V lese.

V lese.
Les hustý, starý omlád v ranní kráse. Tu malá cesta, kolem velikáni; jich koruny tak vysoké, že zdá se, jak sahaly by k jasné nebes báni. A jeden z nich, jenž mezi všemi králem, ten svatý obraz v sešlém nese rámu, a větve šumí chorál za chorálem,chorálem jak při varhanách žalmy v božím chrámuchrámu. Teď zmlkly stromy, snad že naslouchají, co to tak šustí v jehličí a mechu – co as ta zeleň ve svém skrytu tají? Teď malá laňka vyskočila v spěchu. To děvčátko. Hle, na tu jemnosť vlásků, to útlé tílko, nožku ve střevíčku! Teď běží k stromu, kleká ku obrázku a šeptá plačíc tuto modlitbičku: 10 „Ó nedej tomu, matičko ty svatá, bych ztratila se tady v hustém lese! Ach, koho máti líbala by zlatá, když do postýlky ke spaní mě nese? A než se zavrou umdlená má víčka, mně ještě zpívá: „Spi, můj andělíčku!“ a pořád ještě na rukou mě hýčká, i když už dávno uhasila svíčku? A když mě zbudí slunka jasná záře, kdo u tatínka byl by na kolenou, kdo by mu dával oběd do kapsáře a za klobouček kytku vyzdobenou? A kdo by mladé hlídal naší Líně, když za tatínkem hopká na zajíce; a kdo by za ním koukal z naší síně i s matičkou a utíral si líce? Co teprv babička? – ta neměla by komu už bajky svoje ani vyprávěti, o chytrém vodníku, jak prvně napadlo mu, by do hlubiny tahal s břehu děti; a kdo by k nohoum stoličku jí dával, když dříví ohněm, okno praská mrazem, a kdo by u ní s kočičkou si hrával, když klubko s klínu kutálí se na zem? 11 Ó nedej tomu, matičko ty svatá, bych ztratila se tady v hustém lese – mám ještě trhat trávu pro kůzlata, než z máku koláč v troubě upeče se. Pak pod postelí čeká moje panna, bych oblékla ji do tylových šatů; ta jistě bude celá uplakaná a pro jahody já snad zbloudila tu!“ A zašuměli lesa velikáni a nad plačící pestrolesklá křídla: to letěl kolem motýl v třepotání – jak radostně jej ona plačíc zhlídla! I na slze a na stesk zapomněla a za motýlem skočila hned v pole – teď ulít jí, a ona zahleděla se do domku, co bělá se tam dole. 12