Kdes za horami leží boží svět,
Kdes za horami leží boží svět,
tam lásky, květy a tam úsměv jara.
– Víš, já jsem leccos do svých veršů vplet’,
však v srdci, v srdci, tam je hořkost stará.
Tam v koutě civí tupá, schoulená.
Do dlouhých nocí slyšel bys ji výti.
A časem zvedne zhublá ramena,
jakoby chtěla rdousit, škrtit, bíti.
A sedm řek by chtěla přebrodit,
by do té smavé mohla vniknout země.
Kus svojí skepse šťastným předhodit,
jí otráviti celé příští plémě.
A pomstíti tu touhu horoucí,
jíž každodenně moudří vysilují.
A šťastné lebky touží roztlouci,
jež o problémech klidně uvažují.
Lít nedůvěru v sladká objetí
a dobrým kreslit infernální vise,
dát duším všechnu hořkost trpěti,
dát duším vždycky rozcházet se cize.
104
Však nic... pak nic... Je slabost záhuba.
Zpět padne zas a do kouta se vrátí,
lev, jenž je v kleci, šelma bezzubá,
a strom, jímž vítr ironicky klátí.
105