jsem tak šťasten zase, jak když jsem býval tvoje robátko! – – 40
Z přírody.
Kol ticho! – Mezi stromy jitro svítá, co zatím já si v měkkém mechu hovím; nad mojí hlavou baldachýn se splítá, kol hravě bzučí včelky a paprsek se kmitá. A svěží vánek listím pohrává si a sráží perly do jemného mechu; má mysl zírá v přírodní ty krásy a skrovný, chudý vínek tu splítat z dětství zdá si. To dětství rosou! s kvítkem raduje se, na strmé stráni hlavinku mu zdvihá, dokud ji vítr dolu nesetřese... To moje bylo mládí – jež výš se nepovznese! – 41 Tu cosi nad mou hlavou smutně dýše... i zvednu oči – vánek věje listím! v mé oko zdá se, káplo něco s výše... je to snad bolu slza? či krůpěj z blaha říše? 42
Starý hrad.
Starý hrad jak stařec osiřelý, hlava mechem, čelo kryté bejlím – kámen spadl, hlučný život zhynul, a teď sídlí jenom v hnízdě hejlím – Věru, kdyby v omšený ten kámen vepsal někdo dávné jeho doby, kdo ví, zda-li nad dřívější slávou staré srdce žalem nepuklo by. 43
O štědrý večer.
Na okna mráz svým kouzlem kvítka kreslí, jak doby stáří mladosť malujou si, a mrazem tímto šedý stařec kráčí – sníh na plášti a stříbro mezi vousy. Jde s prázdnou mošnou, kde se světlo kmitá, kde ční ta chatrč,chatrč jako v bílém rámku, kde bohatí snad lidé jenom bydlí,bydlí jak v ozářeném křišťálovém zámku. A co tak kráčí, přemítá a zkouší, zda najde v ní jen píď té lidské lásky; teď smutným okem pohlíží už v síňku a zdá se slyšet stříbrné dva hlásky. 44 Tu blíže dveří stín se jakýs míhá a již v něm vidí oko jeho choré dvé dětí sklánět hlavinky své k dveřím a zářit na ně skulin světlo sporé. Dvé dětí – podle lící andílkové – a jeho tvář je vpadlá, hlava holá... Tu projel vzduchem zvonku jemný hlásek, a matka děti ku stromečku volá. Již děti v chýži, stařec sní o mládí, o době, kdy též jemu radosť kvetla, a nyní v mysli zří to jako ve snu, ten stromek malý, na němž tolik světla. „To krásné mládí v ráji započíná, a nám se ztrácí,ztrácí jak obláček v mlze –“ a na prsa mu těžká hlava klesla a z očí vyhrkly mu velké slze. – – A krajina se kryje nočním šatem. Vše vůkol stojí,stojí jako v tvrdém spánku; i malá chatrč v dáli ztratila se se stromkem, dětmi z bělostného rámku. 45 Jen měsíc starci cestou noční září, v němž doby stáří mladosť malujou si – jde mrazem s mošnou, stále ještě prázdnou, sníh na plášti a stříbro mezi vousy. 46
Úvozem.
Z města víru v přírodu jsem zašel, bych v ní těchy, klidu opět našel. – Lesní stezka houštinou mne vedla, městská pýcha kam si neusedla, mýtí, kde duch lidský bořil, kácel, že i mnohý při tom vykrvácel, z řady dubů čnících ku obloze, až octnul jsem se ve úvoze – v kraj se večer v šedé mlze snášel. Cestou starého jsem výminkáře potkal, smědé vráskovité tváře; – ač šedý vlas měl, oko plno vzdoru, přec já s ním se pustil do hovoru. Zprvu řeč mu vázla – doby mládí – láska ale ku hovoru svádí, tak že mluvil o své první lásce – byla krátká, – vráska rostla k vrásce – žena zemřela – a slza skápla s tváře... 47 Z města víru v přírodu jsem zašel, bych v ní těchy, klidu opět našel, – avšak v hlavě myšlénky mi rostou, jsem zas sám – a postavu tu prostou vidím pořád se slzou jen v tváři – – Zda i já se dočkám toho stáří a po životě trpkém dnem i nocí nad sebou-li plakat budu moci? – – Ne! – Bol taký sotva bych tak dlouho snášel. 48
Zapomenutý. (Z Vereščaginovy výstavy.)
