DVĚ IMPROVISACE
I.
I.
Až zaplane to slunce po třetí,
mě nemusíte v světě viděti.
Až polední žár lehne na světy,
vy myslete si, že jsem zakletý.
Zkamení hlava sebou zmučená,
zkamení v touze vzpiatá ramena.
Zkamení bděním zesláblý můj hled.
– Jen srdce mé nemůže zkamenět! –
Až polední žár lehne nad světy,
vy myslete si, že jsem zakletý.
Až polední žár dá vám ovoce,
sněte: to srdce bilo divoce!
137
II.
II.
Až: ztuhlé tělo uzříš na cestě,
pospěš to říci mojí nevěstě.
Až ve vlnách se měsíc zaleskne,
já budu čekat, zda si zasteskne.
Však říkám tobě: nutno rychle jít!
Má duše před tím nebude mít klid!
Kdyby mi ruku dala na čelo,
myslím, že sladce by se leželo.
Však déle bolest nechť ji netíží,
než Kristus Pán byl visel na kříži.
Opona roztrhne se chrámová,
a někdo už ji v srdci pochová!
1898
138