SMUTEČNÍ VERŠE

Viktor Dyk

Oh, nechal jít mne pustou ulicí, tak samotného, se sklopenou hlavou! A dýchat zvolna mlhu smrtící, a náladou se spíjet umíravou... Jít smutnou cestou, kde se zvedá strach, kdy pozdní večer závoj přes zem stáhl. A samotného sedět v kavárnách, ah, samotného, kdy jsem touhou práhl! A teprve teď, kdy jsem počal psát, zří na mne – ironie zosobněná. Co píši, slova mění v šer a chlad, a dívá se mi s chechtem přes ramena.

Místa a osoby V textu básně jsme se pokusili najít slova, která označují konkrétní místa (města, státy atp.) a osoby. Výstupy jsou založeny na datech z projektu PoeTree (místa) a ruční anotace básní pracovníků UČL (osoby)."

V této básni jsme nenašli žádná místa
V této básni jsme nenašli žádné osoby