Je po zápasu, v dáli boje tlum ztich v mracích prachu, vzduchu těžké páře, jen jeho stín kles v mrtvol bledé tváře, v spár supů lačných, v křídel hbitý šum. – A po životě lidském ani zdání, jen rudá krev ty jeho zbytky smáčí, ty spousty mrtvol, zbraně v širé pláni. Však náhle krajem, pohříženým v sen, vzdech zaúpěl, a v plné ještě síle, až v křídel ruch ztich holubičky bílé,bílé ten srdcervoucí bojovníka sten. To vposled zavzdych vojín statný, smělý, kde havrani se shlukly ve chumáči... Je ztracen... Bratři na něj zapomněli... 49
Smrti. (K obrazu Spangenbergovu: Průvod smrti.)
Jdi dále, smrtismrti, i průvod tvůj dlouhý, za naše domy a zapadlé chaty, ty chvíle žití jsou více nám svatysvaty, čím déle žijem, a plni jsme touhy tu po věčném, blahém na zemi žití, čím více slyšíme zvonek tvůj zníti – jdi dále, smrtismrti, i průvod tvůj dlouhý. Jdi vyzvánět do pustých končin světa: na širé pouště, do skal, temných lesů, do rákosí, bařin, bejlí a vřesu, kam lidská noha již nevstoupla leta, do končin, kde není žádného žití, nech stále svůj zvonek dále jen zníti – jdi vyzvánět do pustých končin světa. – 50
Mé písně.
Ach nevím, jaký neznámý cit v prsou jímá srdce mi, když obracím list za listem a probírám se písněmi. Cos jako touha veliká mne k vám, vy písně, vábívá, vždyť každý verš mi troskou je, jež v srdci mém se ukrývá. Hle, ve vás celý život můj tak živě leží přede mnou – jste prosté, a přec jímáte mne k sobě mocí tajemnou. – – 51
Pod sněhem.
Proč jenom léto s hájů zelení, se světlým modrem nebes oblohy, se zvonky skoku, písní pasáka a s mlýnem klapajícím vesele: i tuhá zima větrem skučící, s holými stromy, skřekem havranů a zavátými sněhem stezkami je plna krásy, plna půvabu... Jak anděl míru byl by posypal zahradu mrtvých květy bílými, tak vypadá tu víska pod sněhem, a kdyby z domků namodralý kouř se tiše vzhůru k nebi nevznášel, tu každý z nich by jako hrobem byl. Tam stará žena mladým přadlenám vypráví s živým v oku zápalem o první lásky prvním záchvěvu, co zatím kantor chvěním starých strun 52 do dávných dob se mládí unáší a kovář silák v jiné chatrči čte ženě v slzách dopis od syna, a tam zas v teple rodné sednice dědoušek vnukům z bible předčítá, a o čem čte, to právě na faře rty sluhy páně v posled šeptají: „Já umírám, bych věčný život měl!“ – – Proč jenom mládí s tváří růžovou a se sladkými srdce touhami, i stáří třeba bylo pod sněhem, je plno lásky, plno nadějí! – 53
Vzdech vánoční.
Sníh rozložil se po zemi a s ním i ticho... Vůkol ani vánek nehýbá stromů větvemi... Ó vánoce, ó vánoce, jak prostíráte ta svá bílá křídla po zemi vší tak široce! Co s tajnou vaší šelestí se blaha, štěstí v srdce lidská snáší, i v bídu jich a neštěstí! A přece jen, ó vánoce, tak mnohá duše na to zapomíná, kdo veliký váš původce. 54 Proč cítíme jen pod ledem tu velkou lásku, a proč v živobytí s ní do léta se nevedem? Ó žel, že víry ovoce s života stromu zná tak málo kdo, ó vánoce, ó vánoce! 55
Na ulici.
