Marnosti (in Spisy Viktora Dyka, svazek 3) (1921)

1895-1901, Viktor Dyk

Diplomatická verze Ediční verze
SPISY VIKTORA DYKA
III.
MARNOSTI 1895 – 1901
V PRAZE NAKLADATEL F. TOPIČ KNIHKUPEC
[1] MARNOSTI 1895 – 1901
NAPSAL VIKTOR DYK
V PRAZE NAKLADATEL F. TOPIČ KNIHKUPEC
[3] VEŠKERÁ PRÁVA VYHRAZENA.
Tiskem tiskárny „VELESLAVÍN“ spol s r. o. v Praze V. 1921
[4] SLOVO ÚVODEM.
První z básní tohoto svazku byla otištěna na jaře roku 1895; poslední roku 1901. Je to poesie mých studentských let, k nimž se ovzduším přimyká ještě rok po absolutoriu právnické fakulty. Základ knihy tvoří tři svazečky, samostatně vydané: „A porta inferi“ (1897, nákl. Grosmana a Svobody), „Síla života“ (1898, nákl. Moderní Revue) a „Marnosti“ (1900, nákl. Moderní Revue). Hledal jsem souhrnný titul pro tuto poesii mládí a rozhodl jsem se posléze po některém kolísání mezi „Silou života“ a „Marnostmi“ pro tyto. Ozvěna výroku Kazatelova o marnosti nad marnost a trápení ducha a dvojsmysl, přejatý i pro knihu, jež předvádí i pocit marnosti i mnohou marnivost mládí, charakterisovala, jak se mi zdálo, přilehavěji celek nežli jasně ironický titul „Síla života“. Nového titulu hledati jsem nechtěl. Reviduje zmíněné cykly, položil jsem si otázku, mohu-li co podstatného měnit na původním jejich rázu a zodpověděl jsem ji záporně. Jsem si vědom nevýhod svého rozhodnutí; mnohé bych byl napsal dnes jinak, mnohého bych vůbec nenapsal. Ale takové retušování, třeba učinilo dílo autorovo líbivějším, je právě retušováním. Byť bych tím vyvolal kritiku a nikoli neoprávněnou, nechci 5 měnit rázu knih. Změny v textu byly tu a tam nutny pro chybu tiskovou nebo znamenají návrat k původnímu textu. Vrchol jejich je, že v kterési básni, původně otištěné v „Nivě“ doplnil jsem slohu, nedopatřením při přepisu vypuštěnou a v jiné škrtl slohu, jež obměňovala zbytečně předchozí. Do knihy zařadil jsem řadu čísel otištěných v období jednotlivých knih a několik čísel, napsaných po „Marnostech“, ale tak či onak na „Marnosti“ navazujících. Některé z nich jsou zlomky projektovaných větších celků. Tak zlomky z básně „Venus Libitina“ byla také báseň „Dláždění deštěm se lesklo“ ze „Síly života“; ježto však už byla součástkou určitého dílka, ponechal jsem ji tak, kam jsem ji zařadil roku 1898. Podobně bylo s fragmentem „Českých písní“: básně z nich, svého času zařazené do knih, zůstavuji tam. Vsunovati básně do uzavřených cyklů nebylo možno bez radikální změny jejich rázu a u některých básní bylo by, vůbec nemožné, aniž by celek celistvost ztratil. Všechny tři jmenované svazečky vykonaly jisté poslání, spolupracovaly na vývoji našeho básnictví – ať dobře, ať špatně. Dnes, více než po dvacíti letech nechci doplňky – jež ovšem nejsou doplňky ex post – knih původních prováděti rekonstrukci, jež by znamenala v jistém slova smyslu literárně-historické falsum. Tvoří oddíl zvláštní.
6 Mimo dnešní text „Marností“ zůstala ještě řada básní z cyklu „Venus Libitina“ i jiných; vzpomínám na báseň, v níž jsem kladl prvou svou knihu na hrob Bohdana Jelínka. Bůh ví, kde jsou; šel jsem vždy příliš rychle ku předu a nová práce kupila se tak, že nebylo ani času důkladné uvést do pořádku minulost. Nebýti spolupráce p. J. O. Novotného, těžko bych našel pokdy, abych doplnil knihy dodatky tak, že zachytily, zdá se mi aspoň tak, všechny rysy podstatné. Děkuji mu za tuto spolupráci. Únor 1921. VIKTOR DYK.
7 A PORTA INFERI 1895 – 1897.
[9] Věnováno VIKTORU SOUČKOVI
[11] Nemohu Vám (a nechci!) odepříti této dedikace. Byla doba, kdy šli jsme spolu, jediný trvalý příteli, kdy měli jsme spolu stejné stesky a stejné touhy. Mohu tedy zapomenouti na Vás nyní, kdy jste mrtev?! Vidím Vás, věčný illusionisto, melancholický snílku, který nenáviděl jste přílišné moudrosti. Vidím Vás, Vaše touhy, Vaše smutky, Vaše slunce, Vaše noci, vidím Vás, jediný příteli, s tou Vaší touhou, omamovati se lkavými i slunečnými rytmy. I ona cnost Vám nescházela: nechut dobráka ke zlu a ctihodný mrav. Ubližoval jste si raději, hledaje v tom svou aristokratičnost a hrdost. Bylo tak mnoho lítosti ve Vás, která marně chtěla býti tvrdou, starý můj příteli, který jste musil zemříti. Nepochopoval jste dosti dobře dnešku i oné pekelné touhy dělati vtipy, vtipy stůj co stůj, touhy býti duchaplným a raffinovaným. Doby, kdy autoři byli „docti“, rovni starým alexandrinským, kdy však nebyli básníky... Doby, kdy býti statečným znamenalo bíti jiné, protože jsou jiní. A tak, bludný tulák, hledající ve světě zbytek svého Já, kterého jste nenalézal, naplněn jste byl tesklivou bázní života. Nalézaje různé chiméry, které se zvaly: muži a ženy, zkoumal jste magnetismus duší... Ale nebylo v nich toho, co jste hledal. A tak rostl onen černý květ, hořký, smuteční květ na polích Vašich.
13 Nuže, Vám, illusionisto, věnuji tuto knihu, kterou můžete přijati. Je to jediný můj dar. Snad mnoho Vás zarazí – ale býváme už překvapováni. Vzpomenete na dobu, kdy žili jsme spolu... A vytknete... Ale ne. Vy jste mrtev. Nevzpomenete. Nevytknete. Vytknou to jiní. Rozšafní lidé. A já je budu poslouchati, zvědavý a sarkastický, uvažuje, co byste jim řekl Vy, který jste mrtev... Co byste řekl Vy, můj příteli?!
Menší Město Pražské, dne 27. března 1897.
14 A PORTA INFERI
[15]
PÍSEŇ PODZIMNÍ
Táhněte nebem, mračna, z vás každé bouři věšť! Má duše po ní lačna, chci vítr, chlad a dešť! Až bude vítr váti, pak vyjdu sobě rád... Chci s ním se prudce rváti, vždyť šťasten jsem a mlád! Chci metelici snésti, neb máj svůj v duši mám. Chci bouřné lásky štěstí! Chci sladký slávy klam! Táhněte, šedá mračna, věšť každé bouři z vás... Má duše po ní lačna, – je mládí mého vzkaz! – Chci posměch hloupé láje, chci pustý boje ryk! Nechť kolem mlha, tma je, já na všecko si zvyk’! 17 Chci – pokud zbytek síly, ten větru prudký hvizd! A potom v smrti chvíli, jak svátý spadnout list. 18
OTÁZKY
Já k svému duchu kdysi děl: „Co toužil bys a co bys chtěl?“ „Řešiti temné problémy, záhady všechny na zemi!“ Já k svému citu kdysi děl: „Co toužil bys a co bys chtěl?“ „Jmout všecku lásku v objetí a všecku krásu vypěti!“ „A co chce tělo počíti?“ To dělo: „Já chci zemříti!“ 19
TRIUMF (S.)
Až budu jednou zvadat a potáhne kol stín! A padat, padat, padat do hlubin! Má duše volně vzletí daleko nad světy. Věčnost jí bude zněti v ústrety. Vrátí se dum mých příval, sny moje – vyhnancivyhnanci. I ta, jíž rád jsem zpíval romanci. Vše procítím zas čistě, svých vášní hárání, vlas uvidím tam jistě havraní. Tvář uzřím (usmívavou) za světů hučení. Potáhne zas mou hlavou nadšení. 20 Cos zalká. Vání chladné, tajemný táhne stín. Oh, až má duše padne do hlubin! 21
KDO TEBE, DRAHÁ, JEDNOU DOTKNE SE
A slova na rtech dosud vázla mi, když duší táhly city intimní. Jsem kraj, jenž věnčen věčně mlhami, kraj zamlklý, a šerý, podzimní! A podivný mnou pocit otřese, jenž na věky mne nutí mlčeti. Kdo tebe, drahá, jednou dotkne se, i moji duši spolu znesvětí. Vím, přijde den, kdy zhyne Ninive, neb nebude dbát hrozeb Jonáše! Když město zdrtí nebe hněvivé, my uprchneme v horské salaše! A na rtech hrdých slova vázla mi. Svým vítězstvím se nemáš spíjeti! Jsem horský kraj, jenž věnčen mlhami, kraj podzimní, jenž umí mlčeti! 22
ŽLUTÁ RŮŽE
Vím, stmívá se, vím, obzor se mi úží... Nic nechci již, jen onu žlutou růži! Z ní přísný chlad tak zádumčivě padá... S vším vezme za vděk moje duše ráda! Kdys chtěl jsem nach, jenž krvácí a plane... Jsem klidný již, nechť cokoliv se stane! Můj duch je mdlý. A obzor můj se úží... Viď, ty mi dáš tu chladnou, žlutou růži! 23
DRAMA
Jde vždycky se mnou do hloubky a výše... Jde zasmušená, bledá, jde tak tiše! A když ji uzřím němý, polekaný, na jasném těle bolestné jsou rány! Proč se mnou jde? Já vzpínám se jí s vzdoremvzdorem. A ona dál jde – ránu v těle chorém! Oh, prchnouti jí! Kdy se jí však zbavím?! A hledí na mne zrakem vyčítavým! A prchám v hloubku – prchám v dálné výše... Jde v mojích stopách zamlkle a tiše! A nenávisti cítím, vzdoru muku... A zřít, jak přece podává mi ruku! – 24
PIANISSIMO
Stín domů dlouze na zem pad’! Dívá se měsíc do zahrad... A jako sněžná lavina,lavina leskne se vodní hladina! Řek zasmušilém na kraji vrby jen sebou kývají. Pojď, duše moje, tiše jen! Kraj celičký je zasněžen! Na lásku, zlobu, cnost a hřích, ten drobný, stálý padá sníh! Pojď, duše, v dálky toužící, pojď k bělostnému měsíci! Pojď tiše, zvolna, výš’ a výš’! Tam nádherná je, čistá říš’! Pojď, nikdo nás teď nestřeží! – Sníh stopy naše zasněží! – 25
ZANIKNUVŠÍ REFRAIN
V duši zní mi zádumčivý refrain. Zřím, jak střechy mdle se lesknou v dešti. – Dávný refrain. Text je zapomenut. Nevím, proč déšt dál a dál tak padá! – Nevím: Jedno na mysli jen tane..tane... Vášnivý a nenávistný refrain. Hymnus povstalců za omámivé noci. Perspektivy požárů a bojišť. Hymnus těch, již pevně kráčí k cíli! Perspektiva soudů, želez, bastill! Hymnus těch, již příliš milovali! Zhnusený a zlomyslný refrain... Hledám slova k dozněvší již písni. Venku prší, střechy mdle se lesknou! – 26
TA VÁŠEŇ DOHŘMĚLA
Ta vášeň dohřměla, ta touha povadla! Jsou v pustém sále tom rozbita zrcadla... Už těžko nyní říc’, kdo ruku na ně zved’! Žár plál v nich mladých těl, lesk skvostných toalet! A zmizel orchestr, jenž tóny bouřné hrál... Vzal každý nástroj svůj a kráčel o dům dál. Žert, smích ten dávno zmlk’, v tmách sténá nyní sál! a v smutnou náhradu jen vítr v okna vál! Kdy vzplanou lustry zas, v tón hudby, v šum a chvat? Kdy touha zahárá a vášní budu jat?! Má duše pustý sál, neb touha povadla! Květ leží pošlapán... Rozbita zrcadla! 27
LÍTOST
Taková lítost! Vzal jsem ty verše – náhodou jen. (Doma je nudno – a nudno jít ven, ulice blátivé, krásky jsou všední, zábavy povrchní, horší den ke dni. Co činit? Čísti? Snad banální tlach? Verše tu ležely – a na nich prach.) Vzal jsem je do ruky, četl je, čet’! Můj Bože! Duší to počíná chvět: radost a smutek a únavy tíž, láska a nenávist – bylo to již! a zhořklé hodiny – byly tu již! Všechno, co cítím teď – bylo tu již! A lítost palčivá srdce mé jala, chvíli, jež bolela, chvíli, jež hřála, že já jsem nepronik’ hlouběji, hloub’! – Kdybych byl v hloubku šel, do výše stoup’ – Teď pozdě litovat – bylo tu již! Zhořk’ jsem a zevšedněl – jaká to tíž! A já jsem vycítil: Půjdu zas dál! Budu se smáti – i dřív’ jsem se smál; všechno se zhnusí mi. (Bylo tu již!) Marná je reakce – však ty to víš! 28 Cit svůj jsem promarnil, rozum můj svad’, nároky zvýšeny – silou jsem pad’! A mlhy života horší den ke dni... Zoufalé mlhy ty! Šeré a všední! – Taková tíž! – 29
HUDBA
Jsem předrážděn... A hlava bolí! Vzduch horkou tvář mou ovívá... Nechť zahledím se na cokoli, tvá tvář se z toho usmívá! A pak... Ten pohled těžko snésti, svým zhořklým smutkem zamrazí! Cos neurčitě zašelestí, a vím, co v dál to odchází! 30
POHÁDKA
Jdou udušené sny, zkrocené záchvaty; jdou lesklé vidiny, jež nikdy nejaty... A bledé tolik jsou, jak mor by na ně dých’, jak dole mrtvoly v jezerech zelených. Tam na dně hnijí teď – a zhyzděná jich líc... My mnoho cítili a neřekli jsme nic. – Až bude smutno nám, tam k jezeru jen pojď, my tiše sedneme a odvážeme loď. (A divno bude nám po vodách těchto plout!) Pochodně dohasly, a nelze dohlednout jen v svitu měsíce, jenž čistý, nejatý, na lesklé vidiny, zkrocené záchvaty. – 31
MŮJ RYTÍŘI (F. B.)
Můj rytíři, můj rytíři, proč zradil jste mne dnes?! Já jel jsem sám, a noci tmám už dávno podleh’ les. Můj rytíři, můj rytíři, kam poděl se Váš štít? Hle, zbujný dav, co divých hlav – proč oř můj zvolna lít’?! Proč raněn kles’? Ten smutný les! Oh, boje vír a jek. U konce seč, mně vypad’ meč, dav v zajetí mne vlek’. Můj rytíři, můj rytíři, kdo v pomoc přichvátá?! Jsem spoután již, oh, jaká tíž, a vržen do bláta! A chechtot zněl mi do duše, a nepřátel mých ples. Můj rytíři, můj rytíři, proč zradil jste mne dnes?! Proč chvějete se, rytíři, proč klopíte svůj zrak?! A já jsem tolik miloval a já jsem věřil tak! Mně odpovězte, rytíři, zda klam to byl a lež: Já v zakuklení viděl Vás v jich řadě státi též! Nuž odpovězteodpovězte, rytíři! Či do dálky jste prch’?! Oh, já už neměl tolik sil, bych masku Vaši strh’! 32
NÁLADA POLABÍ
Vypráhlá cesta, tak horký je vzduch, omamný, dusivý, úlisný vzduch... vypráhlá cesta a změklý vše prach, bílý, tak našedle bílý. V daleko táhne se zrající klas, po polích rozprostřen zrající klas, všechno je moře, v němž tone tvůj zrak, a zříš jen pole. Bzučení mušek v uši ti zní, jak dech to lehounko osením hne... Skřivan... Cos vylétlo: koroptví dav. Dál slyšet cvrčky. Vypráhlý vzduch, ah, zrající klas, jdeš, obzor zatopil houpavý klas, nemyslíš, necítíš, a je ti mdle... Mdle a tak mrtvo. – 33
VZKŘIKNOUT!
