XVIII. Den smutný byl, já ještě smutnější.

Viktor Dyk

XVIII.
Den smutný byl, já ještě smutnější. Den smutný byl, já ještě smutnější.
„Ó, Pane, dej nám chléb náš vezdejší!“ I vstává bázeň zvolna v duši mé, jak do oken nám fičí vítr ostrý; pod nízkým stropem my se plížíme ve sklepeních, kde bělají se kostry. Z úsměvů našich morový jde puch (jak prohnile to voní staré stěny!). I našich hříchů umdlel zvolna kruh a naše cnosti dávno otráveny. I vstává bázeň zvolna v duši mé o denní chléb, jenž posílí a sytí; o radosti, již vítat nevíme, o mládí mé a touhy plné žití. Hodovat?! Ne už! Jenom prostý chléb v dusivém prací každodenních kouři. A každého dne prudký srdce tep a každého dne k posilnění bouři. Dny mrtvé však, já právě takový. Pod nízkým stropem zle se hladoví. 168

Kniha Marnosti (in Spisy Viktora Dyka, svazek 3) (1921)
Autor Viktor Dyk