SEN PROSINCE 1901

SEN PROSINCE 1901
Vzduch zvláštní předtuchy je pln, že pouze sen ji časem podá. Šest vesel klesne v hloubi vln a ani nezašplouchá voda. Loď rychle brázdí hladinu, jak cizí mocí k předu hnána. Bez nejmenšího odstínu zní stručný povel kapitána. Most rychle mizí za námi. Jen Mělníku zřít silhuetu. Letíme skoro vlnami a je až úzko z toho letu. Na zádi lodi zadumán já odpočívám pohodlně. Náš žoviální kapitán se usmívá však dvojsmyslně. Mlčení svírá upiaté a monotonní povel bolí. „Zda víte, jak jsme tenkráte zlomili veslo vaší joly? My jeli ovšem bezhlavě. Už sedm let to může býti. Však nechtěl byste laskavě mne pánům těmto představiti?“ 231 Vzduch zvláštní předtuchy je pln, že jenom sen ji časem podá. Klesají vesla v hloubi vln, však ani nezašplouchá voda. Loď rychle brázdí hladinu, jak cizí mocí k předu hnána. Bez nejmenšího odstínu zní stručný povel kapitána. Oživí hovor přece snad sportovní naše sympatie. „A myslíte, že bude hrát přec se Slavií Britanie?“ Však němi, chladni veslaři. Loď šíleně je v dálku hnána. Podivný úsměv na tváři žoviálního kapitána. Ten úsměv děsí. Klidně jen! Neteče Labe k Acheronu. Však kapitán klesl zastřelen u hanavského pavilonu. Proto to ticho hrobové! Vše vyložit si mohu jasně. „Což nevidíte, pánové, že kapitán je mrtev vlastně?“ 232 Šest veslařů však mlčí jen. Mou nervosu to ticho budí. „Kapitán klesl zastřelen, a nikdo už ho neprobudí. Já tuším náhlou záhubu. Kam, u všech ďasů, dojet chcete? Čas navrátit se do klubu. Proč tedy ještě veslujete? Ten let mne plní závratí, zbýt nemohu se jakés trémy. Neračte, páni, přistati? Rád měl bych blízko pevnou zemi. Já obětoval mnoho rád. V mládí se blázní, víte sami. Teď chci však míti jedenkrát zas pevnou půdu pod nohami. I se strašidly vyšel jsem. Má smysl básník pro abstraktní. Však zdržet, vystoupit-li chcem’, to není, páni, zcela taktní. Imaginární bavil svět. Teď však to vázne každým rokem. Chci, ač mám zájem pro váš let, jít prostě zemí, volným krokem!“ §233 Však nikdo ani nehne se. Z těch mrtvých nikdo nenaslouchá. šest vesel rychle zvedne se a voda ani nezašplouchá. Loď letí v kvapu šíleném, až do podsvětí kamsi hnána. A v tempu přesném, neměnném zní stručný povel kapitána... 1901
234 OBSAH
Slovo úvodem5
A porta inferi 1895-1897
Dedikace Viktoru Součkovi11 Píseň podzimní17 Otázky19 Triumf20 Kdo tebe, drahá, jednou dotkne se22 Žlutá růže23 Drama24 Pianissimo25 Zaniknuvší refrain26 Ta vášeň dohřměla27 Lítost28 Hudba30 Pohádka31 Můj rytíři!32 Nálada Polabí33 Vzkřiknout!34 Litanie k Panně Marii35 Krajina duše37 Výbuch38 Poslední světla39 Můj souveraine!40 Oblaka41
[235] Západ slunce Léta Páně42 Sonet o smutném ránu44 Bezesné noci45 Stín dávné doby46 Šla duše moje47 Krise48 Bylo to takto:49 Improvisace na motiv z pohádky50 Zapomenutá stráž51 Ballada z r. 1896 na látku ctihodně starou52 Nálada54 Scéna55 Delikátní motiv56 21. X. 189657 31. X. 189658 Jdem’59 Meditace60 Smuteční verše61 Na melodii neznámé písně62 Ironická ballada63 Sentimentální ballada64 Jdu říší strnulou 65 Na nedopsané drama66 16. I. 189767 Vzpomínáš?!68 Habemus papam...69 Dobře ti rozumím70 Usque ad ultima71 Praedestinace72 Ballada o fatu vzpoury duše73
Z období „A porta inferi“
Na několik stránek fysiky77 Motiv vypůjčený ze starého Lesebuchu78 Píseň, když duše usnula...80 Panu Jaroslavu Vrchlickému81
[236] Síla života 1897-1898
