ZÁŘIVÁ CHVÍLE
Oh, nyní jsi moje! nyní tě mám! pevně tě v objetí držím, zářivá chvíle! Před slunce východem zvěstovali tě ptáci nesmírným chorem, velikým zpěvem! A nyní otevřenými okny sem vnikáš a zde na loži v plamen zahaluješ mne, ženu a dítě! Jaký pozdrav vzcházejícímu dni! Před lety večery miloval jsem, tesknící večery, melancholické – říkal jsem – večery.. Stín prodloužený a truchlý věcí všech, západu žel, červánků pláč, „modrou květinu“, známou básníkům, jichž plášť vidíš vlát za zříceninou. Ale teď – teď nade vše miluji tuto zářivou chvíli, tento jitřní a velebný zvon, ohlašující počátek činného dne lidem živých očí a živých srdcí. 13 Za chvíli vzbudíš se ty, ženo! Ty zavýskneš, dítě! Město se probudí a širý jiskřivý kraj, životem zvlní se sladké živočišné moře, vydechnou všichni prudce a vesele. Slyš kladiva prvního úder, hlas, který po čemsi volá, děvčete popěvek ve dvoře kdesi – a nyní již rostoucí šumivý chorál, píseň a tanec života! Ó díky za toto probuzení, ó díky za tento vášnivý povel, zářivá chvíle! Sladká chceš být i v krutosti? Nebudeš jiná ni v lítosti dnů rozvrácených, zlých.. Ale tvůj vášnivý, zářivý povel – je povel – k životu! 14

JIZERA
Je to zelené.. je to stříbrné.. jsi-li to ty sama, Jizero, či ty jsi to, smaragde Angaro?.. Je to chladné.. je to sršící, vzbouzí to žár a pere to krev.. tak jenom krásná žena obnažená a v houštinách vlasů zahalená je chlad i žár i krev! Ale nač vidět tě ženou, když ty jsi Voda, tajemný proud, z obřích ňader vyvěrající! Ne, ty nejsi lstná, ni vratká, ni mstivá, jen podobně umíš zpívat a laskat, a nejkrásnější, však tys to věděla, tenkrát jsi byla, když táhli pstruzi a dítě stálo nahé v tvé veliké pěně po kolena.. A proto jsi stříbrná, proto jsi smaragd, proto jsi sama to, Jizero.. Jizeruško.. 15

NEVYSTIHLÁ DÁL
Jsou dvěma tyrkysům podobny tvoje oči.. Oblohu jakou zřely as’? Z niv jakých přišel jsi, zázraku živý? Přišel jsi v letní den a s tebou mysterium vydalo smysl svůj – a vůkol hmotný svět zjevil svou duši.. Přišel jsi v jitřní čas a s tebou v rose ranní jak v tříšti zrcadel v bezměrném násobení vzplál úsměv boží! To v čistý jitřní čas, kdy země otvírá se člověčským dnům a smutné strázni lidské, Nevinnost přišla. Nevinnost přišla, sestoupila na zem’, nadtělesných končin vlajku bílou v růžové ručce.. Ó, nepouštěj té plaché, čisté korouhve! Což musíš být jak já, což musíš být jak my, zlá chasa lidská? 16 Oh, projíti jak my zas ohnivými kruhy vášní a hříchů denních, ranních rouhání, nočních zoufání! Jak Sibíř bílá je teď pouť tvá před tebou, nic než sníh a nebe, spiaté obzorem – Nevystihlá dál! Rozkvete ti z jara v modrých fialkách? Rozkvete ti v blín či v lopuch, v bolehlav – či ti růže dá? Úsměv v tyrkysových očích tiše dlí.. Oblohy jiné zkušenost je v něm a moudrost neznámá! A velký čistý mír, tajemná pokora před nevystihlou dálí a před sladce krutým darem života! 17

CIKÁNKA NA VSI
Nehněvej se – noc je černá ještě jako ty – má milá, že tě bouře mého srdce probudila. Kdo tě probudit má – ne-li moje píseň? Kdo by to byl – jiný? Řekni, moje milá! Tmavá jsi, a přece nad sněženky bílá.. Kdo směl rozproudit v tvém srdci černou tíseň, která se tu všady rozvlnila, rozlila – rozumu spát nedá, každý ve vsi volá: Běda! Běda! A ty – co si myslíš, strašná milá? Co si myslím? Kdopak myslet umí? Myslíš hloupý, že hned porozumí srdce srdci, člověk člověku – a pak ptáku v hnízdě sedícímu roztoulaný pták? Můj svět je přec – můj.. a co je to svět tvůj? Na to, že mám křídla, povždy pamatuj. Den je den a noc je noc – a jedna z nich je pro tebe. Ó, neboj se, můj Sione a Tábore a Orebe! Mou duši lapit chceš? Chceš říci: Má je! Má je! Má vlast – můj sladký, bílý – můj stín.. jsou Himalaje. 20

TROSKY
Zurážené dva prsty zkomolené, malíček, palec – mezi nimi prázdno.. Je hrozná noc! Přes měsíc mrak se žene, měsíci ďábel jde na pomoc, z hor fičí vítr divoký, hlas vysoký i hluboký v koruně lípy na silnici žaluje a pláče. Pláče a teskně žaluje, že Pán Bůh v srdci toho ráje, co za dne jiskří, hrá a zraje, ze země vyvolal hrůzu tu. Vůz divoký dokola prudce letí, ohromné oči vlka svítí v temnou, tajemnou pustotu. Od jihu i od východu, od severu, od západu, každou chvíli zlověstněji díváte se k nebi vzhůru, Panno – Babo! 21 Ale nyní všecko ztichá, strom i vítr, noc i mrak. Na rozcestí rozpiat visí Kristus na velikém kříži. Veliký kříž stín svůj vrhá rozvalinou na nebesa. Sotva srdce v těle bije, sotva duše v těle dýchá, sotva v křoví vzlykne pták – ale vina bdí a nespí, pláče, teskně žaluje.. Za co tady zkameněly Panna – Baba? Pane, smiluj se! (Jen lze-li..) Odpusť srdci, odpusť duši – a k nebesům přiviň zemi nevěrnou a proradnou! 22