V tom vzduchu k zalknutí co může velkého vzniknout?! Neschopnost k odporu? Nelze mi do prázdna vzkřiknout? Bojím se ozvěny?! Povadla všechna mi síla?! Kdos vzadu směje se? Jiný mu laje a spílá?! Ne, odpor v duši je, sílu mou do prachu vláčí! Cos z vás mi v nitro mé zapadlo, umdlení spáči! Oh! Síla! Marno vše... Kdo mi tu do duše vlije? Plány mé? Zničeny! Myslím si, dávno vše hnije... Hesla jsem neschopen, síly, jež bouří, kdy vznikne. Kdo přijde, vítězný, a do tmy slavně mi vzkřikne?! 34
LITANIE K PANNĚ MARII
Už před Tebou já, Panno, nepokleknu! Před oltářem Tvým klečí mnoho padlých! Už před Tebou já, Panno, nepokleknu! Už nebudu Ti hymnus, Panno, pěti. Hleď, pějí jiní! Příliš zhořk’ jsem na to. Už nebudu Ti hymnus, Panno, pěti. A nemohu Tě, Panno, milovati! A nemiluji – protože jsi ženou... Už nemohu Tě, Panno, milovati! Víš, moje duše zhořkla zlobou příliš, víš, příliš dusný vzduch jsem dýchal v žití. Víš, moje duše zhořkla zlobou příliš! A mnoho bylo těch, jež klamaly mne! A mnoho lhaly, v mnohém byly podlé. A mnoho bylo těch, jež klamaly mne! Nuž, směj se, Panno, která triumfuješ! Prohnilé davy před Tebou se válí! Nuž, směj se, Panno, která triumfuješ! 35 Ty směj se, čistá, něžná, krásná Panno, jsem osamělý, neklaně se Tobě. Ty směj se, čistá, něžná, krásná, Panno! Přes příliš lží! Jsem v hloubi duše zjitřen. A hnus a nechut k všemu v duši vstává! Přespříliš lží! Jsem v hloubi duše zjitřen! Před Tebou, Panno, dnes už nepokleknu. Tu bídnou chátru! Triumfuj jen, měj ji, a nech mi hrdou, čestnou osamělost! Neb nesmím už teď, Panno, milovati! 36
KRAJINA DUŠE
– Mlčí les! – Strom, sporé větve na hlavě, kývá se, zvedá zdlouhavě, ach, zdlouhavě... Na zemi vyschlé jehličí. Vyprchlé vůně – kdo ví, čí, – vyprchlé dávno, dávno kdes. – Mlčí les! – Stezka je pustá... Neláká pustá ta skrýš ni pytláka! – ni pytláka! – Noha se sklouže v jehličí, a v písku stopy – kdo víví, čí... Kdos šel tu dávno,...dávno... včera... dnes?! – Mlčí les! – 37
VÝBUCH
A duše tvoje vztekem nechvěje se, ty nevmeteš jim hroznou kletbu v tvář?! A pustý orkán vším tím nezatřese, a vylhanou jim nesmete v prach zář?! A ty jsi neslyšel, jak banálnosti chválí, a ty jsi neviděl, jak hloupost vítězí?! A ty jsi netušil, že přiblble se smáli, a necítil’s jich hrubost bez mezí?! Ta hrozná nenávist a vášnivá ta zloba, ta nezachvěla posud duší tvou?! Tys necítil, jak malichernou doba, a nechvěl jsi se vášní ničivou?! Šel’s klidně kol, a v stopách cizích chodil, jak mušek sbor vždy lampu oblétá?! Oh, nízkost, všednost – to tvůj celý podíl! Ode mne odstup, nejsi poeta! 38
POSLEDNÍ SVĚTLA
Poslední dohasla v daleku světla. (Rdousila všechno ta mlhavá noc...) Dozněly nervósní kroky již chodců... Plíživé kočky jen slyšet lze teď... Po střechách vinou se. Zoufalý koncert! Spustily v sboru a v dálku to zní. Do temnot zmrtvělých nesvítí měsíc. (Svítí-li, příliš je zsinalý, bled.) Slyšeti hovořit dumavé stíny... Nevíš, co mluví teď k sobě to zas? Pláně jsou ztemnělé, příšerné hvozdy..hvozdy... (Eh, všechno pohltla chladivá noc!) Kde světlo za dávna v duši tvé plálo, nemůžeš, ubohý, určitě říc’! 39
MŮJ SOUVERAINE!
Můj souveraine! Mramorově chladný, před trůn tvůj pyšný vasal pokleká. Chceš dělit měsíc nudné zase na dny? Avaři diví táhnou z daleka. A hrady moje všechny obležené, vsi spáleny, a výše stoupá dým! Proč nepošleš sem voj svůj, souveraine?! Proč nepokyneš věrným sluhám svým?! Či tak už tvoje podryta je Říše? Na hlavu tvou korunu papež klad’! Smrt pošli sem, ten lancknecht chodí tiše, a osvobodí obležený hrad. A zase vzkvetou nivy popleněné! Jak ty,ty pak budu mramorový chlad... Mně mdlo a úzko nyní, souveraine, a příliš dlouho obležen je hrad! 40
OBLAKA
Oblaka, smutná oblaka! Táhnete tupě, lenivě! – Jak mdlá je noha žebráka, když kráčel dlouho po nivě! – Zřely jste daleké prostory, svěží a růžové obzory, a květy, ještě plné sil... Zřely jste vášní plameny. Teď zhnuseny a znaveny táhnete v nekonečný cíl! Oblaka, smutná oblaka! Táhnete tupě, lenivě... Jak mdlá je noha žebráka, když kráčel dlouho po nivě! 41
ZÁPAD SLUNCE LÉTA PÁNĚ...
To bude zvláštní západ slunce... Do šerého pokoje padati budou zlomené, melancholické, vyčítavé paprsky. A bude v pokoji přítmí... dusivé, omamné bude horko, tak mdlo, tak mdlo... Tak slunce bude zapadat... Nevím, neznám dne, kdy to bude. Vím, budu ležet s rozpáleným čelem na lůžku příliš umdlen, rozhořčen dlouhými, příliš dlouhými hodinami, banálními, výsměšnými slovy těch, kteří řeknou, že ještě není západ. Tak slunce bude zapadat... Ulicí hrčeti budou vozy, v pokoji povstane zvláštní šumot, tajemný, u lože umírajícího. Nápěvy, které nikdy nevypěji, smuteční, zlobné, vášnivé nápěvy, ty budou doznívat zvolna, zvolna, 42 jak kámen hozený na hladinu řeky, kruhy a kruhy... Vždy větší a větší. A potom ticho... To bude zvláštní západ slunce... 43
SONET O SMUTNÉM RÁNU
To bylo hořké ráno, jež ve slzách se stápí. Na tvář svou k smrti bledou jsem přitisk’ černou kápí! Má hlava byla těžká od nepřišedších snů. Ta bledá bázeň se mnou, nechť kamkoliv se hnu. Ta bázeň příštích nocí – eh, zasmušilé ráno! Vše nejisto, vše bloudí... Ah, ještě nedospáno?! Jsem unaven a líný – mé oči přivřeny... A kolem holé stěny – je všechno pochováno! – odešli dlouhou řadou Pyladi, Helény. Ač nové touhy nemám, přec krčím rameny nad včerejšími sny, jež chytře ztajeny; ač nové touhy nemám – a zrak se v prázdno stápí... A déšt mi v oči padá – blíž přitisknouti kápí! – To za šedého rána, jež nebe slzou skrápí! 44
BEZESNÉ NOCI
Bezesných nocí tíže olověná na víčka padla, oči zkrvavěla. Vše v mlhách, směsi: Sláva, život, žena..žena... A na konec jsou příliš vlhká čela. Sem tam se válím... Trochu vzpomínání?! Je všechno marno: Pevný bod mi schází. Ah, klid kdy dotkne konečně se skrání?! On vždycky jde – a nikdy nepřichází. Svit dumavý... A sotva vidím ještě... Opuchlá víčka, oči, oči bolí. Na okno padá zvolna příval deště, ze skály duše kámen zas se drolí. Pak zase úder... Vítr kvílí trochu... Déšt... Zase déšt... Ah, krása, život, žena... – Teď stačí tobě, dobrácký můj hochu, bezesných nocí tíže olověná... 45
STÍN DÁVNÉ DOBY
Stín dávné doby v duši mojí vstává. A svoji ruku ku výstraze zdvih’... Mne každé slovo raní do krvava a uráží mne frivolní Váš smích. Vzpomínek starých průvod šel, mne tísnil... (Slavnostní průvod, vzadu pepíci!) Vše zhnuseno, a všechno jsem už vysnil, a všechny zahrál tóny kvílící... Na dávný výlet, na mech dálných lesů, na slova, v nichž vřel dávné lásky klam, teď v době mlhy, ocúnu a vřesu já roztržitě sobě vzpomínám! A dávný obraz v duši mojí vstává. Kdos svoji ruku ku výstraze zdvih’... A tupě jdu, kde nikdo nevyčkává, a maně slyším frivolní ten smích. 46
ŠLA DUŠE MOJE
Ta nebesa jak dnes jsou zatažena! Co prohání se černavých tam chmur! Šla moje duše, Maří Magdalena, do Canossy, kde papeže byl dvůr. Tři noci bosa stála na nádvoří, co mrazný padal k dálným pláním dech. Kdy tváře její horkým studem hoří, sníh na kajicné roucho její leh’! A kněží přísní v načernalé kápí se smáli jí, jak zřeli ji tam stát. A její slzy sníh ten chladný skrápí, a on je rázem všecek rozehřát. A nikdo nedí slova rozhřešení za hříchy její, neřest zašlých dnů, za úzkost, bláto dávných okamžení, za nedávné lži, za ničemnost snů! A nebesa jsou celá zatažena! Co prohání se černavých tam chmur! Šla moje duše, Maří Magdalena... V Canosse klečí, papežův kde dvůr... 47
KRISE
To byla hrozná mdloba taková, v níž myslit moje duše ustala! Chvíle, jež dýše vůní hřbitova, chvíle tak bezvědomě zoufalá! Mé nervy byly příliš napiaty. Zda praskla struna? Hra je dohrána. Jsou šílenství to první záchvaty? Má duše opita a uspána! (Pes svázaný, jenž nemůže se hnout, a umdlen klesá k zemi bez moci...) Kam nyní může loď mé duše plout, tím mořem, jež se táhne do noci?! Nemožno mluvit. Mdloba taková! Já nemám duše. Ona skonala! Chvíle, jež dýše vůní hřbitova, chvíle tak šílená a zoufalá! 48
BYLO TO TAKTO:
Bylo to takto: plný šel jsem dum, a zas mne jitřil bol ten vrchovatý. Jak otvíral bych dvéře v jiný dům a cizích dvorů jak bych kráčel vraty! A krok můj mdlý (ah, mdlý a nesmělý!)nesmělý!). Vše neznámo, kde jsem a kam se bráti. Ty známé tváře v dálce zmizely. A neznámých se bojím nyní ptáti. A otravuje všechno obava. Ah, zde už konec?! Jaká jiná cesta?! Hle, černý prapor s věže zavlává! Kam přišel jsem?! Jsem u věčného města?! Bylo to takto: plný šel jsem dum a bol mne jitřil, hořký, vrchovatý. Jak otvíral bych dvéře v jiný dům a cizích dvorů jak bych kráčel vraty! 49
IMPROVISACE NA MOTIV Z POHÁDKY
Ten rytíř jel na oři cestou dlouhou. – (Byl synem krále, Honzou – a co dál?) Obzory dálné modraly se touhou,touhou. Naděje vítr do tváře mu vál! A všechny tóny v kvilu svém moh’ nahrát. Jablka zlatá trhat v dálku jel. (Do čarovných a netušených zahrad!) A sedm let se domů nevracel. A přišel k cíli na zroseném koni. – Hle, stíny temné, v prostřed jablek jas! – Utrhne první – náhle cosi zvoní! Utrhne druhé – zvuk ten zazní zas! A čaroděj tu, žezlem svojím kyne. A rytíř mdlý a unaven je vším. On zkameněl – zří v kraje nehostinné. (Byl hloupým Honzou, princem, bůh ví kým...) 50
ZAPOMENUTÁ STRÁŽ
V úvalu teskném, v temném tom lese. (To staré rejdiště příšer už znáš!) Nad stanem tichým listí se třese. Tam zapomenutá stojí ta stráž. Do dálky hledí se skloněnou hlavou... „Kdo tu“tu,“ se táže zas a zas. Všechno je ticho. Píseň svou hravou zpívá si lenivý, lhostejný čas. Zmizely v dálce příbuzné voje. Mrtví jsou... Padli... Ty klidu si važ! V pralese tichém, vzdáleném boje, teď zapomenutá civí tam stráž. Všechno ji raní, všechno ji tísní a bratři její – ti pohřbeni kdes. Zahořklou, bolnou, chechtavou písní do taktu zpívá mdlé stráži té les. 51
BALLADA Z ROKU 1896 NA LÁTKU CTIHODNĚ STAROU (Jar. Hilbertovi)
Jsme všichni lidé křehcí. Však odpuštění nechci! Ovšem, jste rozumná, zbožná, cnostná i skromná; nu, možná. – Kdo se to chechtá tak z šera?! – Eh, jak to bylo jen včera? Jsme všichni lidé křehcí. A ublížit Vám nechci! My šli jsme samotni spolu. – Dejte ten závoj dolů! – Těch slov, v nichž žár tak sálá! A vy jste poslouchala... Jsme všichni lidé křehcí. A dvakrát mluvit nechci! Cnost velká, cudná má panno! Ctím vás a zbožňuji, ano! – Snad nyní mrazivo, chladno... To se však přihodí snadno! 52 Jsme všichni lidé křehcí... A pochybovat nechci! Ah! Pak ta historka šerá. Jak dále bylo to včera? Vy z jeho – kdo to jen věří! – jste večer vyšla dveří. Byl přítel můj. Jsme křehcí. A urážet ho nechci! Jen jedno řek’ jsem slovo. (Neslušné, přiznávám, slovo!) Víte, co spadnuvší modla?! Eh, časem i cnost je podlá! Jsme všichni lidé křehcí. Já odpuštění nechci! Nyní jsme hotovi... Skoro! Snad ještě leccos je choro... – Byla jste cudná a zbožná, a já Vás urazil, možná! – – Jsme už tak někdy křehcí: Však odpuštění nechci! 53
NÁLADA (J. J. Drobnému)
Na prsou kámen navalený leží. A při tom se tak hrozně těžce dýchá! Vzpomínek řada v závod kamsi běží. Jdu v dumy vnořen, jdu tak zticha, zticha! O dávných dumách dumám nyní znova. Stesk zašlých chvil zas k nové vstává vzpouře. To k zalknutí vzduch, v němž smrt kosu ková, – karbolu zápach, dýmu, dehtu, kouře... A je mi chladno... Vlhké moje tělo se chvěje mrazem... nežli v posled skoná! – Což moje prsa roztrhat to chtělo?! – Ach, touha kdysi hýřivá a vonná... Zřím tupě teď, jak tramvay kolem jede, kočár se mihne, chodců dav se smíchá... Grimassy, tváře, všechno příliš šedé! Jak se to mate... kácí... zticha... zticha! 54
SCÉNA
Znaveným krokem líně se beře... Duše bys na něm nepostřeh’... S výrazem tupým zoufalé zvěře v ulicích prázdných, po vlnách střech! Strašidlo jakés blízko se tají. To lační, žízní, nuž, ať se nají. Jde krajem propasti... Jak, kdyby spad’?! Strašidlo táhne ho, mezera užší. Všechno se zaleklo, pomřelo v duši, a ta se rozběhla do širých lad... Jen tělo dál se zoufale beře. Hledá svou duši v obzorech. S výrazem tupým zoufalé zvěře míhá se po kraji vysokých střech. 55
DELIKÁTNÍ MOTIV (L. K. Hofmanovi)
To dávno, dávno již. A bych neplýtval slovyslovy: těmito řádky vypovím vše zcela: Já holubici vyslal z archy Noemovy a ta se dlouho, dlouho nevracela... Déšt zatím trval – ni mžik neustává, a hladina vod nikdy neopadá... A mně se zdálo, archa kolebavá že v nebesa až pozvolna se vkrádá! Tam, kam se nesmí lidskou nohou jíti, kam hříšným údům cesta zakleta je... Déšt trval dál a slunce nezasvítí a duhy barvou nebe nezahraje... To dávno, dávno již. A bych neplýtval slovyslovy: těmito řádky vypovím vše zcela. Já holubici vyslal z archy Noemovy a ta se dlouho, dlouho nevracela! 56
21. X. 1896
Veliký sál, jenž naplněn kouřem. Přípitky, proslovy... a hudba vpadá! Zpěvačka, příliš hrozné deklamace, – ohromný, hřímavý potlesk. Všechno již odchází. Opilý sbor na cestu bručí si vyčichlým hlasem, národní písničky zaslechneš refrain, zmlkají poslední kroky... V kavárně blbečků zmatené řeči... Pozvolna začíná ráno již svítat. V ulici vyjdete... Řev zaleh’ v dálku. Unaven kráčíš... a všechno se smísí; veliká, zmatená, nestvůrná skvrna, nejasná, pitomá, hloupoučká skvrna. 57
31. X. 1896
Teď chvíle právě trochu požvatlati: o tom, co vtipné, o tom, co se hodí. Ten obraz sice na kouzlu už tratí, však promluvím přec o vzdálené lodi. Včerejší úsměv schlad’ tam v nudu dnešní a po palubě tančí osamění. Teď přijdou ještě dnové bezútěšní a potom jedno hrozné okamžení. Stožár je zlomen, – cosi ještě výská. Lodníci spiti – v posled vidí zemi. Kapitán hledí teskně na skaliska a složil ruce zamlklý a němý. V přístavu loď ta nenalezla místa, v ponuré plachty roztrhány výši. Na cestu slední koráb už se chystá, a rozumné jej opouštějí myši... 58
JDEM’
Jdem’ úvalem: náš krok tak volný je. To pochmurná dnes poslední je cesta. A pozvolna se vlekou rafije. Eh, vidíšvidíš, brachu: takhle Pán Bůh trestá. Eh, vidíšvidíš, hochu: všechno prý jak sen! Jsi pouhá třtina – ničím tvoje pýcha! Jdeš v černém hávu – je to hořký den. Cos tupě duní – duše tvá však tichá. A nevzbouří se vášeň plamenná! Jdem’ úvalem, kde trní jenom pne se. Tvé duše půl, ta v rakvi zavřena, a druhá rakev ke hřbitovu nese. 59
MEDITACE
Ten obraz nyní duše moje sní, – on tíhou svojí do ní zarývá se –! Je léto – noc je – chvíle půlnoční. Zem’ leží ticha v tmavé svojí kráse. Obrysy temné vidět nyní jen, co netopýr tu přelét’ lehce, tiše. – Ten ještě jímá duši moji sen: ty slyšíš, kterak zvolna země dýše. A všechno skryto v městech vzdálených. Ti jedni spí, ti druzí v krčmách pijí. A frivolní zní do ulice smích... Eh, celkem jedno. Všichni dobře žijí. Zem’ dýchá zvolna... Všechno temné je. A zoufalec se na vše rozpomene! Hle, lehl sobě znaven v koleje. A vlak se blíží, – oči rozpálené! 60
SMUTEČNÍ VERŠE
Oh, nechal jít mne pustou ulicí, tak samotného, se sklopenou hlavou! A dýchat zvolna mlhu smrtící, a náladou se spíjet umíravou... Jít smutnou cestou, kde se zvedá strach, kdy pozdní večer závoj přes zem stáhl. A samotného sedět v kavárnách, ah, samotného, kdy jsem touhou práhl! A teprve teď, kdy jsem počal psát, zří na mne – ironie zosobněná. Co píši, slova mění v šer a chlad, a dívá se mi s chechtem přes ramena. 61
NA MELODII NEZNÁNÉNEZNÁMÉ PÍSNĚ
Ty tony duši rozrývají maně, a pohádka to promrskaná dost. – Já o jedné jen sníval karavaně, a na poušti se bělá její kost –! Je vzdálena, cest nikdo nepoví mi. Jen písek zříš, když hledíš do dáli! A slunce líbá rety žíznivými ty, kteří kostrou nyní zůstali... A při rozmarném paprsků těch tanci teď vzpomínám, co žilo v kostrách těch. Jich táhlou vzpomínám já na romanci, jich hořký smích a galantní jich vzdech. Ty tony duši rozrývají maně, a pohádka to promrskaná dost. – Já o jedné jen sníval karavaně, a na poušti se bělá její kost –! 62
IRONICKÁ BALLADY.BALLADA (Ještě L. K. Hofmanovi)
Jel rytíř v těžkém brnění. A nevěřil slunci, které svítalo, ni síle, již cítil v paži své, ni komoni, jenž cválal vesele, – nevěřil nikomu! A rytíř jel jak v těžkých m’hách. Nevěřil kříži, který heslem měl, nevěřil panoši, jenž ho provázel, nevěřil dámě, jejíž nosil znak, nevěřil nikomu! A rytíř jel – a mlhy padaly! Hvězdy se čistily, měsíc svítil bled, – večer byl! – a komoň klusal smutnou pustinou. A rytíř nevěřil! A potom zmizel... zmizel daleko. Jel jako ve snu – mlhy padaly! A propast zela před ním hluboká, a když se kácel do té hloubi střemhlav, ni té nevěřil! 63
SENTIMENTÁLNÍ BALLADA
I on ví: v království předků to kdesi, uprostřed lesů, hor stojí ten hrad. Není tam příšery, která tak děsí... A kdo tam pronikne, umí se smát! Smáti se do oblak, která tam čistá! Smáti se v komnatách, kde bol vždy ztich’! Smáti se všemu, co vzrůsti se chystá! Dětinský, veselý, volný ten smích! To on ví. V paláci trvá však dále uprostřed hladkých svých dvořanů řad. Království spravuje k Boží si chvále. Moudrý je, slavný je – nezná se smát! A kdyby odešel, v nový cíl věře, ví, hrad ten zaklel by démon mu pryč... Devíti zámky by zavřel mu dvéře, do řeky hodil by železný klíč! 64
JDU ŘÍŠÍ STRNULOU
Jdu říší strnulou, a všechno přísně mlčí. Až v dálné obzory je všude bílý sníh. V něm stopy krotkých psů i dravé drápy vlčí a lebky toužící po pyšných korouhvích. A meče rezaví, skvost zahozený vzdychá, a hesel bitevních zní travestie zlá. A těla hnijí teď,teď jak hloupá lidská pýcha. Vítěze vojska všechno ovládla. On zavlek’ zajaté, ved’ spouštěcím je mostem, a věže v byt jim dal, kde temnoty je říš. On nyní hoduje při pitce s bujným hostem, smích, zpěvy rozmarné až sem zní z dálky, slyš! A večer přišel již a strnulost ta drtí. Sníh padá na lada, a hrad ten dále zve. Jek poslyš vítězný, a pustý výskot Smrti v tom kraji mlčícím, kde klesly korouhve! 65
NA NEDOPSANÉ DRAMA
Teď možno zpívat, trhat sobě kvítí. Teď všechno vzíti smutnou výměnou. O děcku nech mne chvíli ještě sníti, jež hrálo sobě s koulí skleněnou! V ní prapodivné, směšné zřelo tvary. Svou tvář v ní shlédlo a svůj drobný svět. Vypadal hrozně kocour jeho starý, že kouli onu děcko vzalo zpět... Gotická chodba ponuře se klene. Jdou jeptišky tam s pohřbu písněmi. Mé dílo leží v prachu roztříštěné! – Skleněná koule padla na zemi. – 66
16. I. 1897
A my se jednou setkáme. Ale zde ne. Někde mimo kosmos. Tvé svahy jsou srázné, holé, čedič tvrdý, tmavý, mou píseň měkce, sténavě pláčí podzimní lesy, tvé zraky plné hrdosti – ó illuse, která neguje! – tvé rhytmy plné odboje, jenž vysmívá se v prázdno. (Je to už stará pohádka, a nelze jí už věřit!) – Ale my se jednou setkáme. Ale zde ne. Mimo kosmos! A zrak tvůj zhrdavý a urážlivé gesto, vše, co mne ranilo, a ještě může ranit, poznámka drsná – holý onen čedič?! Se zbytkem víry, jež kreslila dávné mi vise, se zbytkem touhy, jež vedla mne v písčité pouště, – v písčité pouště! – Ano, vidím: jednou. Ale zde ne. Někde mimo kosmos! 67
VZPOMÍNÁŠ?!