Jdou chlady nocí, jdou chlady dní85 Zlomil jsem hůl nad sebou samým86 Z polí se to temně kouří87 Sešli se. Noc již. Pozdní chvíle88 Dnes mi to pověděly květiny89 Ah, jak je smutný bledý markrabí90 Dláždění deštěm se lesklo91 V komoře rezaví po něm už zbraně93 Tož vše už dal bych bez hlesu a rád95 Plíží se večery, plíží se teskna...96 Už unavena schoulila se touha97 A vše je mdlé, a není naděje98 Měl jsem rudý karafiát99 Jak vítr vane100 Poplašně zvoní ve vsi ještě zvon102 Jsou všecky formy rozbity103 Kdes za horami leží boží svět104 Noc, noc mdle kolébá slaboučký den106 Už pátý měsíc obléhali jsme107 Mých neuposlechli jste rozkazů108 Dnes slunce žhne... až bolí z toho oči109 Má Paní, nejkrasší, již celý kosmos chová110 Když touhu svou jsem hodil psům111 Smutnější vítr v smutnější les vál112 Vy, pane blouznílku, žár máte v očích svých113 A klidno vše a uspán kraj114 Vždy časně ráno smutna vstanu115 Mí služebníci, ti mně nevěří117 A přišla zas a byla trochu mdlou118 Včera jsme brali Boha nadarmo120
Z období „Síly života“
Fragmenty básně „Venus Libitina“123 Píseň o očích, které neviděly129 [237] Dopoledne v prosinci130 Smuteční131 Z českých písní. I. Těch planých stromů prosté koruny134 II. Už jenom zřídka cítí revolt hnutí135 III. Noc se dlouží, srdce těžší136 Dvě improvisace. I. Až zaplane to slunce po třetí137 II. Až ztuhlé tělo uzříš na cestě138 Vše padlo v mračna139 Staré verše140 Ballada141 S tou cudnou romancí – že ano, lze se smát142
Marnosti 1897-1900
Dedikace Jiřímu Karáskovi147 I. Odboj lilií149 II. I navštívil jsem dobré mládí150 III. Já nevím, jak se jmenoval ten mnich151 IV. Dnes nevyzval ji věru ani k tanci152 V. Let šestnáct bylo jí. A neumřela153 VI. To jednoduché: Spolu půjdeme154 VII. Hroby mají svoje práva155 VIII. Zavřeny nyní všechny cesty vyšší156 IX. Je škoda dnů, Je škoda života157 X. Na nebi měsíc chladně svítí158 XI. Oh nedívej se, prosím na mne160 XII. Je ještě čas a všechno může růsti161 XIII. Vystřízlivělý jarní proud162 XIV. Ballada renaissanční163 XV. Svůj celý smutek nelze nikdy říc’165 XVI. Já nevím, jaká ke mně bude zem’166 XVII. A chceš-li, můžeš srdce zvolna jíst167 XVIII. Den smutný byl, já ještě smutnější168 XIX. A klasy vstávají a klasy rostou169 XX. Až v hloubi duše zaslechl jsem vzdech170 [238] XXI. Úsměvy naše rozteskněly171 XXII. V dny přišed smutné, oddal jsem se smíchu172 XXIII. Vše smysl má, co těší, zabolí173 XXIV. „Mně stesklo se po máku červeném!“174 XXV. A slunce ztratilo požáry své178 XXVI. Zářné slunce, vyschla všechna tráva179 XXVII. Jak starý galejník v románu romantika181 XXVIII. A stromy měly zlato na korunce182 XXIX. Moře se bouří, moře se pění184 XXX. Na pravo na levo svoboden185 XXXI. Do mrazu květy vykvetly186 XXXII. Česká ukolébavka 188 XXXIII. Ty monology jsou mi známy190 XXXIV. Žijícím budiž lehký život191 XXXV. A lidé chodí klidně okolo192 XXXVI. Země Chelčického, 14...193 XXXVII. Z legendy staré – a přec mladistvé195 Prométheus196 Písně z Montblancu I.200 II.203 III.204 IV.205 V.206 VI.211
Z období „Marností“.
Nade mnou bůh, ne však ve mně...215 Nestačí role216 Balladický motiv217 Nad zlými dny...218 Intermezzo219 Apostrofa220 Smutek Hanswursta221 Nepokojná noc222 Chladný hlas... chladný, jak těch, kdož spí v hrobě223 [239] Terciny224 Smutek sofisty225 Smutek Jidáše226 Epigram227 Píseň na moři228 Má paní, Fortuna229 Poslední píseň z Montblancu230 Sen prosince 1901231
E: sf; 2004 [240]