XVIII. Den smutný byl, já ještě smutnější.

Viktor Dyk

Den smutný byl, já ještě smutnější. „Ó, Pane, dej nám chléb náš vezdejší!“ I vstává bázeň zvolna v duši mé, jak do oken nám fičí vítr ostrý; pod nízkým stropem my se plížíme ve sklepeních, kde bělají se kostry. Z úsměvů našich morový jde puch (jak prohnile to voní staré stěny!). I našich hříchů umdlel zvolna kruh a naše cnosti dávno otráveny. I vstává bázeň zvolna v duši mé o denní chléb, jenž posílí a sytí; o radosti, již vítat nevíme, o mládí mé a touhy plné žití. Hodovat?! Ne už! Jenom prostý chléb v dusivém prací každodenních kouři. A každého dne prudký srdce tep a každého dne k posilnění bouři. Dny mrtvé však, já právě takový. Pod nízkým stropem zle se hladoví.

Místa a osoby V textu básně jsme se pokusili najít slova, která označují konkrétní místa (města, státy atp.) a osoby. Výstupy jsou založeny na datech z projektu PoeTree (místa) a ruční anotace básní pracovníků UČL (osoby)."

V této básni jsme nenašli žádná místa
V této básni jsme nenašli žádné osoby