A znovu snuješ lapidární věty pro dobré mladíky, ctné humanitáře, pro dobré mladíky z nejlepších rodin, vyrostlé v humbugu, špíně a flámu... A znovu snuješ lapidární věty. Jak budou tvářit se (rozmarný pohled!)pohled!). Tvář vezme na sebe výraz seriósní. Ó, hochu, věř mi: Blažen stokrát budeš! Vzpomínáš na slova, jež krev ti do tváře hnala?! Na ostré čelisti vlků dobře vlasteneckých? Tvá duše vznícená, pyšné snů budovy stavíc, chvíli se zalekla... na chvíli... a péro kleslo. Chvíli cos chvělo se, na chvíli bylo zas prázdno. Pak všechno odbyto; píšeš klidně dále... 68
HABEMUS PAPAM...
Kolem je dusno a uvnitř je dusno. Mysliti, ptáti se, – pekelný vtip! Všechno je zvráceno, stuchlo a hnusno. Pokojně umříti bylo by líp... A kolem nestoudné pošklebky bláznů. Těch debat zoufalých hrozivý vlek! V chaosu začlo to, končí to v prázdnu. A je mi hrozně, že ztěží bych řek’! Systémy zborcené, sofismat kruhy! Všechno je zděšeno, všechno se chví! Po dešti úmorném vzplanuly duhy, ty pestré duhy šílenství! 69
DOBŘE TI ROZUMÍM
Les tmou se naplnil, v příšerné dimense vzrůstá, mění se tajemně – všechno je zvláštní a jiné. Sněhové závěje bílé zřím. A noc! Sněhové závěje: zapadnem’, zapadnem’, brachu! Neznáš ty cestičky, tajné ty pytláků stezky?! Dobré je chytrým být – slyš, výstřel z dáli! Les tmou se naplnil a mění se a vzrůstá! A žhavé oči v tu samotu hrozivě svítí. – Byla to stará ta touha, ta sešlá už stářím?! – Jak mohly vzplanouti do noci vyhaslé oči?! – Bylo to staré a sžíravé, dávné mé záští?! – Jak nůž by nevbodlo v přespříliš změklé mé srdce?! Dobře ti rozumím: vlečeš mne v osidla zkázy... Teď už mi neprchneš, vyváznout nelze ti! Nikdy! Zapadnem’? Zapadnem’! Ale my zapadnem’ oba! 70
USQUE AD ULTIMA
A šla ke mně Smrt... (Vzdálený chodec!) Čarovnými kroky obcházela dům. Pohlédla v okna: „Hé, synáčku!“ Dala mi ruku, pěšinkou vedla mne (Byly tam paseky, třešně a jahody, mravenci, čmeláci, sršně a – všelicos!) Už čas...! S hůlčičkou v rukou mi kruhy kreslila. (Pythagorejská věta a více ještě...) Nevím již – nevidím – zmizely kruhy, přichází noc – a je tak temno. 71
PRAEDESTINACE
Praedestinován k nejmraznější hrůze, svou duši zvyk’ jsem v oltář Krásy klást. Své litanie čtu tam drzé lůze a kritik jejich slyším hloupý žvast... Jdu hvozdů tmou bez v slunce žhavé víry, náměstím plným, kde nebudu sám! Co zpěvy svoje ve svět kladu šírý, já na panenství jejich vzpomínám... Na cudná jitra, čistých snů svých vání, na tvrdé bouře, osaměníosamění, stesk. Jdu hvozdem temným, lesem umírání, zavírám knihu věky starých desk! A na oltářích, kterým jsem se kořil, je psáno plno blasfemických vět. A umělec, jenž nový motiv stvořil, slyší jej hráti z ulic flašinet! Pár cigaret pak mládež koupěchtivá nese si s pýchou z Krásy trafiky. A hudba zní, a chytrý kritik kývá. Já vidím básně, ne však básníky. 72
BALLADA O FATU VZPOURY DUŠE
A den byl páteční, když obležen byl hrad, jenž vypínal se věžemi až k nebi. A den byl páteční, když obležen byl hrad, kdo útočil naň, do příkopu pad’, a klesl mrtev s rozraženou lebí. A na cimbuří žert a bujný smích. – Ty zdi jsou pevné, železné jsou brány. – A na cimbuří žert a bujný smích a pusté hody v širých nádvořích, když útoky jsou všechny udolány. A den byl páteční, když obležen byl hrad, a dole vůdci k poradě se kupí. A den byl páteční, když obležen byl hrad. – Co zápas nevzal, vezme záhy hlad –! A rozesmály divoké se tlupy... Teď bledé stíny kráčí po hradbách. – To vzdálená a neznámá je říše! – Teď bledé stíny kráčí po hradbách. Tam v posměch jejich hoduje zlý vrah, na hradbách reci umírají tiše. 73
Z OBDOBÍ
„A PORTA INFERI“
[75]
NA NĚKOLIK STRÁNEK FYSIKY...
Je všechno zákmit jen a chvění! Co vidíš, zákmit, chvění, co mníš slyšet, Vše zdánlivé – vše illuse je pouhá, svět chvěje se jen neustále, kmitá, ty vidíš nebe? Ne, to pouhý přelud! Neznáma vlny obkličují tebe a ty se vlní, žaluplně vlní! A tvoje duše? Okamžitý zákmit... Ty něco víš? Ne, zákmit zatím zmizel... Vše chvěje se... Zda necítíš to chvění? Kdy, Bože, chvít se přestane má duše? 77
MOTIV VYPŮJČENÝ ZE STARÉHO LESEBUCHU
Tak nějak líčí to ten Lesebuch: Mrtvý a horkem prossátý je vzduch. Znaveno vše, a všechno usíná, je polední a žhavá hodina... (– Bůh ví, proč dnes zas mne vše napadá, Bůh ví, proč dusná, mdlá tak nálada –) Slyš, nyní křik’ kdos: Prerie, hle, hoří! Už dávno dusno divně bylo všem. Vždyť bylo to, jak pálila by zem’zem’, a nyní, dobrá – známa příčina, teď k polední, kdy všechno usíná! (– Bůh ví, proč mne to tolik zajímá! U nás je chlad – a nikdo nedřímá! –) A křik zní mocněj’: Prerie, hle, hoří! V obzoru oheň vine se a kroutí, vše, co tam živo, v dál chce uprchnouti. A divá stáda ženou se sem dále v divoké směsi, v shodě nebývalé... 78 (– To jenom snílka ještě rozzpívá. Takový požár u nás nebývá –) Však více, šíře prerie již hoří... Počkejme trochu. – Nač dál utíkati?! Ten požár jde – a stopu sotva ztratí. Najde nás všude – viď, můj dobrý hochu?! Poslední moudrost – gratulujme trochu! Ať valí kolem divoká se stáda a blíž a blíž se oheň – k nám až – vkrádá, mdle sednem’ stranou – utoneme v mořimoři. Křik slední na rtech: Prerie, hle, hoří! 1896
79
PÍSEŇ, KDYŽ DUŠE USNULA...
To slunce volným žárem pálí, lenivou rozkoš blíže zve. – V tom čistém vzduchu jak by vlály posvátné korouhve. Příjemně v žilách krev mi proudí. Jdu lehce jako do tance. Sklo, na němž oko moje bloudí, září jak monstrance. A stromy lehce šumí zlaté. (Ta jeseň všechno pozlatí.) Krucifix v ruce, roucho svaté, kněz bílý žehná ti. 18 září 1896
80
PANU JAROSLAVU VRCHLICKÉMU Při četbě kritiky p B. Ptáčníka o „Písních Poutníka“
To byla vážná chvíle Sabbatu! Jak ode všech jsou opuštěny dvory! A bílá ruka, v křeče záchvatu, hrá variace na „Memento mori!“ Odešli! Přijdou?! Není návratu! Roj hallucinac věrným zůstal, chorý. Co ještě zbylo?! Kdo to zpívá tu?! Je marno všechno – vysíleny vzdory! A v okna civí ona Příšera, ta, která kdysi spila Baudelaira, ta Nepřítelka, žena – nízká hluboce! A cizinec-li kolem dvorů kráčí: jednomu teskno, zoufale, až k pláči, druhý se chechtá, drze, divoce! 81
SÍLA ŽIVOTA
1897 – 1898
[83]
Jdou chlady nocí, jdou chlady dní, Jdou chlady nocí, jdou chlady dní,
 a omrzele rozteskní. Tak věčně a věčně, v duších led, do mračen z popelu pohlížet! Věčně a věčně vším, sebou třást. A nikde klid! a nikde vlast! Údy jsou jako z olova, stesk toho, jenž vše pochová, a v starý všeho cizí mráz, a v hrůzu zas! A v hrůzu zas. U velikých i v ulici ucházejí se básníci. U velkých bez mozků, bez duší, v ulicích, které jsou nejhlušší. – Pro naše hříchy, pro náš rmut, pro naši touhu, pro náš trud, osude! Nutno dál vším třást pod mračny z popelu, kde prý vlast?! 85
Zlomil jsem hůl nad sebou samým. Zlomil jsem hůl nad sebou samým.
 Nad sebou samým nejdříve! Přicházím z hor, jdu v údolí říci, že přijde lavina! Teď stojím váhavý na rozcestí. Kam nejdříve jít zvěstovat? Do Athén, které naslouchají dramatům doby úpadku? Do Říma jít, kam imperator své konsignoval legie? Do Palestiny, kázání svá kde promlouvají Kristové? Zlomil jsem hůl nad sebou samým. Nad sebou samým nejdříve! Lavina hučí, lavina zpívá, lavina všechno rozdrtí. 86
Z polí se to temně kouří. Z polí se to temně kouří.
 Mlhou stromy ověšeny. – Cesta, kterou nikdo nejde v roztesknělé rovině. Zpíváme si, hvízdáme si. Smějeme se, vzkřikneme si. Snad se ona stará hrůza na chvíli přec zaplaší... A to nebe na nás padá. A to nebe hrozí, hrozí. A pláň smutná hrozí, hrozí, bůh ví, proč, a bůh ví, čím. Zpíváme si, hvízdáme si. Smějeme se, vzkřikneme si. Nějak bylo, nějak bude, konejšíme svědomí. 87
Sešli se. Noc již. Pozdní chvíle. Sešli se. Noc již. Pozdní chvíle.
 Však oni vzájem vítali se přec. Sešli se. Noc již. Bavili se mile: tři lucerny a jeden opilec. Ta jedna mžourá potměšile trochu, a dále do tmy čiré blikotá. Chtěla by říci: Roztomilý hochu! Dá život vše – jen užít života! A druhá, ta je velmi starostlivá, melancholií jata k posledu. Pečlivá Marta,Marta zbloudilému kývá: Pojď, já tě domů přece dovedu! A třetí, třetí, o té těžko říci. Zná nuanci, jíž duše zaklíná. V posledním koutě visí na ulici, a vždycky, zdá se, že už zhasíná. Sešli se. Zima prudceZima údy prudce třásla. Na černou kávu měl by zajít přec! Tři lucerny, z nichž jedna málem zhasla, tři lucerny a jeden opilec. 88
Dnes mi to pověděly květiny, Dnes mi to pověděly květiny,
 když parkem mdlý jsem kráčel za šera. Bolel mne zrak, a nudno pohlížet. A ony šeptaly: – „Královna stůně.“ A já jsem uznával: Faun musí býti teskně ztrnulý, Faun musí přestat Nymfu objímat, to je tak nutné; neboť, hle, královna stůně. A dál jsem nemoh’. Všechno zamčeno, a všechna okna pro mne zavřena. Za těmi okny, za těmi dveřmi, oh, kdybych věděl, co že se tam děje! 89
Ah, jak je smutný bledý markrabí! Ah, jak je smutný bledý markrabí!
 S tím plachým okem, sevřenými rety. Ctných paní krása – ta jej nevábí. K žoldnéřům mluví apatické věty. A markrabstvím jde pověst stajená o cudném, krásném, zvláštním ženském jménu. Co ona leží dole pohřbena, markrabí nikdy nepolíbil ženu. A markrabstvím jde utajený stesk a jeho ozvuk až do duše kles’ mi. Co naposled se její zrak mu lesk’, pod hradem smáti milenci se nesmí. A že tak smutně tehdy zvonily (– tak jako smutných archandělů stony –) v den onen smutný, kdy ji pohřbili, při žádném pohřbu nehlaholí zvony. 90
Dláždění deštěm se lesklo. Dláždění deštěm se lesklo.
 My zřeli v kaluže. Bůh ví, tak zmatené rysy se v nich mi obrazí. A v nás vše pojednou zmlklo. Jdem všichni bez slova. Bláto je na naší cestě. A kdos vše vyčítá. Poznámku kousavou řeknem’, kde smích však nabrati? Nesmělým bojácným hlasem kdos všechno vyčítá. Starý dům uprostřed lesa. Pes vyje do kraje. Lek’ jsem se. Pojednou zase do dálky vzpomínat? A ona, která teď leží tak na vždy umlklá... Což existují hříchy na zhaslých očích těch?! 91 A na těle, jež hnije tam dole pod zemí? Flór. Mrtva. Tedy mrtva? Jak chladné ráno to! A vidím, za oním rohem ona mne zastaví, v znavené, nejisté oči bez slova pohlédne, a já je zahanben sklopím, nade vším zoufaje. Starý dům uprostřed lesa. Pes vyje do kraje. 92
V komoře rezaví po něm už zbraně. V komoře rezaví po něm už zbraně.