OPUŠTĚNÝ POUTNÍK
Jak se ti zatěžko vzdávám, ty moje hodino osudná, ty moje smutná hodino! A přece jsem tvůj a tvým jen zůstávám, ty moje hodino přesmutná, hodino zlá a zlá! Po třikrát rozkvetlo jahodiní v tomto zlém roce, v tomto zlém zákeřném roce. Ať řekne jiný, ať řeknou jiní, proč jsem tak zlý a zlý a zlý! Řekni mi horo, horo vysoká, řekněte lesy, modré i zelené lesy, řekněte, je-li kde tíseň, jako je má, ptejte se, volejte, kdože vám odpoví? Nikdo to neví a nikdo to vědět nechce, každý mne šanuje, každý jde krok co krok potichu kolem srdce.. Ach, spí dnes sen svůj lehce a až za tisíc let svou pravdu vyjeví.. 23

FAUST
Tiše jdou ke mně stíny večera. Jdou neochotně – a tak jim to sluší. Jdou k zdroji stesku, který vyvěrá na místě nejtajnějším v duši. Jdou stíny tři – a každý z nich je černý, černý jak hřích a nevěra a zášť. Stín malý, velký, vždy tak neúměrný ďáblu, jenž za ním jde zahalen ve svůj plášť. Je to plášť starý, známý, tragický, a rozpíná se v netopýří křídla. Byl, jest a bude proklet navždycky, neb Markétka jej jednoho dne zhlídla. Ten trojí stín mi nese smrti vzkaz, Markétky touhu, abych přišel za ní – a třeba někde bídně srazil vaz! a třeba pošel hlady, mysle na ni! Hlad je to velký, vypsati se nedá, života vůně tak jej rozdmychá! Nuž tedy srdce živé ať se zvedá do vůně života i do ticha! 24

HVĚZDA SVÍTÍ..
Na nebi za času podzimního v tom nelítostném soumraku Venuše – hvězda svítí. V tom nelítostném soumraku ne nepodobna přízraku, ale i slávě nebes – Venuše – hvězda svítí do tmy i tísně večerního těžkého lidského bytí. V chalupách světla se rozžíhají, sedají lidé ke kouřící míse, do oken Venuše svítí. Muž vezme pak ženu svoji v pasu, zaboří hlavu do jejích vlasů, a svět se ztrácí a ztrácí.. V sednici, v níž není na živobytí, jediné, co nyní nezdaní se, je Venuše hvězda – a svítí! Hvězdo! Sestřičko této země, v čas těžký neopouštěj ji, bědnou! Odplatí se Ti za to jednou na jaře deštěm šípkových poupat. 25 A k Tobě jediné bude stoupat dík její i další modlitba. Každý z nás, kdo Tě ctí a dbá, o to Tě prosí v těžkém čase, v každém čase. Jsi Jitřenka i Večernice! Jsi Venuše – a mnohem ještě více. Nad lidskou pří a nad lidskými boji jediné vítězné světlo stojí – zažehl je sám Bůh. 26

TESKNICE
Přichází večer a usedá na prahu domu tvého. Přesmutné oči v loktuši tmy! S přesmutným pláčem usedá na prahu srdce tvého.. Křik světel, křik hudby a hrůzný křik křepčícího světa řve v uchu jak moře ve škebli. Světlo a hudby a skřek a křik – znamení kletá, a ďábel jimi neskrblí! „Ty však, ó smutná, odjinud jdeš, ke mně jdeš tiše, přisedneš. Odjinud, ze země ticha a míru, z horského svatého monastýru. Tvá ruka se chvěje, když u mých vrat za kliku bereš několikrát. Pak vstoupíš tiše a usedneš a ruku položíš na mou hruď. Bůh Ti buď milostiv a mně též, spravedlivě nás oba suď!“ 27 Vyzvání venku v tmě klekání, křesťanská srdce zve k pokání. Den se nachýlil, smutně jdou stíny za stíny zahradou. Ospale hlesne v křoví pták. Hodiny úpí: tik – a tak.. Přesmutné oči v loktuši tmy zří na mne z hrůz života mého. Slavný je hlas světa nesmírný, slavnější však jest nesmírné ticho jeho. Velký jest člověk v halasu tohoto světa, pyšný – a nic není nad něho. Ale v tichu.. svět i on není než nic.. Ale – je Bůh.. A je Vše.. Tesknice přichází večer, usedá u domu tvého. Ne úzkost smrti – života úzkost jde za ní.. A je to úzkost hrozná, palčivá, nejtěžší z všeho! Zvon venku vyzvání.. doznívá.. 28

