XXXIII. Ty monology jsou mi známy

Viktor Dyk

XXXIII.
Ty monology jsou mi známy
Ty monology jsou mi známy
a otřásl mnou pathos scén. A statisté té fádní drámy, ti střídají se den co den. Rek víc či méně pouty spiatý, jež dal mu gratis jeho věk. – Ať hříšník, publikán, či svatý: V posledním aktu hyne rek.
Než padne, bývá klamán mnoho. Když padne, není mu to vhod. Přemýšlí dřív, pak nechá toho, dbá prospěchů a hesel, mód. S počátku bojovně meč tasí, na konec démant v bláto změk’. Inu, jsou nyní špatné časy! – V posledním aktu hyne rek. Je mi ho líto. V očích hoří nějaká bolest stajená. Je jedno: staví nebo boří! Na konec zajde bez jména. Je mi ho líto. Znám ho z blízka. – Jen kdybych našel pro to lék! A v meziaktí všechno vříská! V posledním aktu hyne rek. 190