 Ptáci se nevrátí do prázdných hnizd. Na štíhlých topolech, v mdlém smutku pláně zežloutl, povadl každičký list. – Každičký list! – Dvůr teď je zakletý, všechno tu čeká. Pes v budce schoulen je, nechce se hnout. Jen černá kočka, ta síněmi těká, v očích má jizlivých poslední soud. – Nejhorší soud! – Po žluté trávě kol potoka kráčí stařečků šedivých utichlý pár. Matka, ta rukama láme vždy k pláči, a otec kývá jen, vyhas’ už žár. Bez konce zmar. A všichni čekají: jestli se vrátí! Les jak se rozšumí, rozštěká pes! Všechno jak procitne, co chtělo spáti! Slunce se rozzáří, zaplaší děs, šílený děs! 93 Matka však ruce své do prázdna vzpíná a otec hlavou svou lítostně kýv’. Nikdy už, nikdy už neuzří syna, nikdy už nebude, jak bylo dřív. Nad štíhlým topolem černá se mrak. A kočka plíží se, jizlivý zrak, vítězný zrak! 94
Tož vše už dal bych bez hlesu a rád, Tož vše už dal bych bez hlesu a rád,
 své chladivé a vyčítavé hříchy. Své ironie potměšilý chlad a lstivý humbug znavené své pýchy. Tři panny tančí v pláni zelené. Tří panen těla touhou mdlou se chvějí. Co mračen víc se zase přižene, poslední zvony v dálce vyzvánějí. Tří stínů rysy za noci se chví, tři marné stesky za noci se hlásí. Hledání sebe, paskvil přátelství a věčná touha chimerické krásy. A jak by někdo ruku v čelo klad’, jak glossoval by bolestně mé smíchy. Už vše bych mohl těmto lidem dát, i lstivý humbug znavené své pýchy. 95
Plíží se večery, plíží se teskna... Plíží se večery, plíží se teskna...
 Poslední výkřik už ztrácí se v kraji. Veliké bolesti, veliká hesla vyvětrávají. Včera jsme smáli se, včera jsme lhali, včera jsme bouřili, včera se bili. Obzor dnes zatažen: my bychom spali. A není síly. Pro něco mlčení, pro něco lítost, pro sebe výsměchy přitrpklé máme. Proklatě: jak naše zalhána bytost! Vyvětráváme. 96
Už unavena schoulila se touha, Už unavena schoulila se touha,
 když čas se vlekl věčně bez změny. Sterilních zábav vyhledávám kouzla, bych mohl myslit, vzdaluji se ženy. Večer se snáší, ráno zase svítá. Smích zase zazní, smutek zase pláče. Na černých marách někdo tiše leží. – Ó, nevzbuďte mi ze sna toho spáče! 97
A vše je mdlé a není naděje. A vše je mdlé a není naděje.
 A na tom světě vše už příliš známé. – Proč haruspex se druhu nesměje, když denně tak se spolu potkáváme? – A nemění to mnoho na věci, zda tam či onde dílna naše stojí. Let ptáků zkoumat, vnitřnost zvířecí, analysovat cennou duši svoji. Je pravda, leccos leckde trouchniví a leckterý květ legitimně povad’. Však ať se Cato příliš nediví, když ještě zítra začnem’ prorokovat! To nemění už mnoho na věci. Však cives všechno prahanebně platí! Vnitřnosti lidské, zvířecí. – Až sejdeme se, budeme se smáti! 98
Měl jsem rudý karafiát, Měl jsem rudý karafiát,
 ten už dávno svad’. Mohu dát, ty můžeš přijat. Dám jej z duše rád. Dosti dlouho už jsem studil, dosti dlouho už jsem nudil. – Půjdu o dům dál! – Zašlápnout jej přece škoda. V tom by nebyl vkus. Zapomeň, co v noci bodá, co náš jitří hnus. Jedno, druhé, vše je kvítí. Můžeš žít, já mohu mříti. – Půjdu o dům dál! – 99
Jak vítr vane, Jak vítr vane,
 praporce, pane, ty prý se stokrát otočí. Já chtěl bych vědět: – Můžete hledět, chvíli mi hledět do očí?! Smál jste se dlouze smutku a touze. Nás lze si vždycky dobrati. Kolikrát asi – dnes, v jiné časy... Chtěl bych se něco zeptati. Fádní to věci, ale snad přeci. Byla to moje důvěra! Večer se stmívá, obloha splývá se zemí zvolna za šera... Vysmán a zhaněn, tolikrát raněn, duch můjmůj, ten stejně odplácí. 100 Raněný raním, haněný haním, vysmán se směji, bídáci! Jak vítr vane, praporce, pane, ah, ty se stokrát otočí... Já chtěl bych vědět: – Můžete hledět, hledět mi chvíli do očí?! 101
Poplašně zvoní ve vsi ještě zvon. Poplašně zvoní ve vsi ještě zvon.
 A pod hradem už skřížily se meče. Vy nemusíte slyšeti můj ston. Ale krev teče, nuže, krev ať teče. A nemusí být posměch pochodní. Té jizlivé tmě není třeba změny. Já jednu píseň slyšel mnoho dní. A každý ton byl vzpourou rozvášněný. Ten zatracený tone ve vlnách. A zachytit se není možno ruce. A zvoní zvon a krajem táhne strach. A teče krev a srdce bije prudce. 102
Jsou všechny formy rozbity. Jsou všechny formy rozbity.
 Ptejme se: Co, duše, ještě? Šera a šílenství zákmity,zákmity v únavné kapání deště?! Jsou všechny cesty blátivy. Slzami smočeny zoře: Vzlétneme ještě teď nad nivy, nad dálná, hluboká moře? A hledět budem’ přes zemi na vlny krví už rudé? Déšt zvolna, smutně, dojemně k potopě líti se bude... 103
Kdes za horami leží boží svět, Kdes za horami leží boží svět,
 tam lásky, květy a tam úsměv jara. – Víš, já jsem leccos do svých veršů vplet’, však v srdci, v srdci, tam je hořkost stará. Tam v koutě civí tupá, schoulená. Do dlouhých nocí slyšel bys ji výti. A časem zvedne zhublá ramena, jakoby chtěla rdousit, škrtit, bíti. A sedm řek by chtěla přebrodit, by do té smavé mohla vniknout země. Kus svojí skepse šťastným předhodit, jí otráviti celé příští plémě. A pomstíti tu touhu horoucí, jíž každodenně moudří vysilují. A šťastné lebky touží roztlouci, jež o problémech klidně uvažují. Lít nedůvěru v sladká objetí a dobrým kreslit infernální vise, dát duším všechnu hořkost trpěti, dát duším vždycky rozcházet se cize. 104 Však nic... pak nic... Je slabost záhuba. Zpět padne zas a do kouta se vrátí, lev, jenž je v kleci, šelma bezzubá, a strom, jímž vítr ironicky klátí. 105
Noc, noc mdle kolébá slaboučký den, Noc, noc mdle kolébá slaboučký den,
 noc smutná nemluvně houpá a hýčká. – Nechtěl bych doma být, nechtěl snít sen, že dítě dávno má zarudlé oči: Naučí plakat se, naučí být, než matka do hrobu mlčky je vrátí. Mluviti nejasně, nejasně snít. Po život celý se konfusně ptáti. Dost je to života pro jeden den. Božstva jsou lakomá, božstva jsou skoupá. Noc, noc mdle kolébá slaboučký den. Noc smutná nemluvně hýčká a houpá. 106
Už pátý měsíc obléhali jsme Už pátý měsíc obléhali jsme
 a útokem jsem často kázal hnáti. Už pátý měsíc žízní, hladoví a – tvrdošíjní! – nechtějí se vzdáti! Poslal jsem parlamentáře: Se zbraněmi se mohou z města bráti. Už pátý měsíc žízní, hladoví a – tvrdošíjní! – nechtějí se vzdáti! Jich tváře dlouhým hladem vyzáblé. Jich rety ale pyšné jsou a němé. – Já takových si vážím nepřátel! Strhněte stany: Rychle! Odtáhneme! 107
Mých neuposlechli jste rozkazů, Mých neuposlechli jste rozkazů,
 spojili jste se s nepřáteli mými. Já trhám vaše privilegia, ukázali jste se jich nehodnými. Vy, zrádcové, jste vrahům zradili nejslabší místa vítězného voje, co důvěřivě snila triumfy tažením spita Majestátnost moje. To byla divá seč a nevděčná. To mrtvoly, jež chladně pošlapány. Já trhám vaše privilegia. Nezacelily ještě se mé rány! 108
Dnes slunce žhne... až bolí z toho oči. Dnes slunce žhne... až bolí z toho oči.
 Už celý den si opakuji: Tetigisse, periisse. Ano, je tatáž. Má týž trpký úsměv, ano, má tytéž rozsmutnělé oči, ano, vše stejné. Budou zas zvonit zvony v staré kapli, kam dlouhá léta nestoupal již zvoník? Prach kryje všecko... Stojím tu. Slyším. Vítr klátí stromy. Jímavý kvil a elegická hudba. Plakati? A pro co vlastně?! Jsem bezmocen v té dojmů plachých tlupě. Už celý den si opakuji tupě: Tetigisse, periisse! 109
Má Paní, nejkrasší, již celý kosmos chová, Má Paní, nejkrasší, již celý kosmos chová,
 mé srdce vzal mi svět a nepodal mi klid. Jsem zlý a roztrpčen, však tlumiti chci slova. Chci slova tlumiti, neb nechci tvrdým být. My Nazaret jsme dlouho neviděli, a nyní s touhou přicházím zas blíž. Snů dobra dychtiv a dny roztesknělý, Marie, Paní, prosím, slyš! Až odejde ten dav, jenž modlí se a klečí, má Paní, nejdražší, chci viděti tě sám! Tvůj pohled zářivý mne dojímá a léčí, mluv, líbej, poruč, vládni, poslouchám! Království tvoje věčná jsou a měkká, milosti plna o Ježíši sníš. Úleva jemná do mé duše stéká. Marie, Paní, prosím, slyš! Chrám šerý je a svatí jsou už němí a nemluví už z keřů v ohni Bůh. Chrám šerý je a teskný kouty všemi a Vandalů řev přináší k nám vzduch. Tvé oči planou, pějí, hřejí pouze v dnech zkalených, kdy život jedna tíž. My setkáme se zase v svojí touze. Marie, Paní, prosím, slyš! 110
Když touhu svou jsem hodil psům, Když touhu svou jsem hodil psům,
 tu nejšťastnějším byl jsem z lidí. – Nevěřte milencům! Milenci pravdu nenávidí! – Spíše je udeřte! Bůh ví, co touha jejich chystá! – Milencům nevěřte! Milenci zradí svého Krista! – A usmívat se budou zas, do dnů, do snů, do bláta, nebe! – Milenci klamou vás! Milenci klamou více sebe! – Jen jděte, udeřte, to snad je ještě v život vzruší. – Milencům nevěřte! Ti mají nebezpečnou duši! – 111
Smutnější vítr v smutnější les vál Smutnější vítr v smutnější les vál
 a větve zvolna k zemi ohýbal. Do energie únavy stín pad’, do cnosti mojí vášeň počla plát a bázeň v pýchy krásně vysněné. – Nikoho nemám, ani sebe ne! Jak vidím smrti líný ve vše vpád, chtěl něco říc’ bych, něco pošeptat. Leží to na mně jako těžký sen, tváře zřím, rysy, myslím, řada jmen... Bůh ví, tak trpce se to vzpomene. – Nikoho nemám, ani sebe ne! I z nitra svého slyším cizí hlas a na polích mi vyrost’ cizí klas. Přemýšlím, dumám, vše je zakleto! Čmeláku, myslil’s trochu za léto?! Spojence hledal’s, druhy, spřízněné?! – Nikoho nemám, ani sebe ne! 112 „Francie stála dlouhý čas v čele křesťanských národů, Francie nemůže je uprostřed mravní pohromy opustiti“ (neobyčejný souhlas; pohnutí mezi auditoriem; vstává nějaká paní a mluví hlasitě několik slov:) Mickiewicz. Přednášky, 21. III. 1844
Vy, pane blouznílku, žár máte v očích svých, Vy, pane blouznílku, žár máte v očích svých,
 oh, ano, ano, Vy jste prorok pravý! Řeč divný akcent má a baví v dobách zlých. V salonech praví, že jste zajímavý. Oh, pane blouznílku, Váš pro císaře vznět, ten může dojmout měkkou duši naši. Francie úkol, ano, vésti svět. Jen nemluvte o zvláštním Messiáši. Ukřižovaný národ! Jak to divně zní. My přísahali – ale nevíme. Což možno ne na slušnou žádost říci?! Slyšíme rádi řeči galantní a v nesmrtelnost duše věříme. – Zde Francouzi a dobří katolíci! 113
A klidno vše a uspán kraj, A klidno vše a uspán kraj,
 ta česká země, zemský ráj. V největších srdcích vztek a zlost, v největších hlavách šílenost. V největších touhách velký děs. Včera a zítra, včera, dnes! Někdy se něco chtělo hnout, do nebes prudce vytrysknout. Však zříme záhy dosti stop. Hlava?! Tam rána. Byl to strop. Někdy se chtělo něco ptát, proklínat, ještě proklínat. Než uspí země, uspí kraj. Jsou klidny Čechy, zemský ráj. 114
Vždy časně ráno smutna vstanu Vždy časně ráno smutna vstanu
 a jdu se modlit k Slitovníku. – Hle, jak se houpá na čakanu mých sedm smutných loupežníků. Bůh nechce zřít však, co mne bolí, vždy chlad a přísnost v jeho líci. A chmurně hledí do údolí mí nejsmutnější loupežníci. Ty žárné oči dávno schladly. Tak schladlyschladly, jako všechno schladá. – Vy loupili jste, vy jste kradli, a já vás měla za to ráda. Vy líbali jste v ohně plání, v hlubokých lesích, při vichřici. Vy tančili jste do svítání. – Proč věšeli vás, loupežníci?! Já kvítí polní pro vás nesu, vy ale k němu nevoníte. Mám kapradiny z vašich lesů, vy ale už jich nevidíte. 115 Jak vítr vaším tělem klátí, já stojím mdlá a bez naděje. – Když Kristus pán moh’ z mrtvých vstáti, proč vám též toho nedopřeje?! A já vás všechny milovala v hlubokých lesích, při vichřici. A já vás všechny zrazovala, mí smutní, krásní loupežníci. 116
Mí služebníci, ti mně nevěří, Mí služebníci, ti mně nevěří,
 mí služebníci, ti mne zrazují. – Až v přístavu se soumrak zašeří, opustím všecko, půjdu, odpluji –! Už tuší cosi moji poddaní. Tak devotně, jak dřív, se nekoří. Boulevardy nedůvěřivy až k zoufání. Ó, bude lépe někde na moři! Své cnosti, hříchy, lež svou zanechám. Ba zanechám i zlatou korunu. Až odevzdám se moři jen a tmám, pak teprv budu dlíti na trůnu! 117
A přišla zas a byla trochu mdlou, A přišla zas a byla trochu mdlou,
 šla jako ten, jenž váhá, nežli vkročí... Že přestala být dávno počestnou, to ke mně mluvil neklid jejích očí. Já pokrčil jsem mlčky rameny nad bídou její, nad bídou svojí. Sentimentálně ona mluvila: Já prostitutka a ty prostitut! Já ohradil se slovy vážnými. že nekorektní toto tvrzení. Že známo mi, že četla Garborga, však o tom už se mnoho nemluví. Že, celkem vzato, bezúhonný jsem, a hřeším-li, tož jako spravedlivý – Sentimentálně ona mluvila: Já nešťastna a ty jsi nešťasten... A říkala, že všechno hrozné je, a říkala, že takto nelze žít... Já mínil, že snad jakás naděje. (– A potom šla a měl jsem svatý klid...) *** 118 Vřískavá disharmonie celou noc v duši ječela. Já přemýšlel o našich cnostech, o beznadějnosti naší politiky, o dobrých lidech... A disharmonie celou noc ječela mi v uši, a, patrně dojat, improvisoval jsem kuplet: „Kde jsi, kde jsi, ó sílo života...“ 11. října 1898.
119
Včera jsme brali Boha nadarmo. Včera jsme brali Boha nadarmo.
 Dnes v kostele se něžně modlíme: „Zákony mají svoji náhodnost a náhodnost má svoje zákony.“ Dnes v kostele se něžně modlíme. A zítra půjdem’ kázat morálku. „Hu!Hu! Hu! Hu! Hu! Zde signál výstražný! Ta záhybka je zdrojem neštěstí. S okna se dolů neskáče, jed nepije se. Hledíme, jak produkovat jdou se siláci do cirku... 12. října 1898.