VENUŠE
Měsíc svítil.. Slunce vzplálo.. Noc byla a jitro vstalo – Ticho vešlo do světa. Hvězdy byly – nic už není.. V tomto ranním probuzení znovu budiž prokleta! Znovu budiž proklínána od večera až do rána, sestro noci bez duše! Vidívám tě každé noci, bráním se ti bez pomoci, zřím tě v každé předtuše. Zřím tě, zřím tě, truchlá milá.. Kde co už jsi pohrobila: zhubit chceš i duši mou? Pospěš, pospěš, moje milá! Stokrát bys ji zahubila, ale řekneš – že je tvou? Ne, můj milý, ne, můj milý! poslední mi dopřej chvíli, dříve, než nastane den. 29 Volá-li tě srdce ke mně, přijď, můj milý! Není země, kde by nevyzrál můj sen. Kde by zas v milosti světla moje smutná duše zkvetla.. Životem by zahřmělo srdce z klevet obrozené, stokrát znovu narozené, jemuž žít se zachtělo. Ne, má milá, ne má milá.. Psyché, sestra tvá, mi snila na rameni dnešní den. Což já vím, co tam se děje – hříchy, sny a beznaděje – z tebe kdo byl vykoupen? – 30

STÝSKÁ SE
Po čem se ti stýská, srdce tesklivé, srdce nemocné, nesvé, neklidné? Po večerech plných bědování, po nocích, jež nedočkají dne? Po tom známém zmatku, jenž tě užírá jako starý sup a na cáry tě rve, po zlých mukách touhy, po šílených snech, po zlém jařmu vášně bláznivé? Čeho tedy hledáš z oken hledíc tiše, co tě tedy souží, mučí, rve a stiská? Což jsi srdce studentovo, staré srdce mé? Nevím, říká srdce – vím jen, že se stýská. 31

TIŠE..
Nikdy mi srdce mé nevelelo tak tiše.. tak tiše.. Oddávalo se, oddávalo i pýše. Ale dnes mi to srdce velí, abych na tebe nezapomínal, nezapomínal, cite můj vřelý, ty mého srdce radost i žal. Člověk má srdce jenom jedno a může s ním živ být jenom jednou. Padne-li hoři a smutku v bezdno, najdou se ruce, jež je zvednou? 32

ŽNĚ
Nemohu, nemohu, ne, zapomenouti na tě, obnažené srdce ty mé, ach ty mé srdce! Takový rušný den je kolem, hluk divý letí lesem, polem a mně se stýská po pomlce. Je doba žní a doba práce, kdo po tvém hoři může ptát se? A nikdo v dnešku času nemá. Ať svoje hoře skrýváš, tajíš – jen kusu chleba se dnes najíš, jinak jsou lidská srdce němá. A přec to lidské srdce chtělo pomlčet chvíli – kdy se zřelo zrcadlit šťastně na obloze. Teď v shonu dne a v ryku světa to lidské srdce k nebi vzlétá – a dolů padá přeuboze. 33 Padej si, ty mé srdce, ke dnu širé té země. Nepozvednu ruku na tvoji ochranu. Srdce je srdce – a musí bít jako zvon, když má probudit svá věrná vojska v obranu. 34

NEDĚLE
Dokořán otevři okno, venku je spanilý svět. Klavír tam slyšíš a děti a kroky lidí, již jdou kupředu, kupředu.. Po šesti všedních dnech den sedmý sváteční světíš. Po šesti všedních dnech v tajemném přísvitu vidíš den sedmý, zrcadlo oslnivé, souhrn a pravdu! Návalem k hlavě jde krev, v hlubinách, v srdci či v duši cit nevýslovný. A klavír slyšíš a děti a kroky lidí, již jdou.. A náhle slyšíš a slyšíš zpěv, hlasy, šum a třesk minulých dní, 35 šesti dní, všedních dní, zpěv lásky a osudu třesk, výčitek hlasy a touhy májový šum: však teď – zrcadlo oslnivé, souhrn a pravda, neděle, sedmý den! Ó, řekni, odpočíváš? Řekni, zda dobré jest, co zříš? Proč nejtesknější bývá neděle, sedmý den? Nebesa modrá nad hlavou, před zrakem země rušná! Je život utkán z hříchu a z touhy po svatosti? [36]

IGOR VILÍMEK
My tichou krajinou jsme spolu jeli, bílý i vraný kůň, temná i světlá duše. Noc byla jiskřivá a mrazná. Chvěly se naše zkřehlé duše.. A třetí z naší roty těžce pad’ den před tím v smutné bláto té haličské země. „Vypila jeho krev, i našinaší krve snad si žádá smutná ta země!“ To děl jsem já. Ty však jsi rukou máv’ do větru chladného, jenž kolem uší svištil. Jako bys ruku vztáhl na pozdrav – jas vítězný jen ze zraků tvých prýštil a úsměv na rtech zkvet’: „Jít za ním.. za Nimi.. a zemřít jako muž se srdcem bez hříchu a se vztyčenou hlavou! Co kulka do čela a v srdce vrahův nůž! Co horečka zlých ran! Děl rachot s těžkou vřavou zšílelé bitvy! Je darem božím vždycky utrpení, je boží zkouškou často ponížení. 39 Však nade všecky pekla moci temné jsou mdlé dny otroctví, jež plynou hluše životem tvým a mým, životem našich vlastí, a v bláto tisknou duše..“ Noc byla jiskřivá. My tiše spolu jeli, bílý i vraný kůň, temná i světlá duše. Dnes po letech zřím zase rozechvělý tvůj útlý stín po boku svém, tvou křehkou ruku nad čelem.. Je to tvá světlá duše – 40

DUE PINI E MONUMENTO
Tak jsi sladce řekla, dívčino! Podivno: Tvé teplé hnědé oči usmály se. Ale já zde stál na prašné cestě pod nesmírnou modří, pod nesmírným sluncem, s tichou ranou pod srdcem. Tato nebesa jsou jako čisté oči našich dětí! Ta že zřela na širokou louku, na širokou louku, plnou kvítí?.. a uprostřed kvítí šibenice.. Jitro – a kraj celý chorem zpíval! Vlny jezera u Rivy pěly, hory, skály, lesy odrážely píseň Života. Jen ty, chlapče, stál jsi na tom místě, dalek všeho, smrt jen stála vedle – ale horám, skalám, lesům zvěstoval jsi píseň Života! Krev ti vystoupila z modrých úst – a ta pěla píseň Života! 41 Jitro – a kraj celý chorem zpívá.. Nebe modré je jak oči našich dětí. Na severu rod tvůj také zpívá. Také zpívá.. Nevím, rozumíš-li. Na severu rod tvůj také zpívá, dalek všeho! 42

