***

***
S tou cudnou romancí – že ano, lze se smát. Ta hořkost, nechci říc’, že čekám, až se vrátí. Připustím všechny argumenty rád. Leč nechtějte: mně přec se nelze smáti. Vše připustím: Chci stranou všechno klást. A vžít se v úkol ironika nový. Na promenádě chránit svoji vlast a volat v schůzíchschůzích: hanba Mommsenovi! Říc’, dobrá vůle tvoří zázraky. Dulce et decorum pro patria mori. A mezi lesknoucími bodáky se dosti pěkně nosí trikolory. A dojímá to věru přesladce zřít dívčí tváře, vlastenecky svůdné. Jít Podlipnému dělat ovace a kombinovat věci protichůdné. V tom výsměchu to přece škubne rtem, a tmavé padnou do té duše stíny. Dál starý despekt padá v rodnou zem. Dál v rodnou zemi dolévají špíny. 142 Ta prodajná je a je surová. Stesk tento starý v srdci ukryt je tu. Než ono trpí těžce, bez slova, když slova ta ti zazní z cizích retů. Eh! Nechme toho! Praha ztichne zas, dav rozbouřený půjde zase domů. A za týden až vzplane slunce jas, též klidný rozum zasměje se tomu. A lze se smáti ještě týden dřív. – Jen ne ten povzdech umdlený a dlouhý. Ta konce hořkost, výtka truchlých niv a starý refrain lítostivé touhy. Ta cudná romance a květ a bílý květ. Cos ještě vlahé – ač už vyschly zdroje. Argument každý připustil jsem hned. Však smáti se mi ještě nemožno je. – Prosinec 1897
143