120
Z OBDOBÍ
„SÍLY ŽIVOTA“
[121]
FRAGMENTY BÁSNĚ „VENUS LIBITINA“
Tramway se zvolna rozcinká. Sedím v ní sám! Směs dojmů duši rozchvívá. Podivná směs! Duše si leckdy vzpomene na záchvěvy ty vzdálené, proč ale teď?! Vím... Jdeme tichou ulicí. Večer je již. Zvědavě na mne pohlíží v tmu její zrak. A kolem hlučí hříchy měst. VšechnoVšechno, co roste, živo jest kypí a vře. Vidím to silné tělo zas. (Smyslné je!) Vidím ten výraz na těch rtech. – Uhádnu jej?! – Něco mne náhle zatíží. Zvědavě na mne pohlíží v tmu její zrak. A náhle zcela umlkám. Nelze nic říc’. 123 Náhle vše ve mně strnulo, nelze se hnout! Náhle vše, všechno oněmí a pohlédnouti nelze mi do očí těch! Nad její touhou, touhou mou jímá mne hnus. Všechno jsme jasně viděli, pozdní je stud. Je toho mocná lavina. Vše, nač teď vášeň vzpomíná, blátivo tak... Dlouho oř plání ujížděl a teď se vzpial. Nad svými, tvými cestami já mlčím teď. Vše v hnusu onom oněmí a hledět náhle nelze mi do očí těch. Tramway teď cinkat přestala. Já dlouho snil. Znavené koně frkají. Ah, to už cíl. 124 – Vím, duše leckdy vzpomene, vše to však věky vzdálené, čím’s kdysi byl... *** Třeba též na to patřil zas. Je noc to letní. Já okna svoje otevřel. Bylo tak dusno! A nyní se mi zase zdá: Ty sem se snášíš! A nervy mými zachvěla omamná touha. A stíny rostou v postavy a mají těla. A ona, jež mne rozbila, přišla teď ke mně. Vzala mne zvolna za rukuruku, tajemně, tiše. Zvláštně tak na mne pohlédla – žhavé má zraky! – A tělo jasné táhlo mne blíže a blíže. 125 A šli jsme. Tiše. Pojednou v středu jsme města. Jsou okna černá, zamčená, ulice pusté. U dveří ženy potulné v náruč svou vábí. A cítím její přítomnost. Krev prudce proudí. A ona blíž se sklonila – divoká touha! – A tak jsme šli... a ulice mlčí tak přísně. Tak jsme šli. Nevím. Pojednou nahá zde pole. Jak v tuto alej přišli jsme, kde pláče listí?! Jdem’ zachmuřenou alejí a měsíc svítí. A ona na mne pohlédla zářivým okem, co hrůza duši jímala za každým krokem. A alej nikdy nekončí. Dlouhá je cesta. 126 Tak jsme šli. Nevím: ale v ráz všechno je jiné... Vše, co dřív bylo, zmizelo! Letíme vzduchem. To jak mi ruku podala drobnou a bílou. Výš v extási tu horečnou, výš, tam je žití. Výš, kde vše plně zazáří a všechno hoří. To,To jak mi ruku podala drobnou a bílou. Však běda: náhle ruka ta pozbývá síly. Je pavučina pouhá to a na ní visím. Na pavučince visím tu ve hvězdné výši. A všechno teď se rozchechtá divokým smíchem. A náhle všechno chmurné je, vše je tak hrozné. Nemluvím... Jenom zoufale vidím, jak mizí. 127 A jenom jedno ještě vím. Ne, ona nelže. To jedno jenom utkvělo v strnulé hlavě. Ona, ta náhle vzdálená, nemůže lháti. A pavučina třese se. Ona je v dálce. Houpám se kdesi u nebe, vysoko houpám. A pavučina slabá tak, ona však nelže! – – – – – – – – – – – – Tak ještě nutno vzpomenout... čím teď list onen. Slunce mi září do okenoken, do jejích řádek. Houpám se kdesi u nebe, vysoko houpám. 128
PÍSEŇ O OČÍCH, KTERÉ NEVIDĚLY
A všechno ztemnělo. Ohně, ty doplanuly. A oči – prochladnuly. Takový byl to mráz. Duše se tetelily. A oči – nevěřily. A jak tu hynul svět, vztáh’ ruce někdo vřelý. A oči – neviděly. 1897
129
DOPOLEDNE V PROSINCI
Slunce se schoulilo, strom sebou třás’. Nemožno rozpoznat, zda noc či den. Pozvolna lhostejný odcházel čas. A v duši vlétl mi ošklivý sen. O zvucích tesklivých, o smutku niv, o krajích vzdálených, žíznivých rtech. Neslyšen, neviděn, co jsem byl živ, někdo se zasmál a někdo si vzdech’. A byl to pozdrav, jenž naposled zní, šátečku kývnutí, poslední vzkaz. – Ošklivý sen přišel ztracených dní. Slunce se schoulilo, strom jen se třás’. 15. prosince 1897
130
SMUTEČNÍ
– A při němž Manon doufávala: snad se dneska vzmuží a začne slibovanou legendu o hříchu žlutých růží – Mstivá Kantiléna
I. I.
 V bažiny cesta vždy se stáčí. V zahradách žluté růže pláčí. Jediný květ, mdlý, smutný květ! A všechno skrýt a vším se chvět! Jediná noc, jež nemá rána. Poslední lež už odelhána. Jak vítr do krajiny vane, sní strom, že větve upoutané. Už dlouho marně doufal strom, – že milosrdný někdy hrom. II. II.
 Teď čekám, ten, jenž nevěří, že do souseda udeří. 131 III. III.
 Hrom může bíti v dřeva kus. Však v lidské tváři tolik hrůz! Hrom může bíti v záhony. Ale ten pošklebek bolestný. Do řečí, kterým tleská dav, do pitek, smíchu, do oslav, pošklebek strnulý bledých rtů, znavených rtů, oněmlých rtů... Ráno se šeří, prapory vlají, bázlivé růže do tmy naslouchají. V nesmělé šero zří ty oči chudé: Tribunům svým lid nadšen tleskat bude. Ráno se šeří, novým ruchem zní to; bázlivým růžím něčeho je líto. IV. IV.
 Celou noc snily: Zdaž to býti může?! Celou noc bděly bázní smutné růže. 132 Celou noc děly: Čekání čas dlouhý. Celou noc bděly anemické touhy. Celou noc lhaly: Vždycky skryt a tichý. Celou noc lhaly poraněné pýchy. A noc se k tomu lítostivě ptala: Proč Manon dnes tak těžce usínala?! Den 17. 18. VI. 1898
133
Z ČESKÝCH PÍSNÍ
I. I.
 Těch planých stromů prosté koruny nad slunce září naivně tak žasly. A lítostivě na se hledíce vzájemným studem třásly se a třásly. Nad listím prostým, které nezáří, nad větvemi, jež rostou bez nádhery. Nad tím, že poutník kráčí chladně dál a nejnižší že může do nich kopnout. A stulily své hlavy k sobě blíž. To mohlo hnout, jak s resignací patří. Tak byly smutny, jako básníci, jichž píseň teskná nezní v duši bratří... 134 II. II.
 Už jenom zřídka cítí revolt hnutí titani do potahů zapřáhnutí. A apoštolé zapřáhli se sami a poklonkují před massami. Vzduch otráven a jedy více bují. Myšlenky věčně věkův vegetují. Dost theorií v humanity skladu. Tam dole zatím revoltují z hladu. Však humoristé myslí na bonmoty, pikantní vypravují anekdoty. 135 III. III.
 Noc se dlouží, srdce těžší. Moji milou všechno těší. Moje milá za horama, na mne zeje noci tlama. Moje hlava pobolívá. Moje milá sladce zpívá. Na mém srdci leží hory, moje milá samé vzdory. Moje srdce smutek cítí. Moje milá samé kvítí. Moje srdce, to se chvěje. Moje milá jen se směje. Noc se dlouží, sny jsou těžší. – Že ji v světě všechno těší. Jaro 1898
136
DVĚ IMPROVISACE
I. I.
 Až zaplane to slunce po třetí, mě nemusíte v světě viděti. Až polední žár lehne na světy, vy myslete si, že jsem zakletý. Zkamení hlava sebou zmučená, zkamení v touze vzpiatá ramena. Zkamení bděním zesláblý můj hled. – Jen srdce mé nemůže zkamenět! – Až polední žár lehne nad světy, vy myslete si, že jsem zakletý. Až polední žár dá vám ovoce, sněte: to srdce bilo divoce! 137 II. II.
 Až: ztuhlé tělo uzříš na cestě, pospěš to říci mojí nevěstě. Až ve vlnách se měsíc zaleskne, já budu čekat, zda si zasteskne. Však říkám tobě: nutno rychle jít! Má duše před tím nebude mít klid! Kdyby mi ruku dala na čelo, myslím, že sladce by se leželo. Však déle bolest nechť ji netíží, než Kristus Pán byl visel na kříži. Opona roztrhne se chrámová, a někdo už ji v srdci pochová! 1898
138
VŠE PADLO V MRAČNA...
Vše padlo v mračna, do moří, tichne a tichne. A jestli ústa hovoří, srdce jen vzdychne. Vždycky se tma zas dostaví, jestliže svítá. Duše se choulí, churaví, cizáky sbita... Černý svůj hábit prostře mi staré mé hoře. Chvějí se lidé na zemi. A čeká moře... 1898
139
STARÉ VERŠE
A chceš-li ke mně dobrou být, mlč! Mlčení mi mnoho třeba. Mám špatné srdce a mám zvláštní cit a chceš-li dobrou ke mně být, těm nechval svět, kdož lačni skývy chleba. Hladový prý je časem nedůtklivý. Ty nediv se (ač chceš-li dobrou být!)být!). Smích dráždí je, zrak raní oslnivý. Mlč! Nevěřícím kážeš věřit v divy! Podivná srdce! Podivnější cit! 1898 140
BALLADA
A plny kouře, dýmu, hnusu kraje. Ale já hrál jsem (lhavý!) píseň máje. Už u všech člunů nalomena vesla, má píseň, ta se nad vlnami nesla. „Ó sny! Ó noci! Kdož to věřit může?! Ve růžích srdce, v srdci našem růže! Lásky a víry! Pro nás rostou světy. Do zahrad pojďme natrhati květy. Svět naší moci hřmí už do daleka. Vasalů řada poníženě kleká. Dny prvních světů! Úsměvy a shody!“ – A smály se té ironii vody. Rusalka bledá mlčky naslouchala, oh, naslouchala, tiše zaplakala! A rozchvěla kol plné kouře kraje sentimentální parodie máje... 1898
141
***
S tou cudnou romancí – že ano, lze se smát. Ta hořkost, nechci říc’, že čekám, až se vrátí. Připustím všechny argumenty rád. Leč nechtějte: mně přec se nelze smáti. Vše připustím: Chci stranou všechno klást. A vžít se v úkol ironika nový. Na promenádě chránit svoji vlast a volat v schůzíchschůzích: hanba Mommsenovi! Říc’, dobrá vůle tvoří zázraky. Dulce et decorum pro patria mori. A mezi lesknoucími bodáky se dosti pěkně nosí trikolory. A dojímá to věru přesladce zřít dívčí tváře, vlastenecky svůdné. Jít Podlipnému dělat ovace a kombinovat věci protichůdné. V tom výsměchu to přece škubne rtem, a tmavé padnou do té duše stíny. Dál starý despekt padá v rodnou zem. Dál v rodnou zemi dolévají špíny. 142 Ta prodajná je a je surová. Stesk tento starý v srdci ukryt je tu. Než ono trpí těžce, bez slova, když slova ta ti zazní z cizích retů. Eh! Nechme toho! Praha ztichne zas, dav rozbouřený půjde zase domů. A za týden až vzplane slunce jas, též klidný rozum zasměje se tomu. A lze se smáti ještě týden dřív. – Jen ne ten povzdech umdlený a dlouhý. Ta konce hořkost, výtka truchlých niv a starý refrain lítostivé touhy. Ta cudná romance a květ a bílý květ. Cos ještě vlahé – ač už vyschly zdroje. Argument každý připustil jsem hned. Však smáti se mi ještě nemožno je. – Prosinec 1897
143
MARNOSTI 1897 – 1900
[145] JIŘÍMU KARÁSKOVI – Může-li Vám býti milým tento projev vážnosti a sympatií někoho, kdo stojí stranou, dedikuji Vám tyto veršíky. Praha, 26. III. 1900. V. D.
[147]
I.
Lilie bílé přísahaly: Lilie bílé přísahaly:
 (Lilie, viďte, necítí?) „Kde naše touhy umíraly, můžeme i my umříti! Nám nedáno v své bouřit síle po horách, pláních, po mořích. Bledými dny jsme bledé, bílé, jež připravil nám něžný hřích! O kráse nebe dobře víme a dobře známe Sodom zmar. Přec v země poutech hříšně sníme, ironisujem’ slunce žár!“ 149
II.
I navštívil jsem dobré mládí. I navštívil jsem dobré mládí.
 Pozdravil, smál se, poused’. Své postuláty říkalo mi. Já však jsem nechtěl rozumět. O špatných časech přemýšlel jsem, životě, který pomíjí. Nad mojí hlavou měsíc vyšel s galantní fysiognomií. Galantní úsměv vrhal v kosmos. Galantní úsměv v kosmos pad’. A – jak zřím mostu přes zábradlí, slyším tam kohos žalovat! Nějaký bůh tam dole plakal, že byla touhou bledá noc. Nějaký bůh tam protestoval, strážníka volal na pomoc, by střežil cnost a dobré mravy a zdravý rozum tisíců, dbal nad frivolním počínáním laxních a svůdných měsíců. 150
III.
Já nevím, jak se jmenoval ten mnich, Já nevím, jak se jmenoval ten mnich,
 však zbožný byl, jak vůbec znáte mnichy. A jestli Antonína nedostih’, tož stejně zle ho pokoušely hříchy. Tiše se vracel v šero cely, před sebou vína plný džbán. – Andělíčkové, slyšel, pěli: Hej, narodil se Kristus Pán! Já nevím, jak se jmenoval ten mnich, však zalek’ se, ta věc je jednou jista. A jestli Antonína nedostih’, byl přece jenom věrný sluha Krista. Vždyť vzpomněl si: to květy vypučely a vonným jarem dýchá lán. – Andělíčkové, slyšel, pěli: Hej, narodil se Kristus Pán! Já nevím, jak se jmenoval ten mnich. Však, kalendář! A hrůza! Nyní v máji! Prosinců píseň, kdy je všude sníh. Co teď ty zvuky znamenají? Kristus se v máji nenarodí. Mnich elegicky prázdnil džbán. „To diabolus zpívat chodí. Ne, nezrodil se Kristus Pán!“ 151
IV.
Dnes nevyzval ji věru ani k tanci, Dnes nevyzval ji věru ani k tanci,
 toilet nepochválil eleganci, a déšt, ten lil se celý den. Oblaka smutná, smutno pod oblohou, to vyšla z domu jistě levou nohou. A déšt, ten lil se celý den. Pohlíží z okna. Jak ta noc je tmavá. Posledně říkal, že ho bolí hlava. A déšt, ten lil se celý den. Posledně říkal, že se zvykne všemu. I střelné ráně, z níž měl vždycky trému. – Když déšt se lije celý den. A dnes nepřišel vyzvati ji k tanci, toilet nemoh’ chválit eleganci; – že déšt se lil tak celý den! 152 Let šestnáct bylo jí. A umřela. J. S. Machar.
V.
Let šestnáct bylo jí. A neumřela. Let šestnáct bylo jí. A neumřela.
 Jak chladny tehda byly lilie! Šla, rozjitřila a pak zapomněla. Co je to platno, když mi nežije? Vraždila. Ano. A pak zapomněla. Jak zapomenout, když se zabije? Je někdo mrtvý. Ona neumřela. – Kdo mrtvoly jsi našel, pohřbi je! A léta tomu jsou; kdes staré verše leží. Je ještě krásný svět: je ještě láska svěží. Co je to platno, když mně nežije? A láska svěží je a láska zabije. Chlad posměšný, hle, mají lilie. – Kdos’ našel mrtvé, jdi, a pohřbi je! – 153
VI.
Toť jednoduché: Spolu půjdeme Toť jednoduché: Spolu půjdeme
 nad bystřinami, propastí a srázem. Kapuji svoji někde najdeme a za Kapují hynout budem’ mrazem. A dívati se budem’ do mračen a v nervech našich vzroste nová síla. Nasypem’ růže v klín si. Přejde den a přijde noc, jak od počátku byla. A nebe bude zlé a vzdálené. A nebe bude legendárně hluché. Zeptáš se noci. A ta řekne: Ne. A potom umřem’. Je to jednoduché. – (Psáno po letech.)
Ten drtivý mi stiskl prsa sen: tak poníženou, slabou tak Vás zříti. My spolu nešli. Hledím z duše ven. Den zhasíná. A musilo tak býti. Pro úsměv ženy nejsa narozen, já ztroskotal. A Vy jste byla osud. To potměšilý, tíživý byl sen. Mám přece jen sílu: Hle, já žiji dosud! 154
VII.
Hroby mají svoje práva, Hroby mají svoje práva,
 hroby k sobě táhnou živé. Prchni, odleť do modrava. Bůh zří vše. Však hroby dříve! Možno žít, kdy v zemi hnije tvojí duše jedna půle?! Tělo líné ještě žije, pochována k žití vůle. Myšlenky a všechny city tráva hrobu přísně střeží. Myšlenky a všechny city nedozrálé dole leží. Člověk mdle si oddychává, jeho rety žízní práhnou. Mrtví mají svoje práva: mrtví k sobě živé stáhnou. 155
VIII.
Zavřeny nyní všechny cesty vyšší, Zavřeny nyní všechny cesty vyšší,
 a barikádou k nim jsou skelety. V takových chvílích prý se pěkně píší vášnivé, vzteklé pamflety na poety, již prolhaní jsou místy a lehcí jako jarní sníh, na úsměvné a hladké novelisty aventur galantních, na šedé dny, jež nesou rukou štědrou lži, nízkost, duší porobu, na kalamáře, snící nad katedrou recepty pro dobu. – Smát bych se chtěl: to tuším dobře činí, to vznese duši nad nebe. Pamflet psát na ty, kteří než já jiní, psát pamflet na sebe. Tak je to dobře: hladoví psi venku. A ve mně toho mnoho tlí. Tak je to dobře: hladoví psi venku! Je třeba, by se nažrali. – 156
IX.
Je škoda dnů. Je škoda života. Je škoda dnů. Je škoda života.
 Čest, život, vše se bídně promrhá. Háv poctivosti, ten se roztrhá; vůz drkotá, vůz drkotá! Na duši, tělo padá dřímota. Odvolat něco, něco zapříti! Ne život za čest, čest dej za žití! Oh, tesknota... Až k smrti tesknota! Je škoda cti. Však na to nevzpomeň! Je pěkný květ, však užitečná žeň. A tou jsi rád. A umřeš pak. Ten smutek budeš mít: Že v životě víc nelze zneuctít a víc už zaprodat. – 157
X.
Na nebi měsíc chladně svítí. Na nebi měsíc chladně svítí.
