Z ČESKÝCH PÍSNÍ
I.
I.
Těch planých stromů prosté koruny
nad slunce září naivně tak žasly.
A lítostivě na se hledíce
vzájemným studem třásly se a třásly.
Nad listím prostým, které nezáří,
nad větvemi, jež rostou bez nádhery.
Nad tím, že poutník kráčí chladně dál
a nejnižší že může do nich kopnout.
A stulily své hlavy k sobě blíž.
To mohlo hnout, jak s resignací patří.
Tak byly smutny, jako básníci,
jichž píseň teskná nezní v duši bratří...
134
II.
II.
Už jenom zřídka cítí revolt hnutí
titani do potahů zapřáhnutí.
A apoštolé zapřáhli se sami
a poklonkují před massami.
Vzduch otráven a jedy více bují.
Myšlenky věčně věkův vegetují.
Dost theorií v humanity skladu.
Tam dole zatím revoltují z hladu.
Však humoristé myslí na bonmoty,
pikantní vypravují anekdoty.
135
III.
III.
Noc se dlouží, srdce těžší.
Moji milou všechno těší.
Moje milá za horama,
na mne zeje noci tlama.
Moje hlava pobolívá.
Moje milá sladce zpívá.
Na mém srdci leží hory,
moje milá samé vzdory.
Moje srdce smutek cítí.
Moje milá samé kvítí.
Moje srdce, to se chvěje.
Moje milá jen se směje.
Noc se dlouží, sny jsou těžší.
– Že ji v světě všechno těší.
Jaro 1898
136