VENUŠE
Měsíc svítil.. Slunce vzplálo..
Noc byla a jitro vstalo –
Ticho vešlo do světa.
Hvězdy byly – nic už není..
V tomto ranním probuzení
znovu budiž prokleta!
Znovu budiž proklínána
od večera až do rána,
sestro noci bez duše!
Vidívám tě každé noci,
bráním se ti bez pomoci,
zřím tě v každé předtuše.
Zřím tě, zřím tě, truchlá milá..
Kde co už jsi pohrobila:
zhubit chceš i duši mou?
Pospěš, pospěš, moje milá!
Stokrát bys ji zahubila,
ale řekneš – že je tvou?
Ne, můj milý, ne, můj milý!
poslední mi dopřej chvíli,
dříve, než nastane den.
29
Volá-li tě srdce ke mně,
přijď, můj milý! Není země,
kde by nevyzrál můj sen.
Kde by zas v milosti světla
moje smutná duše zkvetla..
Životem by zahřmělo
srdce z klevet obrozené,
stokrát znovu narozené,
jemuž žít se zachtělo.
Ne, má milá, ne má milá..
Psyché, sestra tvá, mi snila
na rameni dnešní den.
Což já vím, co tam se děje –
hříchy, sny a beznaděje –
z tebe kdo byl vykoupen? –
30