 Je dlouho, nežli ráno vstane. – „Má úcta, Vaše Excellence!“ „Má úcta, pane Eckermanne!“ „Jakž?! Země těžká, čas je nudný. Klid olympský se zvolna ztrácí!“ „Já píši k básni o počasí poslední hořkou variaci!“ „Chci nové verše své Vám přečíst. – Jsem konservován, leccos umím!“ „Jsem, Excellence, velmi dojat, ač zcela dobře nerozumím!“ „Zdá se mi, přec Vás schvátilo to. A vaše tvář – což? – je tak bledá.“ „O řečích zápisky jsem ztratil, mluvených včera u oběda!“ „Věc ovšem smutná!“ – „Excellence, zápisky moje mnoho platí. Pan Vilém Mrštík v dálných Čechách začal nás... žel Bůh!... citovati!“ 158 Tak chladnou nocí stíny chodí, dva pyšné stíny beze žáru. Wolfgang von Goethe s Eckermannem se procházejí po Výmaru. Zdvořilé řeči spolu vedou, jež vyznívají ironií. S grandezzou odstavených bohů strašidel hrají komedii! 159
XI.
Oh, nedívej se, prosím, na mne! Oh, nedívej se, prosím, na mne!
 jáJá nemám, čím bych duše těšil! Co jsem kdy cítil, vše prý klamné! Bylo by lépe, kdybych hřešil? Jsou dovršeny moje cnosti. Jsou vyplakány staré žaly. Jsou dovršeny moje cnosti, jen otázky, ty ještě pálí! Bylo by lépe, kdybych hřešil? Jak smutna světla v druhém břehu! Bylo by lépe, kdybych hřešil pro smutných očí smutnou něhu? Oh, zapomenout chvíli, chvíli, že se noc plazí z dálek temně. Jedinou chvíli, krátkou chvíli! – Což nemožno se zbavit země?! 160
XII.
Je ještě čas a všechno může růsti. Je ještě čas a všechno může růsti.
 Jen cizí bytost když se přelomí! – Já uspal hlídače, ti z blázince mne pustí, já opil dnes své choré svědomí. Je ještě čas, tím vše se léčí časem. Klid jenom chvíli, sečkej, srdce mé! A neříkej svým vyčítavým hlasem: „A lidé k předu jdou. A my už nejdeme!“ Jen ještě uvěřit, jak věřili jsme prve. Náš ritus ponurý, ten potřebí má krve! 161
XIII.
Vystřízlivělý jarní proud Vystřízlivělý jarní proud
 vleče se světem bez radosti. Už tíže sebe přistihnout při kterés směšné poctivosti. Znám nyní dobře pósy chytrácké, nečekám nic, to dodává mi síly. Myšlenky, činy bližních bídácké, mne k protestu už nerozčílí. Mých současníků prolhanost mne prožrala a nakazila. Jen k tomu blýskne časem cnost, by propasti mé osvětlila. I zapomínám pomalu,pomalu (v tom výhoda je pro mne jistá!)jistá!), že v mládí prvém zápalu rodil se ve mně moralista. Je taktní ke mně časem ničemnost, stisknem’ si ruce, ona pochvaluje, a jestli časem zas se vzbouří zlost, zahučí – pak se utišuje. – 162 (BALLADA RENAISSANČNÍ)
XIV.
Ó, jenom poslyš vichřice jek! Ó, jenom poslyš vichřice jek!
 To jistě někdo zavražděný kvílí! – Nějaký šeredný problémek nespokojenci oběsili. Oh! Oběsili tyrana, mořil je dny a dráždil noci. Jich radost byla spoutána a povadlá a po nemoci. Jich plný pohár vypíjel, jich účastnil se her a kvasů. Z ulic i dílny na ně zřel: Problémku! Poslyš! Šel jsi k ďasu! Však teď... ó teď... té radosti! Dnes přihnul sobě občan mnohý: „Klid starý zas se rozhostí. Problémku! Lež má krátké nohy!“ A plní vášně milenci své hříšné paní objímají. Pod šibenicí milenci problémům všem se posmívají. 163 Však nyní poslyš vichřice jek: to jistě někdo zavražděný kvílí. Poťouchlý, šeredný problémek chce míti zase svoji chvíli. Je půlnoc a s ní jde též msta a tajný strach je v milých líci. – Čertovské kvítí vyrůstá pod zamračenou šibenicí! A milenci, hle, s hrůzou zří metamorfósu všeho prostou: za jeden problémek hned tři – ó šťastné plody lásky! – rostou. Za jednu bídu moře běd. Jsou bledi muži, chví se ženy. I rozchechtal se problémek nadarmo jimi odsouzený. – 164
XV.
Svůj celý smutek nelze nikdy říc’. Svůj celý smutek nelze nikdy říc’.
 Vždy něco je, co mluví cizí řečí. A vzrůstá starost denně víc a víc o tuto ránu vésti celou péči. Je nedůvěra, je to starý klam? Je to jen něco, co tam uvnitř stlívá? Ten starý smutek ve svém nitru mám, jenž chvěje se a tříští se a zpívá. – A přijde noc a zhoustne černý mrak. I němí hrůzou promlouvají pak, však srdce mé, to jenom tiše vzlyká. A nikdo z lidí vědět nesmí to. Ne, že jsem hrdý, když vše rozbito, však není pro to v světě zpovědníka! 165
XVI.
Já nevím, jaká ke mně bude zem’. Já nevím, jaká ke mně bude zem’.
 Mám o tom pouze jakous theorii. Nemoci býti vítězem! – Jak dlouho do zdi hladomorny biji! – Když v moji celu měsíce pad’ svit, stlumené hudby svojích snů se bojím. – „Špatným být, ano, někdy dobrým být! A nikdy, Bože, nikdy nebýt svojím!“ A poslouchám, jak řinčí řetězy. (Úsměvy, žerty, slova duchaplná!) A přemítám, že v moři bez mezí ke slávě boží zbytečná jsem vlna. Nestvořit nic, nic nikdy nezhubit! Ni jednu chvíli nebýt zcela svojím! Já nevím, jakou cenu budu mít: tam pod zemí však posměchu se bojím! 166
XVII.
A chceš-li, můžeš srdce zvolna jíst A chceš-li, můžeš srdce zvolna jíst
 a rozum časem zakusovat k tomu. Toť půvabné je! – Ale u sta hromů: Na konec přijde přece Antikrist. Své srdce jez. To dlouho trvat může. Svůj rozum časem. V dobré špižírně trávíš své dny: oh, pod okny jsou růže, k hostinám velkým voní nesmírně. V spižírněšpižírně dobré, smutný bonvivant. Tak. A jsi vesel. Jen ten dlouhý čas! Což nebylo by líp vše rázem dáti? Své srdce dal jsi, dej teď rozum zas. Sál k orgii je právě přichystán. Řečníci budou vzletně děkovati! 167
XVIII.
Den smutný byl, já ještě smutnější. Den smutný byl, já ještě smutnější.
 „Ó, Pane, dej nám chléb náš vezdejší!“ I vstává bázeň zvolna v duši mé, jak do oken nám fičí vítr ostrý; pod nízkým stropem my se plížíme ve sklepeních, kde bělají se kostry. Z úsměvů našich morový jde puch (jak prohnile to voní staré stěny!). I našich hříchů umdlel zvolna kruh a naše cnosti dávno otráveny. I vstává bázeň zvolna v duši mé o denní chléb, jenž posílí a sytí; o radosti, již vítat nevíme, o mládí mé a touhy plné žití. Hodovat?! Ne už! Jenom prostý chléb v dusivém prací každodenních kouři. A každého dne prudký srdce tep a každého dne k posilnění bouři. Dny mrtvé však, já právě takový. Pod nízkým stropem zle se hladoví. 168
XIX.
A klasy vstávají a klasy rostou. A klasy vstávají a klasy rostou.
 Je kosa ostrá též a pilní ženci. Nic není hádankou, jen mysl míti prostou a nezatemnit vlastní existenci. Jsou hory, dálky jsou, a klasům nic to není. Nač tázati se, komu vlastně rostou? Je země, nebe je, a klasům nic to není. Ne, není bolestí: jen mysl míti prostou. A klas dá zrní své a zbude z něho sláma. Jsou teplé úsměvy, je život krása sama. – A zrní vyroste a bude z něho klas. Pak kosa ostrá zas a zase pilní ženci. Jen nezatemnit vlastní existenci. A deštěm růží udusí nás čas. – 169
XX.
Až v hloubi duše zaslechl jsem vzdech Až v hloubi duše zaslechl jsem vzdech
 a ozvěnou tam zasténaly smutky. A těžký večer zvolna na vše leh’, dotěrný,dotěrný jako úsměv prostitutky. – Až v hloubi duše zaslechl jsem vzdech. O podvrácené snil jsem ethice, o poutníku, jenž kříž svůj nemá v ruce, o zamlklé a vnitřní tragice, o reakcích po bouřích revoluce. O podvrácené snil jsem ethice. A řeka měla potměšilý lesk, jak jezero, jež viděl jsi jen z dáli, zve stále blíže, budí větší stesk. – Na můry mysli, jež se v světlu spálí. A řeka měla potměšilý lesk – – – 170
XXI.
Úsměvy naše rozteskněly Úsměvy naše rozteskněly
 a opakován dávno vtip. Dny staré hřáti neuměly, dny nové na tom o nic líp. A ochořely naše touhy. Už také trochu umdlel zrak. A býti dobrým – těžko tak! Lexikon hříchů je tak dlouhý. Jsou doby velkých těžkostí. Ministrům strašnou starostí šediví přes noc vlasy... Šediví dávno poeti v sny, lethargii zakleti... Jevištěm táhnou massy – 171
XXII.
V dny přišed smutné, oddal jsem se smíchu. V dny přišed smutné, oddal jsem se smíchu.
 Oddav se smíchu, byl jsem tesklivým. Rád nemám hluk a nezvykl jsem tichu, pravdy jsem sok a lež je sokem mým. Jsem mladý – přec však něčeho se bojím, co v dlouhých nocích se mi zjevuje. Tak uprostřed své generace stojím: duch, který neguje! Mně schází prudká vášeň heretika, jenž rozpálen je svojí negací, klid papeže, jenž anathema říká, chlad stoika, který se odvrací. Jsem nedůvěřiv k svojí důvěře, má skepse samu sebe užírá. Propast zřím dole, kombinuje, měře, – duch, který popírá! Mé „ano“ v „ne“ se akcentem svým mění, mé „ne“ zas v „ano“ tónem vyznívá. Jdu s posměchem, však nejdu bez nadšení, jdu s nadšením, – však to se vysmívá! Sám nevěda, jsem zlý a dobrý časem, a v něze záští u mne prosvítá. Jsem dumavý,dumavý – však mluvím lehkým hlasem: duch, který zamítá. 172
XXIII.
Vše smysl má, co těší, zabolí. Vše smysl má, co těší, zabolí.
 – Hřích? Autorita jakás neznámá? Kdos volal smutně v hloubi údolí. Jsem Echo. Smutná slova má. A každý tvor má svoji Nemesis a svoji smrt, když přijde hodina. Nezajde vše, co bouřívalo kdys. – Jsem Echo? Bože, kdo to vzpomíná?! A slova říká démon. Znáš přec sny. Prchnout chceš. Stojíš nehybný. Ten akcent! Oh! Tvá vlastní slova též! Zakrýváš uši. Nemůžeš! 173
XXIV.
„Mně stesklo se po máku červeném!“ A. Sova.
Rudolfu Keplovi
1. Oh! rudý mák! To vášnivě za letních žárů v oči bije. Tak uspávavě, mámivě. A je to hříšná komedie. – Nad zlými dny jdu kletbu říc’, kdy moje ústa byla němá, kdy poutníkům jsem nešel vstříc. A to je smutné anathema. Cos hořkým smutkem chvělo se a bleskem kmitlo se v mém zraku. Mně stesklo se, mně stesklo se po požáru těch rudých máků! Duše jak rozžhavený kov – Nemysli na to, co pak bude! A slunce žhne a nemám slov. Jen vím: Ty máky, máky rudé! 174 2. Oh! Rudý mák! To nejtěžší. A neustává slunce záře. Říká se, prý to netěší úrody dbalé hospodáře. – Však jaká rozkoš zřít vše plát, rozechvěn svatou písní léta. Směs barev vidět pyšně hrát a cítiti: zde život vzkvétá na pláních, kde dřív žádný květ a všechno bylo smutně holé. Své vášně míchat žár i led. – Jsou nekonečná tato pole! – 3. A pole jen... a nevidíš nikoho jít, jen něco mraků. Je možno, zas se opojíš tou písní červeného máku! Táhnou se pole. Zpívá pták. A slunce žhne a smysly ssají. A mezi tím, co vábí mák, nějací lidé umírají. – 175 A pole jdou... a pole jdou. Jsou tvoje smysly roztouženy. – Ty nejsi spoután myšlenkou. A rád máš barvy, hlasy, ženy. – 4. Ne, už ne rád. Mně zhořklo to. A není možno žíti znova. Proč přepadáš mne, tesknoto? Je to jen noc ta únorová?! Mne bolí natona to vzpomínat a vidět mne to zase bolí: zřít rudé máky pyšně plát do širých, volných, zdravých polí. Jsem smysly svými zklamán tak, svou myšlenkou i svými city. A všímám si: ten rudý mák má značnou dosi vulgarity. Ne, už ne rád. Jsem rozjitřen a všechno otřese mnou strašně, prostor a hlasy, krása žen a moje pobloudilé vášně. – 176 Jen kletbu zlým dnům říci jdu, že úrodu mi malou daly. A hospodářům říci jdu, by zrádné máky vytrhali! 177
XXV.
A slunce ztratilo požáry své. A slunce ztratilo požáry své.
 Bělavé bylo a bezmocné. Komické, perversní slunce! S úsměvem na rtech (mdlým a zlým!) v listí už dávno hnijícím hledal jsem ztracené stopy. Nevanul vítr, nekvílel les, nezněly rány, nezavyl pes, jen šustot zněl mi listí. S úsměvem na rtech (mdlým a zlým!) říkal jsem stromům hnijícím: „Intacta, intacta, virgo!“ Stromy se plížily do dálky kázati výhodné morálky. Byl to tak počestný pathos! A byl jsem hořký, mstivý, zlý: Světy, jež před věky zapadly, chtěly zas pojednou vstáti, a slyšel jsem tiché, neživé, zalekané a tesklivé, známé a důvěrné kroky... 2. XI. 1898
178
XXVI.
Žárné slunce, vyschla všechna tráva, a marně v prostoře tvé líné oko svěžest očekává. Pole a úhor, místy také vsi, chudičké, malé, ponížené vsi... – Šla tam na hoře! To zpustlá, zdivočelá hlava! (Žel, ty ji znáš!) Ztracená, smutně vyzývavá. – Jak, ty se ptáš?! Brát není nutno vše tak tragicky... než, viz jen úsměv její cynický: bezpráví ruku políbila plaše a poddala se neřesti. Bídákům řekla pokorně: Jsem Vaše! – Té bolesti! Té bolesti! Polední žár. Je vyschlá tráva. A marně v prostoře tvé líné oko změnu očekává. Z mládí to známá labská rovina, nějaký vršek výš se vypíná... Jde: byla to kdys asi krásná žena, nyní vlas zcuchán, ňadra rozhalena. 179 Jako by to tvá stará láska byla; zdivočela, hlavu odklonila, pohlédla – mžik – pak se uchýlila – na marné cesty uchýlila. – Šla tam na hoře! 180
XXVII.
Jak starý galejník v románu romantika Jak starý galejník v románu romantika
 (– jenž ve vazbě hořk’ devatenáct let! –) zlý vyšel na slunce a cítil, kterak vzniká v něm zloba šílená, jež nenávidí svět: měl úzkost ve zraku a bázeň, která dráždí a štván byl ode všech a laskal dumy zlé. – Minulost bez lásky a přítomnost, jež vraždí, ni jedno objetí, ni květy uvadlé?! Z ponuré věznice vyšel jsem dnes a s pósou Kainovou se dívám do nebes a slyším hrdé, zamítavé hlasy. – A galejnická krev se vzbouřila: Tu chtěl bych zabít, jež mne věznila, a zpytavě a slídivě jdu v massy. – 181
XXVIII.
A stromy měly zlato na korunce, A stromy měly zlato na korunce,
 vzduch lichotnost měl horkou lásky slov – Dnes víc než jindy jat byl září slunce slovanský člověk, přítel Oblomov. – Den slunečný, den bělavý, den žhavý nad zpráhlým krajem náhle vzplápolal. Do malátné a příliš měkké hlavy minulost celou zavolal. – A viděl – jak tak dumy hlavou chodí – nějakou slavnost kdys o Boží hod. O závod hnaly ku předu se lodi za smíchu, žertu nad hladinou vod. A viděl: v modrém, bezoblačném nebi – úlisnou něhu měl i tehdy vzduch – nad bídou lidstva lhostejně se šklebí šestnáctiletý jeho Bůh. A viděl v dálce mizet modré šaty a balvan padat s výše na duši. Nepohne sebou: ruce jeho spiaty. Dopadne?! Dobrá! Útěk nesluší. 182 A viděl listy chorobné a žluté – tak připadal mu náhle zlým ten lesk! do ulic temných odevěký hřích.hřích mu prosák’ duši zimomřivý stesk. A viděl: soumrak odvěký a starý se v Babylonu snáší ulicích. A k objetím svým svádí zase páry do ulic temných odevěký hřích. Pohledy viděl zoufalé a lačné, zbloudilé, marně hledající cíl, na nebi slunce: pak zas nebe mračné. Však noc vždy zas... Nad tím se zamyslil. A soucit hluboký s vším živoucím jej pojal, jenž časné vrásky ryje na čela. Jej smutný osud milionů dojal a vlastní bolest v něm se ztrácela. 183
XXIX.
Moře se bouří, moře se pění. Moře se bouří, moře se pění.
 My jedeme vstříc záhubě. A tož jsme všichni zatraceni na této palubě. – Hřešiti, bouřit platno není. Milovat, smát se – jaká tíž! – Vědomí svého zatracení se nezbavíš! – Loď strašidelnou dnešní noc jsme zřeli. Moře se bouří, moře se pění. – Kdož loď tu vidí, ti jsou zatraceni! – V opilé vřavě krucifix kdos zvedá. Duše se vzpouzí zatvrzelá, bledá: „Aspoň k té smrti bychom sílu měli!“ 184
XXX.