LITOMĚŘICE
Na Radobýlu je velký kříž, daleko vrhá tmavý stín. Odtud se vrhnout do hlubin – už lidské hoře neuzříš.. Neb lidské hoře velké je jak celý svět i lidský rod. Těžký a hořký je života plod a cesty marné i naděje. Úzkou jdeš branou na hřbitov, jako se těsně k pravdě jde. Sto roků leží básník zde. Po sté mu májem kvete rov. Poutník tu stane zmrazen, tich, i když teď večer zpívá pták svůj smutek, jenž jde do oblak, do oblak teskných, bloudivých. Poutník tu stane, dobře ví, že tvrdá cesta člověka je daleká, ach, daleká, a marné že je volání. 43 Neboť se chýlí večer již, přichází noc a s nocí tma. Je v ní, ó Bože, pravda Tvá? Či v hvězdách Tvých, jež jsou Ti blíž? Sto roků poutník tak se ptá. Dny stárnoucími nad hlavou mlčky mu oblaka jen jdou. I jejich cesta je daleká. Jim jediným však básník děl: Tam na své pouti drahou zem’ pozdravujte! – Hlas její sem s májovým vánkem doletěl. Doletěl jako bílý pták, za něžný sedl básníka rov.. Žiji z tvé písně, žiji z tvých slov, mé dítě, můj hochu, teskný tak. Žiji z nich já, ach matka tvá, ta, jíž se říká rodná zem’. Tvá píseň mi byla údělem, v zlých dobách k ní touží duše má. 44 Neboť je krásná jako máj, je silná jak jeho vonný dech.. Je však dost silné srdce Čech? Je pro ni dost vonný český ráj? 45

REKVIEM
I I
Z Liběchova po silnici k Mělníku v údol klesá cesta mezi vinicemi. Rozkvétá tu réva, znovu réva kvete, jaro prchlo už, jde léto naší zemí – louky u Labe se rozjiskřily nevídanou českou nádherou.. Ale jaké smutné tančí víly po březích, kde černé šláře strou na soutoku obou slavných řek do hnizd teskných modrých pomněnek? Za Liběchovem ti zněla cizí řeč. Za Liběchovem už stály zemné stíny. Úzkost srdce brala útokem, nepřítel měl všecky vysočiny. Za tebou pak, srdce válečnické, spalo, spalo samo srdce Čech.. Proti bídě české, proti mdlobě lidské, proti únavě a resignaci všech nelítostný zdvihl jsi svůj hněv – bolestný svůj zpěv. 46 II II
Matka něžnou rukou pohladila po všechny dny svého života veliké to dítě bezelstné. Tato duše od dětství už pila lásku, již dá srdci samota i ve vřavě bojovného dne. Ta dvě věrná srdce věrně bila v noci chimér, kdy zlá mrákota jako upír duši zalehne. Nezhynula duše. Byla – žila pro vítěznou slávu poledne. Žilo veliké to srdce, žilo.. Žilo, i když den se chýlil, tichnul boj, veliké to srdce rekovské! I když mlhy přišly, i když obnažilo bolest malosti a pochyb roj na dně roztesknělé duše své.. Bilo pro budoucí a o zítřku snilo, nepřemožitelný zřelo voj, šiky odvážné a šiky zlé, s nimi šlo a s nimi zápasilo pro své obě barvy královské. 47 III III
Z léta putování bylo po hranicích, po horách, jež vezdy muže zvou výškami a slavnou tišinou, oblak hrou, tmou mraků bojujících.. V létě řekl bys, lze spočinouti muži v ženy náručí a při chorálu včel, kdy se země taj v tvé srdce zahleděl, zkvést mu dal plamenem něhy v růži, v létě, víš to už, se básník zase vrací, básník hovoří ke stínům lesklých skal o všem, co tu bez kořisti miloval, co pochoval, i o tom, co se ztrácí.. Ale tento básník tiše na hranicích zří, jak vedle víry vrací se i zlo.. Ah, tady srdce bojem navřelo, velkou vášní velkých bojujících! 48 IV IV
Jen žoldnéř složí zbraň a zaplatit si dá, když první bitva dozuřila vůkol. Bojovník dobrý zbraň svou nevydá, zří-li, že nesplněn jest úkol. Jen duše mdlá je se vším spokojena, co úsměv dá a – když se kořist dělí. Je-li však přece vlast o něco oloupena? Pak – kde že jsi, ty, muž kdo chceš být celý? 49 V V
Smuteční stromy šumí na hřbitově a zdaleka sem černé cypřiše modrého moře, zrádného, žel! nesou kvílivý pozdrav. Májový den, ale i ten den pláče – a nedaleko valí řeka Labe známými břehy, lučinami, kraji rmutlivé vlny. Smuteční stromy šumí na hřbitově, jeden je stesk a sten v těch, kdož jsou živi, bolestný údiv, žal a opuštění – neb umřel básník. Smuteční stromy šumí na hřbitově, májový den, ale i ten den pláče. Hle, muž zde leží. Zde leží muž celý. Bohatýr! Básník! 50

