XX. Až v hloubi duše zaslechl jsem vzdech

Viktor Dyk

XX.
Až v hloubi duše zaslechl jsem vzdech Až v hloubi duše zaslechl jsem vzdech
a ozvěnou tam zasténaly smutky. A těžký večer zvolna na vše leh’, dotěrný,dotěrný jako úsměv prostitutky. – Až v hloubi duše zaslechl jsem vzdech. O podvrácené snil jsem ethice, o poutníku, jenž kříž svůj nemá v ruce, o zamlklé a vnitřní tragice, o reakcích po bouřích revoluce. O podvrácené snil jsem ethice. A řeka měla potměšilý lesk, jak jezero, jež viděl jsi jen z dáli, zve stále blíže, budí větší stesk. – Na můry mysli, jež se v světlu spálí. A řeka měla potměšilý lesk – – – 170

Kniha Marnosti (in Spisy Viktora Dyka, svazek 3) (1921)
Autor Viktor Dyk