Na prsou kámen navalený leží.
A při tom se tak hrozně těžce dýchá!
Vzpomínek řada v závod kamsi běží.
Jdu v dumy vnořen, jdu tak zticha, zticha!
O dávných dumách dumám nyní znova.
Stesk zašlých chvil zas k nové vstává vzpouře.
To k zalknutí vzduch, v němž smrt kosu ková,
– karbolu zápach, dýmu, dehtu, kouře...
A je mi chladno... Vlhké moje tělo
se chvěje mrazem... nežli v posled skoná!
– Což moje prsa roztrhat to chtělo?! –
Ach, touha kdysi hýřivá a vonná...
Zřím tupě teď, jak tramvay kolem jede,
kočár se mihne, chodců dav se smíchá...
Grimassy, tváře, všechno příliš šedé!
Jak se to mate... kácí... zticha... zticha!