Na pravo, na levo svoboden, Na pravo, na levo svoboden,
 chtěl jsem svou cestou volně jíti. Však osud řekl: Dobrý den! Jen pamatuj – tvé živobytí! Je kompromisem celý svět, verš jeden sluší dobře znáti. U Arnima’s jej tuším čet’. „Vám přísahám, ó potentáti!“ Tak obmezen i upoután zákonem, mravy, konvencemi, jsem pouze vlastní duše pán, ba obmezen i v této zemi. Tož velkým gestem nejsem jat: zde nutno tichým žárem pláti, chci, věrný sluha, podrývat! „Vám přísahám, ó potentáti!“ Na ulici se nechci bít; nebije srdce míň však prudce. Žel, odchovaný skepsí cit nevěří heslům revoluce. Na pravo, na levo svoboden. Mně hesla strany málo platí. Nechci znát bohů, nectím jmen. „Vám přísahám, ó potentáti!“ 185
XXXI.
Do mrazu květy vykvetly Do mrazu květy vykvetly
 lítostné, chudé. Pod hrudou země mrtví tlí. Co dále bude? Pod smutnou naší oblohou chlad srdce cítí. Ty vášně, ne, ty nemohou, nemohou hřmíti. Na smutné naší obloze víc temní mračna. Na prázdno touží uboze dál duše lačná. Dějiny, úkoly, jaký cit! Kdo ještě věří? Postavy dávné vyvýšit v snů teskných šeři?! Ze světa, z Čech i na Čechy valí se špína. A v srdce bez vší útěchy bolest se vtírá. 186 Pozdě je. Listí šelestí do smutné doby: Jen ještě hroby nalézti, studené hroby! 187 (ČESKÁ UKOLÉBAVKA)
XXXII.
Spi sladce, moje dítě, Spi sladce, moje dítě,
 spí celá tvoje zem’. Spi tiše, až se vzbudíš tím těžkým jejím snem. Spi sladce, moje dítě! Spí celá tvoje zem’! Spi, abys rostlo rychle a mohlo trpět včas. A nediv se, že slyšíš dnes příliš tvrdý hlas. Dnes kolébá tě otec a ten má tvrdý hlas. Z deváté, desáté ruky myšlenky budeš brát a po Evropě nosit už obnošený šat. Z deváté, desáté ruky myšlenky budeš brát! A oklikami půjdeš, kde jiní rovně jdou. Co jiným zcela jasno, 188 bude ti záhadou. A oklikami půjdeš, kde jiní rovně jdou. Nedej se ukřižovat od věčných pochyb svých, cti raděj autority v katedrách, denících. Bij cizí autority, abys svou vlastní zdvih’... A nerozbíjej hlavu o malichernou zeď. Vyber si zvučná hesla a to tě spasí, hleď! Tvůj otec rozbil hlavu a ty měj rozum teď! Tvé děti z desáté ruky myšlenky budou brát a po Evropě nosit už obnošený šat. Spi sladce, moje dítě! Je nejlíp v Čechách spát! 189
XXXIII.
Ty monology jsou mi známy Ty monology jsou mi známy
 a otřásl mnou pathos scén. A statisté té fádní drámy, ti střídají se den co den. Rek víc či méně pouty spiatý, jež dal mu gratis jeho věk. – Ať hříšník, publikán, či svatý: V posledním aktu hyne rek. Než padne, bývá klamán mnoho. Když padne, není mu to vhod. Přemýšlí dřív, pak nechá toho, dbá prospěchů a hesel, mód. S počátku bojovně meč tasí, na konec démant v bláto změk’. Inu, jsou nyní špatné časy! – V posledním aktu hyne rek. Je mi ho líto. V očích hoří nějaká bolest stajená. Je jedno: staví nebo boří! Na konec zajde bez jména. Je mi ho líto. Znám ho z blízka. – Jen kdybych našel pro to lék! A v meziaktí všechno vříská! V posledním aktu hyne rek. 190
XXXIV.
– Žijícím budiž lehký život, – Žijícím budiž lehký život,
 umírajícím lehká zem’! – Obstárlé dámy dívají se na sebevraha kukátkem! A nadšení jim jiskří v očích,očích (však působí to komicky!)komicky!). – Ten nápad: jít se oběsiti ve starý park ten šlechtický. Na stromě mrtvola se houpá, vítr ji sem tam obrací. A líp než v divadle se baví rozdovádění diváci. A dobrý, mladý muž ti praví – na tváři úsměv lehynký –, že mrtvý jazyk vyplazuje víc než dvě včera slečinky. 191
XXXV.
A lidé chodí klidně okolo A lidé chodí klidně okolo
 za zájmem svým, za zábavou a prací. A nervosní a zlostná mrtvola sní o životě, plném aspirací. Ač umřel oddán starý pokrytec ve vůli božskou na smrtelném loži: těch myšlenek teď nezbaví se přec o úspěších a titulech a zboží – – V den pohřbu mohl větší efekt být. Dnes excellencí nevidí zde ani. A nervosní a zlostná mrtvola zří s despektem ty, kdož kráčejí za ní... 192 (ZEMĚ CHELČICKÉHO, 14..)
XXXVI.
V tu krajinu jsem také zabloudil. V tu krajinu jsem také zabloudil.
 Rašelinatá, bořící se půda. Z nedávných bitev tábor koster zbyl a slunce plála před západem rudá. – – Leč potom rozstřel soumrak křídla zlá. Lze se jen modlit, nelze něco říci. Příroda sama jaksi zamlklá. Zamlklá a moralisující – – Jsou monotonní, šedé krajiny a perspektivy bezútěšné vždycky. I v dětských očích leží doktriny, bizarní traktát theologický. A tak jdu, úzkost roste v duši mé před někým, kdo je příliš Spravedlivý. Zvuk slova láska, o němž mluvíme, má akcent chladný, sofistický, lstivý. Do nebe hledím, pouhý přísný sen, jediná touha, intensivní, čistá. Ve slávě světa ďábel zosobněn, v oblacích slunce je však oko Krista. 193 To oko Krista hypnotisuje. Evangelia sen sním velkolepý. Passivní duše za vše děkuje, plod zakrnělý děkuje těch stepí. To oko Krista hypnotisuje. Rybářů vidím galilejských sbory. A dobře zřím-li, kdes se rýsuje netrpělivý stín – stín Bílé Hory. 194
XXXVIl.
Z legendy staré – a přec mladistvé – Z legendy staré – a přec mladistvé –
 motivy dva mou duši jaly: Sentimentálních očí dvé, jež nekonečno milovaly. Pro svatost příliš vznícená, pro lásku ale příliš svatá, já vidím mladá ramena po nekonečnu rozepiatá. Rozpiaty ruce, hoří zrak. V tvarech ni gestech blaha není. Cos čeká v dálce: slunce? mrak? – Cítím jen volné kamenění! 195
PROMETHEUS
Bestie! Nepřestaneš? Konservativní příliš element (tak už jsou orlové kleslí?!) – do jater mojich kloveš. Někoho živého vem: dítě, jež rozpíná náruč, nad propast odnes! Zde je mrtvola. Či ti to lhostejno, orle? Ale hůře: nehýbám se. Ne Zeus – přísahám, ne! – celý Olymp nezabránil by, celý Olymp nepotrestal by, já sám! To všechno pro ten oheň, kterým nyní hospodárně večeři lidé upravují, za zimy ostré mrazy plaší, a na němž kacíř hoří občas, Promethee! 196 Ten oheň plál tobě příliš intensivní, byl’s příliš osvícen. Je třeba dobře hospodařit. „Nic příliš!“ Ten oheň hle, neklidně jak v tobě hoří! Ničivě, nepřátelsky hoří, zrádně hoří, tvou osvětluje malomoc, malomoc bohů, malomoc světů, Promethee! Mohl’s být klidný bez toho ohně. Poznáváš teď – a to tě usmrcuje. Tak osvícený díváš se v moře. Lehcí tvorové tohoto světa mávají křídly a letí. Dobrodruzi se vydávají na cesty: 197 za zlatým rounem, za láskami s rozepiatými rameny jdou. A jiní leží mrtví už, mythy se tvoří nad jejich hrobem. V zápase padli, mají klid. Celý Olymp nepřemohl, přemohlo poznání. Za marné bohy, za marnou lidskost, za marný život já prozřel. Ještě neváhají lháti si lidé, a vášně ještě pobouří nervy, a ještě sofisma kouzlem svým vábí, co ty, Promethee, myšlenkou zabit, které’s neunes’, 198 a zabit vzpourou, aniž jsi vytrval, opuštěn ležíš, bojovník poražený, bez štítu. – Skácel jsi s modlou svůj vlastní život, podkopals’ základ, budova padá, Promethee! Bestie, orle, nepřestaneš?! 199
PÍSNĚ Z MONTBLANCU
I. I.
 Měli jsme, mívali hříšné své chvíle: zrádné a mučivé, chorobně bílé! Řekli jsme: (tenkráte!) Jen malá lhůta! A lhůta minula. A láska žlutá. Teď můžem’ hovořit: nestraší vrásky. Všechno to stalo se pro hříchy lásky! Že mrazil vášně žár, kterým jsme pláli, že velkým mudrcům zle jsme se smáli. Že pěkných principů nemělo mládí. Že svojich bližních jsme neměli rádi. Rouhání řekli jsme v slabosti mnohá. A za den sedmkrát nectili Boha! Měli jsme, mívali zrádné své chvíle, bolestné, zoufalé, chorobné, bílé. * Na Montblanc stoupli jsme. A to šlo stěží. Však cnostné principy v propastech leží. 200 Na Montblanc stoupli jsme. Teď je nám krásně. Na chladném Montblancu píšeme básně. Na chladném Montblancu, na čele rýhy, moudře se díváme v koketní knihy. Ideje rodí se, ideje zrají na chladném Montblancu při punči, čaji. Ideje tancují divoký kvapík. Ideje říkají: Nu, ty jsi chlapík! Ale tak časem to šeredně volá nevkusné poznámky... z propasti... zdola! Ze sněhu pojednou postavy hrozí: To svůdné ženy jsou, důstojní bozi. A my tu sedíme. Montblanc je tichý. My tu tak glossujem’ hořké své hříchy. Hledíme v propasti, na srázy holé. Šeredně, posměšně volají dole. * Ne. My se nebáli, když přišel mrak. Řekli jsme: Chceme! – A přišlo to tak! 201 Kdykoliv bouře vše rozmete nová, vůle vše stvoří zas: myšlenky; slova. – Teď bouře netáhne. Bezvětří. Už všechno mlčí po dny tři. Nestoupá na hory cizí host, nemluví slova má minulost. Sousední hory pod sněhem s chladným se dívají úsměvem. Ne. My se nebáli. Až ty dny tři. Zlomyslného bezvětří. 202 II. II.
 Ptáci svá poselství Noemům nosí. Já píši v potopě perfidní glossy. Zbytečná radost je, zbytečny hody, já vidím dosud déšt a vidím vody! Nejsem dost lhostejný: z hloubi jsem vyšel. Výkřiky o pomoc všechny jsem slyšel. Po nových rozkoších jiní nechť slídí. Mne léta drtila ubohost lidí. Bolest jich bolest má; nejsem jak hory. A všeho potopou mdlý jsem a chorý. Programy?! Pokroku klikaté schody? – Já vidím dosud déšt a vidím vody... Dny lepší čekal bych: má to svůj hrot. Zbytečná radost je, zbytečný hod! 203 III. III.
 Den včera pustý byl, vítr vším třás’. Nějaký turista zlomil si vaz. Na lstivém Montblancu cesta je klam. A mně tak připadal poněkud znám. Tam dole, v nížinách, za písní zvuku, tuším, že podal jsem kdysi mu ruku. Tam dole v nížinách srdce se třásla, tam dole stáda se pokojně pásla. Příteli! Vrcholy lákají blázna. Na hory cesta je kluzká a srázná. Příteli! Mrtev jsi. Je tebe škoda. My vinni nebyli – jenom ta moda! 204 IV. IV.
 Spí zem’ a lidé. Leží hory melancholicky schoulené. Jsou tomu věky, dávno přešly dny tvoření. Spí zem’ a lidé. Svědomí jich, to dávno usnulo. A hory pyšné na své ledy opovrhují. – Života není. Mlčí hory melancholicky schoulené. Což může někdy bíti srdce pod ledným příkrovem?! Nehnou se hory. Majestátně své chovají dál tradice. Jen chvílemi je něha pojme k údolí – Ledový příkrov setřásají paprskem teplým pohnuty... roztáhnou ramena svá v touze – a rozdrtí. – 205 V. J. Glücklichovi. A zvláštním smutkem dnes má duše chora. Francouzsky: Montblanc. Česky: Bílá Hora. Zdá se mi časem, tam pod těmi ledy,ledy že leží někdo ztracený a bledý. A kdysi v noci mluvili jsme o tom, co mohlo býti, co nebylo potom. O zbabělosti, která ztrácí hlavu, o lidu kleslém, indolenci stavů – V posled však vyšla hlubší pravdy zoře: „To všechno proto: neměli jsme moře!“ Příklady z dějin osvětlí to všecko: Hollandsko, Dánsko, Belgie a Švédsko. Bez moře všechno malý národ ztratí. Shakespeare, škoda, ty’s nám je chtěl dáti! * Pod ledem mrtvola mne upoutala. Národ, ten vstal. Čest ale nepovstala. 206 Tak rozhovor svůj tiše povedem’, pod ledem mrtvá, mrtvý nad ledem. „Mrtvá cti, ano, viz, co z tebe zbývá. A je to pravda, že jsi byla živa?“ „Já měla vždycky dynastické city, vždy plna odboje a plna loyality. I proti Římu boj jsem vedla lítý, vždy plna odboje a plna humanity! Šla touha ta vždy krajem a šla městy, jít konsekvencím myšlenek svých z cesty!“ „Mrtvá cti, národ po světě se plouží, za posměch, ránu, za nadávku slouží! A nikdo nezří přes práh svého domu. Národa škoda! Moře scházelo mu!“ – „Ďas národ vem’! Chci pokoj mít! Je faktum, že nejlépe se scvrknout na abstraktum. Tvor rozumný už různic těch je sytý, vždy plných odboje a plných loyality!“ 207 Tak těšily se věrné panské domy. Zřízení zemské zbude bez pohromy. A vítěz, který vzpouře uťal hlavu, privilegií nedotkne se stavů. Z aféry celé, vůbec možno říci, prospěch mít budou pouze katolíci. A Jeho Milost zve do vážných porad, kdy dávno hotov už je elaborát! * Dnes pocit lásky probudil se starý a prapory se věsí na stožáry. Na stromy leze mládež do výše, jak Zacheus, zřít chtěje Ježíše. Lid oddaný, lid věrný, dojatý, ten šeptá si: „Což?! Státní převraty?!“ Mrtvá cti, národ stoletím se plouží. Co chce, to neví. Je však rád, že slouží. 208 To psal jsem kdysikdysi. (... Snad jste o tom slyšel.) Je letní noc. Je jasná: měsíc vyšel. – (To zvalo se, bych nemluvil jen zpola: „Bezhlavý jezdec“: prvá kapitola.) Tu chvíliv chvíli pozdní – nic už nepohne se – bezhlavý jezdec objeví se v lese. Na všecky strany prosí do únavy: „Dejte mi hlavu. Nemám svojí hlavy!“ A jede dál, všem stromům mdle se kloně. Vše zaniká. Jen cval je slyšet koně. Tož obsah jsem Vám pověděl, jak umím. – A nevěřte, že smutek sotva tlumím. * A na srdce mi padlo těžké hoře. Oh, ano, ano, přec tu schází moře! Pro malé duše bez studu a síly ty mocné vlny, by je odplavily. A klid by byl a konec bez stopy, jak se štěňaty, jež se utopí. 209 Pro malých lidí velkou ješitnost to moře místa chovalo by dost. Pro žurnály, pro čestné občany, pro moudrou mládež, pro sport, chantány. Pro massy ovládané cizinou, jediné moře s jednou hladinou. 210 VI. VI.
 A hledím: mně se otvírají denně mrazivé, chladné obzory. Hoch zapaluje první cigaretu a dumá: „Půjdu na hory!“ Epigon mrtvých, zadumán jsem vyšel, – skryt ve mně skeptik jakýsi! – dvě hory jsem tam konversovat slyšel, však nerozeznal obrysy. „Saisona v proudu. Každou chvíli nový se objeví tu turista. Rozhlédne kol se. Vážně kývne hlavou: – „DíkDík bohu, cesta nejistá! –“ „Je čestný spleen, jejž mladý tento sbor má...“ „Ať už se raděj’ oběsí!“ ....„Mně vadí pouze jejich uniforma a obtloustlé jich notesy!“ „Jsou výšky, pláně, bystřiny a srázy a bouře táhnou nebesy. Ať svítí slunce a ať bouře mrazí, vždy zapíší to v notesy!“ 211 Sklonil jsem hlavu. Duše moje měkla, myšlenek starý kredit ztratil směr. A hora k hoře epilogem řekla: „Facheuse affaire!“ 212
Z OBDOBÍ
„MARNOSTÍ“
[213]
NADE MNOU BŮH, NE VŠAK VE MNĚ...
Nade mnou bůh, ne však ve mně. Dnes vyšel jsem, nemaje cíl. A vidím tak náhle a prostě: – Že svět jsem opustil! – Mně ničeho není už líto, mně žádný stesk nesevřel ret. Já kráčím, já volně tak křáčím svou cestou mimo svět. Dole smích, hříchy a pravdy... Všechno je ztraceno tak! – Volně se do kosmu dívám Tvůrcovi v umdlený zrak... – Konec 1898
215
NESTAČÍ ROLE...
