Jdi s duší ohnivě lítostivou
uličkou smutnou a tmavou, křivou,
kde čtyři lucerny žlutě planou,
kde v síních lampičky hoří rudé!
Uslyšíš noc žhavě rozplakanou,
podivnou sdílnost v ní budeš tušit,
tisíce očí v ní svítit bude,
tisíce srdcí tak nahlas bušit
a zpívat tajemným chórem zvony.
Sbírej ty jiskry a perly, tóny,
přines mi talisman proti slzám.
Jdi vzhůru k věžím, jež sloní bledou
třpytí se do tmy, a tyrkys báně
mrtvý se potápí v mlhu šedou,
a přijdeš k oblačné zlaté bráně
neznámých zahrad, a v divné moci
octneš se šepotů, vzdechů, vůní,
zelených světel a kouzla noci.
Princezny bílé tam v tmavé tůni
rubíny topí – svá srdce těžká
bolestí plná, a modrých pávů
vějíři pyšnými zacloněná.
Utrhni sazaník; pohleď v trávu,
kde snivá ještěrka dosud mešká,
a zvedni světélka napršená:
přines mi talisman proti slzám.
Dívej se duhami zlatých smíchů,
labutích zpěvů, rozkoše křečí,
dívej se závrati krve a hříchů,
paprsky, jichž ston prokletí léčí,
hymnami objetí, zášti stínem,
ozvěnou růžových němých ptáků,
nebeských kolíbek baldachýnem,
strnutím nevěrce při zázraku,
zděšením milenců oklamaných,
závojem bolestí tajně štkaných,
okovy spoutaných srdcí, rukou,
zmítaných toužících duši mukou,
dívej se, nalezni všech snů plamen –
ještěrky zářící bludný kamen,
přines mi talisman proti slzám.
Modrá noc čeká. Jsem vzhůru. Čekám,
posílám ztraceným mrtvým řekám
bolesti, zoufání, bouře, účel.
Ach naše zítřky! Vždy v intervalech
strašlivě příliš mých moří hučel,
srdce mé uvyklo poutu v žalech.
Zaplaš mou úzkost, zlých snů mne zhosti,
posilni víru mou v Nemožnosti:
přines mi talisman proti slzám.