MILÁ SEDMI LOUPEŽNÍKŮ
Jsem česká země – vím, co to je! Má sláva se jednou nebes dotkne. Kdy dojdu však míru a pokoje? Až sedmibolestný meč se protkne mým srdcem? A komu slova díků vzdám za to, že jsem milovala (pošetilá já dcerka malá!) víc celý svět než trnku na Blaníku! Já, milá tolika loupežníků! Ach, trnka je trnka – a svět je svět. A za světem je vesmír – ještě. Je mléčná dráha – je šípkový květ. Jsou habešské a jsou české deště. A hle, ten chudý květ na Blaníku rozkvétá právě – a skřivan zpívá života píseň – a naschvál zpívá! protože nad horami všemi, nad celou vroucí českou zemí slunce zpívá.. A země božích bojovníků že by se dala loupežníku? 51

ZÁKEŘNÁ VLNA
Ne, básníku! Ne, druhu nejmilejší! Té vlně zákeřné moh’s ještě vzdorovat.. Zdrcená srdce kdo teď ukonejší? Kdo víc moh’ tuto zemi milovat? Je máj, a tato země v květech sní o básnících, kteří jí srdce dali. Jde jaro krajem naším, a v něm zní hrdinská píseň těch, již bojovali. A zní Tvá píseň, srdce rytířské, jiskřivý duchu, něho důvěřivá! Zní zas Tvá píseň, znovu v zápas zve ta úzkost bdělá, víra věčně živá. Ty, dítě Polabí, že květů neuzříš, v nichž vzplanul rodný kraj, v nichž vzkvetla dnes Tvá vlast? Co je to smrt? – co se to ptáš? Ty, který teď už víš.. se vracíš v zemi svou, svou hlavu chceš v ní klást, tu hlavu básníka, tu hlavu bojovníka, jež rodné matce dnes má složiti se v klín.. Vím, ta jen dá Ti mír. Dnes však i ona vzlyká, i když k ní vrací se hrdinný, věrný syn! 52

V. D.
Je zase Máj.. Páteční den.. Zeleň a květ lká na úbočích petřínské hory. Oblouzen hledám Tě bludně ve všech očích, hledám Tě, hledám, víc než kdy, a ruka vlastní ruku stiská, srdce i duše hladoví, neboť se stýská, stýská, stýská.. Stýská se víc než před rokem a stále víc se stýskat bude v zemi, jíž teskným prorokem byls tehdy – dnes tě volá všude, a dnes si říká „svými slovy“ snad všecko, cos jí, vzrušen, říkal, a v srdci stále smutek vdoví jak v den, kdy hořce zanaříkal tvůj celý národ nad tvým rovem, zasněženým jarními květy.. Jsi s námi – a zase v máji novém už nejsi s námi.. V jaké světy 53 magister Carasco tě vedl? Jsi s námi – ale třpyt tvých očí k jaké se nové hvězdě zvedl? Patří nám aspoň ve výročí? Snad s hor té hvězdy na nás hledíš ironicky – a přec víš jemně, můj domove, což toho nevíš? Hájím zde barvy svojí země. 54

DVOJZPĚV H. J.
Podivně luzný mně zdál se sen, řeknu Ti: byl to sen krásný! Kouzlem a vůní byl prosycen.. Řeknu Ti: byly to dva sny. * Nejdříve byl jsem v kruhu žen překrásných, jak je den jasný. V zlatu a v mědi stál obnažen obličej každé z nich, každý krásný. Ta nejkrásnější mi děla jen: Pozdravuj mého mi z nejmilejších! Ta nejsmutnější ztlumila sten: Vrať mi ty mého – z těch nejhříšnějších. Ta tichá, ty oči! noc i den! kdy západ i zoře ty oči krásní, řekla mi: Bude smutný ten, na něhož zapomenou s básní! * 55 Po druhé stál jsem mezi muži. Muži co květ, kdy znal je svět. Až přijdu domů, komu růži podám já rukou, jež bude se chvět? Přijel jsem. Lidí Bůh nastlal tu pestře, jak se to sluší v čest bohatýra. Komu dát růži? Milence, sestře, Venuši, jež dávno srdce tvé týrá? Stanul jsem přece jen mezi muži. Srdce mé rádo – i duše má ráda. Hádejte, komu dal jsem tu růži? Na prsa svého kamaráda. 56

VZKÁZÁNÍ JANU OPOLSKÉMU
Je červenec a hoří den v pavučí slunce zapředen, a je až příliš sladká noc, kdy smysly křičí o pomoc, časná jitra, hlas kohouta chorály ptáků rozpoutá, poledne zuří nad námi den jak den času hranami: je chvíle, kdy se prsty kladou na článek v přátel růženci – – muž tichý, drahý – s šedou bradou, i on se zrodil v červenci. Ale ten měsíc ohnivý svému se synku podiví.. Je pravda, ten kraj kol Nové Paky drsný je, sirý. Šedé mraky zavadí často o zem tu, teskného zrodí poetu. Vždyť ani pohárem já vínka nedovedla jsem uctít synka – říká si půda, červená se.. 57 A přec ten synek miluje, i když už dávno vzdal se kráse, kraj ballady své – jaký je.. Za časů dávno minulých (vždyť také mně o létech mých mladosti mé – hovoří čas!) Svět smutných vkročil mezi nás. Básníku, chtěl jsem poznat Vás. Však – kdo je básník? Posel krás? Pokladu strážce? Bludička, jež nad svým světlem tiše lká? Po létech přistoupil jsem k Vám. Mlčel jsem – hořel v růměnci. Ach, co Vám tady povídám? Navždycky jste v mém růženci. 58

