Náhle jsem tě spatřil mezi tisíci.
Náhle z bleskův očí jediný se chvěl,
tichem navečerním temno prorážel,
nití světelnou až k mojím zrakům spěl,
objímavou vlnou, něhou zářící.
Ty – ó křehký tvore pošetilých řečí,
mysteriosní a očí velikých,
očí modrých, plných živé horoucnosti,
neseš horké růže v planoucích rtech svých,
neseš v ňadrech žeh a život ve dlaních,
svírajíc jej pevně lásky prudkou křečí,
na čelo jej tisknouc v hořkých zklamáních,
ale s pýchou v srdci, jež dar síly hostí.
Město duní v dálce. Záře světelná
nad ním vznáší se a k mojí hlavě pluje,
zmlklých přístavů mne poklid pozdravuje,
žhavých proudů ulic hudba vítězná!
Kdo, ó kdo jsi, rci mi, odkud duch tě zná,
v kterém úkrytu, rci, čekala jsi na mne?
Odkud síla tvá, jež touhy sítě klamné,
jež mne svíraly, zlým gestem strhává?
Rci, zda’s pro mne zrála, čerpajíc v své tělo
tajemnou zář krásy, jež se poddává
s všemi tajemstvími, v stínu jichž se chvělo
kouzlo prchavé, jež sžehá ústa tvá?
Od města se blížíš, nesouc ke rtům mým
v dlaních svých, jak v misce hluboké, dar vřelý,
nápoj se zakletým ohněm posvátným,
víno staleté, v němž světa žár hřmí celý,
s pěnou opalisující, vůní nasycený
pohár života, v němž ke dnu pohřížený
příslib tvého těla blesky svůdně mží.
Tak dej vše mi vypít – noc je v tichu bílá,
nad mým celým světem, krásnou zemí mojí,
užaslých hvězd zář’ se tiše rozložila.
Vůkol vše je mé a tvé. Mé srdce žízeň svoji
vyleje v tvá ústa, v klín tvůj položí
oheň, jenž v tvém těle hlas můj rozmnoží.