Ó„Ó dejte malou almužnu,“ tak chudá žena prosila; „Já také šaty hedvábné jsem jednou v mládí nosila.“nosila. „NaNa rukou spony ze zlata a řetěz z drahých kamenů – padá mi tíže na srdce, když na ty doby vzpomenu.“vzpomenu. „KdyžKdyž na ty chvíle vzpomenu, na žití svého poupata – ó dejte jenom krejcárek – a budu zase bohata.“ 56
Ze vzpomínek.
Dva stromy, lípu s dubem v jeden spjatý, já na potulkách druhdy vídal v lese, kde chytával jsem paprsk slunce zlatý a stavěl zámky jeho na útese. To bylo tehda – teď když kol mé šíje se ruka tvoje vine, zrak tvůj plane, dech jeden, srdce jako jedno bije – tu lípa s dubem na mysli mi tane. – 57
Před lety.
Jak vězeň východ sluníčka tak, drahá, já tvá psaníčka vždy z duše vídám rád, a každé to tvé slovíčko,slovíčko jak jeho paprsk’ v srdéčko mě počne mile hřát. A píšeš vždy tak kraťounce, že bývám brzy u konce, číst musím znova zas, a zdá se mi, jak u stolu my dleli bychom pospolu, jak tvůj bych slyšel hlas. Kdy domeček a zahrádka, ta naše milá pohádka, se splní brzy juž, kde as nám jednou pod střechou vždy bude láska potěchou, ty žena a já muž? 58
Poesie.
Kdys’ spadla hvězda v starou knihu moji, a z labyrintu liter, v matném roji, a z kouře dýmky, záře lampy rudé se zjevilo mi děvče, prosté, chudé. A od té doby všude se mnou bývá a těší mne, když v duši mé se stmívá – jen obávám se, by ve vrásek čase mi neodešla mezi hvězdy zase. – 59
Osudu.
Osude mé budoucnosti, jenom chutě cválej blíž – s písní na rtech, milý brachu, očekávám beze strachu, co ty na mne uložíš. A já rád i to bych věděl, co mi urveš z žití kol: zdali mysli blahé snění ruka tvá zas nezamění v nový sten a starý bol. Snad mi vezmeš drahé srdce matky, ženy, přítele, mou však píseň neudoláš, i když třeba na mne svoláš útrapy a svízele. 60 Ba i kdybys smrti kosu u lůžka mi k hlavě snes’, píseň ta by z mého těla i s mou duší odletěla, k hvězdám vzhůru do nebes. A tam by se na blankytě proměnila v hvězdy jas, která kdyby na zem sjela, do srdce by zaletěla jiného, co píseň zas. 61 OBSAH.
Naděje7 Dvěma matičkám8 Obraz9 V lese10 Vykupitel13 Děvčátko z parku14 V staré zahradě15 Když jasmín kvetlkvetl –16 Po letech18 Přátelství20 Ty jednou taky21 Na stupních chrámu22 Světlo25 V cizině26 Velikonoční28 Studie31 Na Karlštejně32 [63] Václavu Budovci z Budova36 Šimon Lomnický37 Kronikář39 Pohádka40 Z přírody41 Starý hrad43 O štědrý večer44 Úvozem47 Zapomenutý49 Smrti50 Mé písně51 Pod sněhem52 Vzdech vánoční54 Na ulici56 Ze vzpomínek57 Před lety58 Poesie59 Osudu60
E: dp + sf; 2002 [64]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Grund, Bedřich; Svatoň, Vilém; Forman, Bohumil
(Tiskem B. Grunda a V. Svatoně na Král. Vinohradech. Nákladem spisovatelovým.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 64

Věnování: Formanová, Berta
(Své drahé ženě Bertě.)