V jiskřivou planoucí výheň, kde v popelu žárném se chvěl
rozžehlých pohledů plápol a oheň, jenž nítil hlas těl,
v hudbu, jež vtékala v srdce jak léčivý nápoj a jas,
ve vůni vlajících květů stín ztemnělý tiše se třás’.
Ó hoře, naslouchat’ tichu, jež, plynoucí zamlklý van
z půlnocí nesmírných plání a věčností očarován,
šumí jak ponurá křídla, kdy světů se zastaví let
v oněmlém dusnu zlých vteřin nad životem vzpučelým v květ,
kdy času se zvednou vlny, by vynesly na šíji své
vysoko ke hvězdám strázeň, jež spaluje ducha i štve,
kdy světla noci se vznítí, by krvavým šlehnutím v tmách
žal nejtemnější a skrytý se zjevil a zjitřil se v nach,
by rozkoší sladkost stlela, by živoucích vášní zhas’ troud...
Ó hoře, naslouchat’ tichu, jež plyne jak oněmlý proud!
Vše utichlo, žel! Hlas žhavý a ohnivých vzkypění žeh,
polibků nesmírná žízeň a teskná jich palčivost v rtech,
zraků jas hvězdný a hloubka a vichřice vzplanulých snů,
rozkvetlá bohatství nocí a zamlklé přísliby dnů,
nyvá a tichnoucí štkání a nejistot růžový plam –
vše v zvířeném mizí prachu... Jen vzpomínek zahořklý klam
vstupuje v srdce... A míjí chvat hodin, jenž údery zněl
do němé prázdnoty ticha. Jsi samotno, srdce, ó žel!
Kdo bude šeptati v šeru, až s večerem budou se klást’
na zemi zamlklou mlhy, kde drahý stín bude se třást’?
Kdo bude v ulicích města, až budou ve světlech plát’,
až budou hlučeti v bouřích, s rukou mou bezpečně spiat?
Kdo zvlní lačný můj život, kdo z číše dá omamné pít’
ohnivou jistotu žití a věčnosti mystický svit?
V jiskřivou hasnoucí výheň, kde v popelu žárném se chvěl
života planoucí odlesk, kdy posledním tónem již zněl
vášnivý výkřik a stlíval květ horečný lásky, jenž zřel
v šťavách svých lidské zrát’ štěstí, by vůni svou v jeho jas střel
vtéká proud ticha a temna. Jsi samotno, srdce, ó žel!