SVATÝ VÁCLAVE, PROS ZA NÁS..
Svatý Václave, pohlédni na nás a pros za nás Boha! Pohlédni na nás a netrestej bezradného, vrtošivého, ke zlé hmotě připoutaného, tesklivého lidu svého! Své srdce laskavé nám dej a oči mírné a ruce moudré, jež nezavedou na scestí v trampoty a neštěstí naše děti. Když my už hyneme v hněvu a sváru a Čechu je Čech vlkem, nedej zahynouti budoucím! K praporci tvému přesvatému 59 budou zas hledět v zbožnosti, za tebou půjdou v radosti do nových let tisíců. Jsou jejich srdce čistá a sladká a jako tebe v poli kdys, i je andělé provázejí. Ať není, jako naše, vratká jim cesta, kterou spějí k světlu. A zemi jejich, ladnou a žírnou, požehnej, svatý kníže, mírnou a tichou rukou svou! Neboť jen pro ně po tisíce let voněla lípa a hořel květ a zpíval ručej lučinou. Jestli tě pohled na nás rmoutí, jakže bys jim moh’ dát zahynouti, Svatý Václave, vévodo české země? [60]

STÍNE..
Neopouštěj mne ještě! Dál se mnou pojď, než umře tento den. Než spadne mlha, zmlkne pták a jiný pohltí tě stín.. Po pruhu jasném, jenž nám zbyl z velkého daru slunce kdys’ – mé ztrmácené kroky voď! Pamatuješ se? Velký byls a já jsem takový byl malý.. Objímal jsi mne, bránil, kryl, přes lávky ved’ ve vodách stále chvějící se a nastražený, plašil jsi bledé hastrmany, v hynoucím slunci rost’ jsi v stráň, s draky a s ďábly ses za mne bil. Pamatuješ se? Sladký kraj byl něžný, teplý; města chlad věží a zdí v polední čas tovaryše dva – vítal nás.. 63 A u zdi, s níž padaly růže a nad níž střemcha voněla, nesplýval jsi už jenom se mnou.. Vždyť byla krásná a byl máj! Vím, bratře, že jsem tu jen host, číš tvoji že jsem vypil do dna a dříve, než se slušelo. Svět křížem krážem prošel jsem, zpíval jsem, bil se, tančil jsem, kdy tys už býval unaven. „Kvete už pro tě kalina“, děls tiše. A pak: „Hochu, dost!“ Tovaryši můj – tedy: dost! A za vše dík, i za tvou družbu. Vím, že už na mne nezanevřeš, a jak jsi černý, tak jsi věrný, leť, kráčej, stůj – jsi vždycky můj, jediný věrný mne provedeš bezpečnou rukou ve svůj háj, kde vzplane stín ve světlo velké té hříšné duši pro radost. 64