Nestačí role herci. V tom to vězí. Co vyrovná se této tragice? Don Juan časem blouzní o askesi a Kristus rád má časem hříšnice. A formulovat slyšel jsem to drama důvěrným hlasem, znícím oddaně: „Mně mizí štěstí stále pod rukama, a dítě, chytám moře do dlaně!“ Ne, nikdo nemá na své roli dosti. Za svoje duch chce vždycky hranice. Smrtelné touží stále po věčnosti. Co vyrovná se této tragice?! 1899
216
BALLADICKÝ MOTIV
Tož bylo dítě, jež se láskou moří. Vše jako v snách. – Že slunce západ rudě nezahoří, svět leží v tmách. – Tož tmavý les byl v marné, teskné pláni, byl lásky les. – Že zvonili už dávno ku klekání, spí všecko dnes. Zbloudilo dítě, plno plaché tuchy, v záhadný hvozd. – Že nevidíme strašiti už duchy, straší nás minulost. – Zmizelo dítě. Vraždili ho. Zbodli? Vše může být... – Svědomí jedno ještě dnes se modlí o boží klid. 1899
217
NAD ZLÝMI DNY...
Nad zlými dny má Paní, Ironie, k modlitbě spiala stvořené k hrám ruce. Nad zlými dny má Paní, Ironie, sklonila hlavu, zavzlykala prudce. Pojata hnusem, nechce v lásce chovat, co v hluku davů vždy se vrací znova. Pojata hnusem, nechce opakovat opakovaná tisícletí slova. – Bezmocná, přec však jako jiní žije, miluje marně, marně nenávidí. – I zavzlykala Paní Ironie nad zlými dny a nad slabostí lidí. 1899
218
INTERMEZZO
Ty dlouhé deště všechno podvrátí. Můj šedý dvůr dnes hledí přísně, cize. Což v duši mou se zase navrátí evangelické, altruistní vise?! Čím jsem, ó Kriste? Ještě hýbeš mnou. Kam martyriem vedeš do dálky? Pouští jít kážeš chmurnou, dojemnou. Trhají druzi růže, fialky! 1899
219
APOSTROFA
Když moje duše krvácela v snách, tu čet’ jsem zas, co v starých deskách vryto: Stín konce dávno žitím mojím táh’! – Netřeba mluvit. Je mi toho líto. A staří ptáci sedí nehnutě, po slunných krajích marně pátrající. Už umdlely jich velké perutě! – Což vždycky zase musím si to říci? A nemusíte tajiti svůj smích, by pokání mé bylo ještě větší. A třeba mi snad duší soucitných... Jenom ne, pro bůh, shovívavých řečí! I v bahnech časem roste ještě květ, leč třeba k tomu síly obrovité. Konce jsou špatné – to ví celý svět. Vy, prosím, však to říkat nemusíte! 1898 (1899?)
220
SMUTEK HANSWURSTA
Občané dobří, čestní měštěníni, uvědomělí třídně dělníci, též vzácná šlechto, která erby špiní a klere, dobrodiní činící, chéfové štábů, úředníci státu, veřejné ženy dnes i pro příště, armádo malých, velkých potentátů, jak opustiti čestně jeviště?! Svíčičku svoji marně rozsvěcuji: vítr ji sfoukne, tma se navrací, veliká gesta marně imituji, odvážné kejkle, klad i negaci. Negace, klad, vše jenom nástroj v ruce, by dobyl kohout svého smetiště. Ubohý paskvil vaše revoluce! Jak opustiti čestně jeviště?! Já proto pouze osedlal svou herku, bych zahrál frašky, zpíval kuplety a sličné dámy štípal pod zástěrku. Občané, šlechto, jaké zálety! Morální jen mne kocovina děsí z těch vašich hesel ctného bludiště. Zpíváme, kuplet, refrain říkáme si: Jak opustiti čestně jeviště?! Květen 1900
221
NEPOKOJNÁ NOC
Strašidla bílá v rubáších svých vstala pod tvojím kynem, noci, tragédko! Svou bolest srdci stručně skizzovala: „Jak jinak bývalo ti, Markétko!“ Poutníkům mrtvým rozprostřel bůh stoly, čas předtuchy byl ranních červánků... A pastýř zpíval v rytmu paraboly o černé vlně, bílém beránku. A Odysseus luk svůj ještě zvedal pro trochu svadlou paní Ithaky. – Ten chřestot kostí usnouti mi nedal, imitujících marné zázraky... 29. 5. 1900
222
***
Chladný hlas... chladný, jak těch, kdož spí v hrobě. – Časové nyní uvést v pamět duchy! – Je ti tak právě, jak by,by mluvil k tobě nějaký přítel rozumný a suchý... Mstivý zrak, mstivý... v diferencích věků tragika, stářím povážlivě žlutá. Mluví tak z dálek zase ku člověku nějaká láska vášnivá a krutá. Dotek, jímž chvíš se... chvíš se... list se třese. Snad teprv jaro; ale přece spadne. – Myslím, že stopy našel bys v tom lese nějaké smrti zákeřné a chladné! 9. 6. 1900
223
TERCINY
Jsem drážděn dny,dny jak chladnou milenkou a, křesťan, mívám skepse svojí čas. Tož mladost moje smutna myšlenkou. Jsou perspektivy, ale schází jas, netoužím k zlu a k dobrému jsem sláb. Nechtít být sám! A obávat se mass! Glossuji; město má svůj zvláštní kvap a večer má své zvláštní doktriny. A všeho účel: Z deště pod okap! Sám stín se horším časem na stíny, nad chladnou, lstivou, hříšnou milenkou, nad společností, jež má hlubiny. A mladost moje smutna myšlenkou! Počátek 1900
224
SMUTEK SOFISTY
Ochotně přizná, Attika že hnije, však jeho humor přec to nezviklá. Sondovat umí krásu Aspasie, sondovat umí cnosti Perikla. A jeho jméno populární v luze. Sní o něm mládež v touhy závrati. Kde kdo se bojí dáti do diskusse, dokáže všechno, všechno vyvrátí. Dnes v bizarní a řídké pokoře za západu se díval do moře, poslední koráb z Pirea kde plová. Učenník jeho – měl to potíž s ním! naivním očím, očím věřícím sofismat jeho opakoval slova. 1900
225
SMUTEK JIDÁŠE
Cnost moje byla příliš čistá, by nezvrhla se v těžký hřích. Jsem vysílen. Chci zradit Krista! Kdo dá mi třicet stříbrných?! Lesk očí zhas’. Já nespal. Zase! – Ten apoštolát proklatý! Zřím, do údolí nahýbá se zlá silhueta Golgaty! Září 10901900 226
EPIGRAM
Za slunných dnů, jež (smutno!) pohasnuly, snili jsme tenkrát o svobodné vůli. Pak přišla skepse. S tou se věčně biji! A my popřeli ji. By prospěch byl však reální z těch žertů, též zodpovědnost poslali jsme k čertu. Ta ale nejde; míjí noc a den; civí mi do oken. Denně jí říkám: Nejsem svoboden, ethika fikce, pouhý marný sen! Civí mi do oken! 1900 – 1901?
227
PÍSEŇ NA MOŘI
Nad mojí hvězdou vládne cizí moc a byl bych rád, mně jasnou kdyby byla. – Nejraděj’ z všeho míval jsem vždy noc: otázky moje temným pláštěm kryla. Kormidlo moje řídí cizí host. Věděl bych rád, proč strnule se dívá. – Nejraděj z všeho měl jsem minulost: ta svěží travou to, co mrtvo, skrývá. – Na moji duši těžký stín mi leh’. Řekl bych rád, že není to má vina. – Nejraděj’ z všeho měl jsem druhý břeh, kam loď má stále přistát zapomíná. – 1901
228
MÁ PANÍ, FORTUNA...
Ó, vidím, přede mnou dnes každý něco tají svým hlasem měněným a měněným svým gestem,gestem. Ó, vidím, pátravě jda, s tuchou zrady městem, že oheň v zornicích a radost v srdci mají. V tom velkém tajemství jdu přehlédnutý stranou, jsem jako odstrčen a cizí lidským duším. Jich sladké tajemství já, hořkost v nitru, tuším. Vím, proč je radost ta a proč ty oči planou. Má paní, Fortuna, milenka z dávných časů, dnes jela okolo, slib chvějící v svém hlasu, z daleké končiny, jíž jménem neznám zváti. Má paní, Fortuna, zas v dálku odjela, dávného milence že vidět nechtěla. A já zřel po ní žár jen v očích bližních pláti. 1901
229
POSLEDNÍ PÍSEŇ Z MONTBLANCU
Planiny, srázy, pouště, moře, vše viděl jsem. Opilý slunečnem jsem býval i měsíčnem. V mých očích stesk je těch, kdož odešli a nevrátí se. Glossuji vrchy příliš lysé v obzorech. Pohledů tisíce jsem vsák’ kdys roztoužen. Pohledů tisíc pojal zrak, metaných v první den. V mých očích leží staré hoře jedinců, mass. Vysychá srdce, stoupá moře a stojí čas! V mých očích stesk je těch, kdož odešli a nevrátí se. Glossuji vrchy příliš lysé v obzorech. Pohledů tisíce mne pálí, které jsem vsák’. Pohledy těch, kdož milovali, čekají na zázrak. Červen 1900
230
SEN PROSINCE 1901
Vzduch zvláštní předtuchy je pln, že pouze sen ji časem podá. Šest vesel klesne v hloubi vln a ani nezašplouchá voda. Loď rychle brázdí hladinu, jak cizí mocí k předu hnána. Bez nejmenšího odstínu zní stručný povel kapitána. Most rychle mizí za námi. Jen Mělníku zřít silhuetu. Letíme skoro vlnami a je až úzko z toho letu. Na zádi lodi zadumán já odpočívám pohodlně. Náš žoviální kapitán se usmívá však dvojsmyslně. Mlčení svírá upiaté a monotonní povel bolí. „Zda víte, jak jsme tenkráte zlomili veslo vaší joly? My jeli ovšem bezhlavě. Už sedm let to může býti. Však nechtěl byste laskavě mne pánům těmto představiti?“ 231 Vzduch zvláštní předtuchy je pln, že jenom sen ji časem podá. Klesají vesla v hloubi vln, však ani nezašplouchá voda. Loď rychle brázdí hladinu, jak cizí mocí k předu hnána. Bez nejmenšího odstínu zní stručný povel kapitána. Oživí hovor přece snad sportovní naše sympatie. „A myslíte, že bude hrát přec se Slavií Britanie?“ Však němi, chladni veslaři. Loď šíleně je v dálku hnána. Podivný úsměv na tváři žoviálního kapitána. Ten úsměv děsí. Klidně jen! Neteče Labe k Acheronu. Však kapitán klesl zastřelen u hanavského pavilonu. Proto to ticho hrobové! Vše vyložit si mohu jasně. „Což nevidíte, pánové, že kapitán je mrtev vlastně?“ 232 Šest veslařů však mlčí jen. Mou nervosu to ticho budí. „Kapitán klesl zastřelen, a nikdo už ho neprobudí. Já tuším náhlou záhubu. Kam, u všech ďasů, dojet chcete? Čas navrátit se do klubu. Proč tedy ještě veslujete? Ten let mne plní závratí, zbýt nemohu se jakés trémy. Neračte, páni, přistati? Rád měl bych blízko pevnou zemi. Já obětoval mnoho rád. V mládí se blázní, víte sami. Teď chci však míti jedenkrát zas pevnou půdu pod nohami. I se strašidly vyšel jsem. Má smysl básník pro abstraktní. Však zdržet, vystoupit-li chcem’, to není, páni, zcela taktní. Imaginární bavil svět. Teď však to vázne každým rokem. Chci, ač mám zájem pro váš let, jít prostě zemí, volným krokem!“ §233 Však nikdo ani nehne se. Z těch mrtvých nikdo nenaslouchá. šest vesel rychle zvedne se a voda ani nezašplouchá. Loď letí v kvapu šíleném, až do podsvětí kamsi hnána. A v tempu přesném, neměnném zní stručný povel kapitána... 1901
234 OBSAH
Slovo úvodem5
A porta inferi 1895-1897
Dedikace Viktoru Součkovi11 Píseň podzimní17 Otázky19 Triumf20 Kdo tebe, drahá, jednou dotkne se22 Žlutá růže23 Drama24 Pianissimo25 Zaniknuvší refrain26 Ta vášeň dohřměla27 Lítost28 Hudba30 Pohádka31 Můj rytíři!32 Nálada Polabí33 Vzkřiknout!34 Litanie k Panně Marii35 Krajina duše37 Výbuch38 Poslední světla39 Můj souveraine!40 Oblaka41
[235] Západ slunce Léta Páně42 Sonet o smutném ránu44 Bezesné noci45 Stín dávné doby46 Šla duše moje47 Krise48 Bylo to takto:49 Improvisace na motiv z pohádky50 Zapomenutá stráž51 Ballada z r. 1896 na látku ctihodně starou52 Nálada54 Scéna55 Delikátní motiv56 21. X. 189657 31. X. 189658 Jdem’59 Meditace60 Smuteční verše61 Na melodii neznámé písně62 Ironická ballada63 Sentimentální ballada64 Jdu říší strnulou 65 Na nedopsané drama66 16. I. 189767 Vzpomínáš?!68 Habemus papam...69 Dobře ti rozumím70 Usque ad ultima71 Praedestinace72 Ballada o fatu vzpoury duše73
Z období „A porta inferi“
Na několik stránek fysiky77 Motiv vypůjčený ze starého Lesebuchu78 Píseň, když duše usnula...80 Panu Jaroslavu Vrchlickému81
[236] Síla života 1897-1898
Jdou chlady nocí, jdou chlady dní85 Zlomil jsem hůl nad sebou samým86 Z polí se to temně kouří87 Sešli se. Noc již. Pozdní chvíle88 Dnes mi to pověděly květiny89 Ah, jak je smutný bledý markrabí90 Dláždění deštěm se lesklo91 V komoře rezaví po něm už zbraně93 Tož vše už dal bych bez hlesu a rád95 Plíží se večery, plíží se teskna...96 Už unavena schoulila se touha97 A vše je mdlé, a není naděje98 Měl jsem rudý karafiát99 Jak vítr vane100 Poplašně zvoní ve vsi ještě zvon102 Jsou všecky formy rozbity103 Kdes za horami leží boží svět104 Noc, noc mdle kolébá slaboučký den106 Už pátý měsíc obléhali jsme107 Mých neuposlechli jste rozkazů108 Dnes slunce žhne... až bolí z toho oči109 Má Paní, nejkrasší, již celý kosmos chová110 Když touhu svou jsem hodil psům111 Smutnější vítr v smutnější les vál112 Vy, pane blouznílku, žár máte v očích svých113 A klidno vše a uspán kraj114 Vždy časně ráno smutna vstanu115 Mí služebníci, ti mně nevěří117 A přišla zas a byla trochu mdlou118 Včera jsme brali Boha nadarmo120
Z období „Síly života“
Fragmenty básně „Venus Libitina“123 Píseň o očích, které neviděly129 [237] Dopoledne v prosinci130 Smuteční131 Z českých písní. I. Těch planých stromů prosté koruny134 II. Už jenom zřídka cítí revolt hnutí135 III. Noc se dlouží, srdce těžší136 Dvě improvisace. I. Až zaplane to slunce po třetí137 II. Až ztuhlé tělo uzříš na cestě138 Vše padlo v mračna139 Staré verše140 Ballada141 S tou cudnou romancí – že ano, lze se smát142
Marnosti 1897-1900
Dedikace Jiřímu Karáskovi147 I. Odboj lilií149 II. I navštívil jsem dobré mládí150 III. Já nevím, jak se jmenoval ten mnich151 IV. Dnes nevyzval ji věru ani k tanci152 V. Let šestnáct bylo jí. A neumřela153 VI. To jednoduché: Spolu půjdeme154 VII. Hroby mají svoje práva155 VIII. Zavřeny nyní všechny cesty vyšší156 IX. Je škoda dnů, Je škoda života157 X. Na nebi měsíc chladně svítí158 XI. Oh nedívej se, prosím na mne160 XII. Je ještě čas a všechno může růsti161 XIII. Vystřízlivělý jarní proud162 XIV. Ballada renaissanční163 XV. Svůj celý smutek nelze nikdy říc’165 XVI. Já nevím, jaká ke mně bude zem’166 XVII. A chceš-li, můžeš srdce zvolna jíst167 XVIII. Den smutný byl, já ještě smutnější168 XIX. A klasy vstávají a klasy rostou169 XX. Až v hloubi duše zaslechl jsem vzdech170 [238] XXI. Úsměvy naše rozteskněly171 XXII. V dny přišed smutné, oddal jsem se smíchu172 XXIII. Vše smysl má, co těší, zabolí173 XXIV. „Mně stesklo se po máku červeném!“174 XXV. A slunce ztratilo požáry své178 XXVI. Zářné slunce, vyschla všechna tráva179 XXVII. Jak starý galejník v románu romantika181 XXVIII. A stromy měly zlato na korunce182 XXIX. Moře se bouří, moře se pění184 XXX. Na pravo na levo svoboden185 XXXI. Do mrazu květy vykvetly186 XXXII. Česká ukolébavka 188 XXXIII. Ty monology jsou mi známy190 XXXIV. Žijícím budiž lehký život191 XXXV. A lidé chodí klidně okolo192 XXXVI. Země Chelčického, 14...193 XXXVII. Z legendy staré – a přec mladistvé195 Prométheus196 Písně z Montblancu I.200 II.203 III.204 IV.205 V.206 VI.211
Z období „Marností“.
Nade mnou bůh, ne však ve mně...215 Nestačí role216 Balladický motiv217 Nad zlými dny...218 Intermezzo219 Apostrofa220 Smutek Hanswursta221 Nepokojná noc222 Chladný hlas... chladný, jak těch, kdož spí v hrobě223 [239] Terciny224 Smutek sofisty225 Smutek Jidáše226 Epigram227 Píseň na moři228 Má paní, Fortuna229 Poslední píseň z Montblancu230 Sen prosince 1901231
E: sf; 2004 [240]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Topič, František; Veleslavín
(Nakladatel F. Topič knihkupec - Tiskem knihtiskárny „Veleslavín“ spol. s r. o. v Praze V.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 240

Věnování: Souček, Viktor; Karásek ze Lvovic, Jiří
(Věnováno Viktoru Součkovi.); (Jiřímu Karáskovi - Může-li Vám býti milým tento projev vážnosti a sympatií někoho, kdo stojí stranou, dedikuji Vám tyto veršíky. V. D. Praha, 26. III. 1900.)