ŘEČ OSUDU
I I
Noc. Jdu a jdu. Přízračná stuha na čele zmrtvělé země – ne, to je silnice, jen kamení, štěrk, suchý prach země – a boží muka na rozcestí. I moje muka je na rozcestí a noha její kamením, štěrkem a prachem znavená k smrti se plouží. Po bílé cestě černý můj stín se souží a srdce jeho černé se trápí v zármutku plachém, sníc o tom, jak po bouřích bývá duha, k níž ruce umdlené, teskníce, lomíce prsty a rvouce duši ze mne, se vzpínají, vzpínají.. po štěstí? A bylo – nebylo. Však za onoho času kvetl jsi, světe, číš lásky vrchovatá! Sen, mája, šalba i klam, mámení očí důvěřivých, smyslů vzbouřených podvod, příliš živých, illusí příliš živých, rozkvetlých do zlata? a přece chvil jasných a silných a živých, až příliš živých – sám nesmrtelný život v nesmrtelnou krásu proměněný – – klam a mam? 65 II II
V pokojné údolí cesta se vine a bílý kostel vyrůstá ze vsi, jíž není vidět a která spí na dně noci. Mé duše také není vidět a také ona tvrdě spí po nemoci. Jen stín, který se lstivě šine s mým bídným tělem krok co krok, hovoří stále, neustále o přestálé hrůze. To jeho černé srdce bdí a jak zlý tambor do mé chůze zoufale bije krok co krok. Ten bílý kostel vyrůstá ze vsi, nad lidskou strázeň vyrůstá k nebi, nad bídu srdce, jež se šklebí tak příliš živá se všech stran; ta bída srdce, v něž soumrak leh’ si, úzkosti, zášti, pýchy tma, v němž rzivými jsou vbity hřeby vzpomínky sladké do zlých ran, ten žal, ten neúprosný žal 66 a minulosti tklivý hlas – vše bolí dnes jak včera zas a zítra bude bolet dál.. jen bílý kostel vyrůstá ze vsi, nad bídu srdce vyrůstá k nebi, nad bídu srdce volá k nebi – což pak se kdo už dovolal? Kolem spí louka, pole, stráň, údol i vrch, jen řeka ze sna bláznivě mluví: „Hoj, jsi-li muž, o ničem nemluv, braň se, braň, tvrdostí sudby srdce ztuž – řeč osudu je vždy řeč děsná, však narodil ses jak muž!“ Stín na cestě však smutně vece bláznivé řece: „Je sudba muže sudba děsná a vše je v něm určeno k smrti. A každý květ, jejž dá mu vesna, ne zima, podzim – už léto zdrtí. Země je žena a svět je žena a hltá jen tvou mladou sílu – ty zhyneš, když ona je nasycena, když novým ohněm roznícená 67 a v novém ohni znovu smutná do dálky hledí.. Jak ti chutná, poutníče teskný, řekni už, že’s narodil se jako muž?“ Jdu a jdu nocí. Kostel bílý je strašidlo a kolem něho se satanášem si ďábli hrají. Sovy se smějí, sýčci se ptají kdo s koho? a marně lesy kvílí. Mladosti housle staré hudou nadarmo junáckou píseň a zkazku, v níž i tak je přemnoho tesklivého. Jdou léta drsná a horší snad budou, za láskou pohřbíváš lásku, a jako kdysi, odevzdán tmám, pochybnostem a mrákotám, jsi opět sám. 68 III III
Veliká ty vichřice, přicházející s hor, co mi neseš? Mraky jdou nad hlavou olověnou oblohou, nekonečnou cestou – kam? (A ty, kam ty jdeš? Kam ty putuješ? Kde je cíl tvých cest? Kde chceš spočinout?) Veliký ty vody přívale, dešti očistný, obmyj mne! Vyper duši moji, zavlaž srdce mé, zprahlé krutým létem! Vymel těžká černá zrna zoufalství, vzešlá v podzimu! Pročisti tu hustou, sirou tmu, jediný dar zimy! Veliký ty vody přívale, dešti očistný, obmyj mne, posilni mne, osvoboď mne, odpusť mi! 69 IV IV
Moře a hory – obojí je zrádné. Tam srdce na dno světa, zde na dno nebe padne. Padne a zalká – pak jak mrtvo leží. Však mrtvo nezůstává, je vlastní hoře střeží. U lože sedá mu a usnouti mu nedá.nedá a čím je hůře mu, tím vtíravěj’ tu sedá. Za noci hovoří to těžké srdce ze sna: Kam tě dám, ty mé hoře, až nová přijde vesna? Přijde-li, přijde jen? A jak se bude dívat do síní mých a komor? Naříkat bude? Zpívat? 70 V V
Slunce stojí už na nebi vysokém, na tom modrém nebi bezoblačném. Ráno je a ptáci zpívají píseň na uvítanou dni novému. Den ten nový rdí se rozpaky, snad se do mých očí bojí pohledět, vztáhnout ke mně ruku bojí se, veliký ten den je dítě bázlivé. Před okny se červenají jeřáby, v okně mladá tvář vyhlédá do světa.. luh se zelená a usmívá se háj.. Což je máj? 71 VI VI
Pro silné srdce vždy se místo najde, byť mělo spáti jen na holé zemi. Nezajde srdce, v němž se křižují boží blesky. Však nadosmrti vratké srdce zajde a malověrné, které sužují výčitek věčných černí ďábli němí, hněvu třesky. Pro silné srdce silné utrpení, pro velkou lásku ty největší zkoušky! Nezajde láska, v níž se křižují boží blesky. Však nadosmrti v prudký jed se změní vášeň, již pil jsi sobeckými doušky.. Jen láska nezajde. Jen v ní se křižují boží blesky. 72 VII VII
Noc. Brzo bude den. Ach, už se rozednívá, ach, už se rozednívá, a zlá ta noc už stlívá, v níž mizí hoře, zlo. Hle, jitro s nebem splývá, hvězdičky už jdou spat, a jediná, jež hoří, jitřenka vítězná, jak tiché světlo v moři úsměvem smířeným odpouští zlu i hoři. Den. Tak už přešla noc.. Tak už je konec tomu.. Tak už je konec tomu! A z probuzených domů jak oběť zápalná jde kouř. Oběť a díky. – Komu? Tomu, jenž vzal mé srdce do náručí, tomu, jenž dal mi něhu ještě prudčí a touhy vodopád, jenž celým srdcem hučí. Tomu, k němuž jsem, pokorný a tichý, přinesl na dlani ponurý plod své pýchy, omyly duše své a srdce svého hříchy. Tomu, jenž nade mnou rozklenul svoje nebe, své slunce zavěsil. Tomu, jenž v černé tmě poznati dal mi nebe, když vprostřed bídy země, v zajetí jejích sil jsem hoře okusil. 73

VEČER S LYŠAJEM
V chalupě vesnické sedím a sedím, do plamene hledím.. Do ohně hledím s očima tvrdýma, s otevřeným hledím, a divím se, divím, jak vše, co tu žije, ten oheň a plamen a světlo pije. Na duši i srdce usedají chmury, ale ke světlu přilétají můry a já je marně a marně varuji: Oheň a světlo vždy smrt jen darují, vždyť život (ach, život!) je jenom stín, hvězdy tě lákají do pustin, měsíc je všech už mrtvých tvář, slunce je monstrancí svatozář, a za tím vším je temnotné nic, urputné mlčení bez hranic.. Čekal jsi odtud slovo i Slovo. Nepřišlo Boží ni Satanovo. Snad někde za hvězdným nebem se stkví to prokleté tajemství. Všecko je Snad – a den tvůj je vratký, i když noc zvyklá je na pohádky. 74 Všecko je Snad – jen noc ti dá sen, v něm můžeš být v boha proměněn, a potom odsouzen, odsouzen! Všecko je Snad – den dá ti tvůj pluh, den dá ti tvůj chléb i srdce vzruch – nač tedy ještě čeká duch? – – V zrcadle vidím zvetšelém, jak lyšaj mi krouží nad čelem. Třebaže smrti se už už blíží, soucitně na mne živého shlíží. Křídla má jedinou stříbrnou plíseň a přece mi zpívá vítěznou píseň: Ne, není Snad – je jen věčné Ano! Svět neztratil dosud jediné ráno, jediné poledne, jediný západ, v němž slavičí zpěv by nadarmo zapad’. Ne, není Snad – je jen věčné Ano! Ve věčnu počato, do věčnosti dáno. Letím za krásou. Díš, že je krutá? Což láska je hrůzami nedotknutá? Letím za ohněm. Vím, popelem budu. A zmrvím přec tvoji louku a hrudu. To jen má křídla – však velké mé oči, co ty víš, co vše v tom plameni zočí? 75 Ale já vím, že jedinou, jemnou, přesladkou jiskru. Poleť se mnou! Hleď, jak tě volá oheň i plamen! A veliké světlo.. Sekl jsem: Amen.. 76

VELIKONOČNÍ
Na mezích zelených housata, na nebi oblaka modrá a bílá – zima zlá, stará a vousatá ještě nám hrozí a spílá, a ještě kolem nás zastydlá srdce jsou sveřepá, drsná, duše jako holátko vratká, mdlá, teskně se probouzí ze sna a čeká.. Čeká na křídla? Na horách ve službě zestárlých, na horách hraničních větry se honí jak čerti o závod v nocech zlých. Čím že to země tak voní? Voní to hlína, voní to krev – Jidáše krev? Krev Spasitele? A zní to hlas bouře a hromu řev, opona rve se, či v blesku skvěle Vzkříšení vlaje korouhev? Pověz mi, dítě mé nevinné, když teď tak pevně ruku mi stiskáš, pověz mi ano nebo ne.. 77 Jitro, jemuž tak hlučně vstříc výskáš, i noc, s níž usínáš s úsměvem, zdali nás spasí? zdali nás zradí? Zdali se Jidášům ubrání zem’, již máme rádi? Nezbledne-li ona před Pilátem, nevzdá-li se před Kaifášem? Dítě se plaše jen usmívá, ručka teď našla květ sedmikrásky. Zkoumavě, moudře se zadívá na ten květ zrak, v němž tolik je lásky, Ano či ne? – Ach, pod drnem všecko se hýbe, probouzí ze sna, prvosenka i s devětsilem statečně volají: Holá! Jde Vesna! Neustoupíme! Nezhynem! 78

VOJSKO S PRAPORCI
„Jsi hrozná jako vojsko s praporci..“ dí píseň nejsilnější z písní všech. Však vojsko s praporci ?.. Však vojsko s praporci! Svět žen – a srdce jejich – plné krve, a krása očí mandlových a jedu plných, nejohnivější révo – lásko i poesie, kam jest vám utéci, kam zabloudíte dnes před vojskem s praporci? Nezabloudíme ni nezbloudíme – vstříc mu jdem’... spěcháme, příliš spěcháme.. Pod stráží praporců nalezne srdce sladkosti na bozích vymodlené. Že je tak hrozné – vojsko s praporci? Unese všecko srdce mé!.. Krev a to, čemu hrůza říkáš, rubín že hrozný je v koruně praporce mého? To že mne do pekel odsuzuje, z podsvětí vodu že píti budu, protože srdce jsem bláznivé? 79 A potom, prý! Potom.. Zlá nenávist lidí.. Auguři praví moudře a těžce, zdali se srdce, vznešené srdce, za praporce krve nezastydí?.. Ne, nezastydí. A zač se stydět, přišlo-li v kraj náš radostné vojsko s praporci! Kohouti zpívají dnes dříve než jindy, do rána sedmikrás jsou tu myriady. Víš, děvče, ta moje strašná nábojnice smrt nese. A pod ní je srdce.. a láska.. a ještě mnohem více. Pro tebe – lásku! A ďáblům – smrt! Nejněžnější, která jsi byla a nebála se’s ohně – musel jsem jím projít, jsem spálený a šedý vždyť také tys’ jím prošla! tím žárovištěm, jež doutná v zemi naší tisíc let – viď, že ses nikdy nebála, nezalekla vojska svého, vojska s praporci?.. * 80 Proč bych se bála? Praporce staré barev nejkrásnějších, jas, oheň i klín země krystalický, praporce zuřivě, mocně a jasně vlají nám nad hlavou! [81] OBSAH
I Zářivá chvíle13 Jizera15 Nevystihlá dál16 Dva dětské sonety18 Cikánka na vsi20 Trosky21 Opuštěný poutník23 Faust24 Hvězda svítí..25 Tesknice27 Venuše29 Stýská se31 Tiše..32 Žně33 Neděle35
II Igor Vilímek39 Due pini e monumento41 Litoměřice43 Rekviem46 Milá sedmi loupežníků51 Zákeřná vlna52 V. D.53 Dvojzpěv55 Vzkázání Janu Opolskému57 Svatý Václave, pros za nás..59
[83] III Stíne..63 Řeč osudu65 Večer s lyšajem74 Velikonoční77 Vojsko s praporci79
[84] Tato kniha básní obsahuje výběr z autorových veršů, napsaných v letech 1926–1936. Není to tedy celková sklizeň, ba ani žeň desetiletí, ale pokus o lyrické drama o 2 dílech, do jejichž pausy je vloženo osobní intermezzo (II.). Ale i čísla tohoto II. oddílu jsou vybrána z ozvěny názvu knihy. Igor Vilímek byl důstojníkem naší dobrovolné armády v Rusku. Padl v bojích před Zborovem 1917. Verše Due pini e monumento byly napsány také pro ty, kdo ještě nezapomněli na Arco, Rivu, Conegliano.
[85] RUDOLF MEDEK ČESKÝ RÁJ Básně Tato kniha jest 16. svazkem bibliofilské knihovny VIGILIE kterou vede a vydává Dr. Štěpán Jež v Praze-Bubenči Na Magistrále 15 Bylo vydáno 450 výtisků na dobrém velínu a 50 na Pannekoekově papíře ručním Kresbu ve frontispicu a obálku nakreslil Em. Prüll Typy Bodoni vytiskl Jan Mucha ve Velkém Meziříčí v únoru 1937
E: mk; 2005 [87]