REKVIEM
I
I
Z Liběchova po silnici k Mělníku
v údol klesá cesta mezi vinicemi.
Rozkvétá tu réva, znovu réva kvete,
jaro prchlo už, jde léto naší zemí –
louky u Labe se rozjiskřily
nevídanou českou nádherou..
Ale jaké smutné tančí víly
po březích, kde černé šláře strou
na soutoku obou slavných řek
do hnizd teskných modrých pomněnek?
Za Liběchovem ti zněla cizí řeč.
Za Liběchovem už stály zemné stíny.
Úzkost srdce brala útokem,
nepřítel měl všecky vysočiny.
Za tebou pak, srdce válečnické,
spalo, spalo samo srdce Čech..
Proti bídě české, proti mdlobě lidské,
proti únavě a resignaci všech
nelítostný zdvihl jsi svůj hněv –
bolestný svůj zpěv.
46
II
II
Matka něžnou rukou pohladila
po všechny dny svého života
veliké to dítě bezelstné.
Tato duše od dětství už pila
lásku, již dá srdci samota
i ve vřavě bojovného dne.
Ta dvě věrná srdce věrně bila
v noci chimér, kdy zlá mrákota
jako upír duši zalehne.
Nezhynula duše. Byla – žila
pro vítěznou slávu poledne.
Žilo veliké to srdce, žilo.. Žilo,
i když den se chýlil, tichnul boj,
veliké to srdce rekovské!
I když mlhy přišly, i když obnažilo
bolest malosti a pochyb roj
na dně roztesknělé duše své..
Bilo pro budoucí a o zítřku snilo,
nepřemožitelný zřelo voj,
šiky odvážné a šiky zlé,
s nimi šlo a s nimi zápasilo
pro své obě barvy královské.
47
III
III
Z léta putování bylo po hranicích,
po horách, jež vezdy muže zvou
výškami a slavnou tišinou,
oblak hrou, tmou mraků bojujících..
V létě řekl bys, lze spočinouti muži
v ženy náručí a při chorálu včel,
kdy se země taj v tvé srdce zahleděl,
zkvést mu dal plamenem něhy v růži,
v létě, víš to už, se básník zase vrací,
básník hovoří ke stínům lesklých skal
o všem, co tu bez kořisti miloval,
co pochoval, i o tom, co se ztrácí..
Ale tento básník tiše na hranicích
zří, jak vedle víry vrací se i zlo..
Ah, tady srdce bojem navřelo,
velkou vášní velkých bojujících!
48
IV
IV
Jen žoldnéř složí zbraň a zaplatit si dá,
když první bitva dozuřila vůkol.
Bojovník dobrý zbraň svou nevydá,
zří-li, že nesplněn jest úkol.
Jen duše mdlá je se vším spokojena,
co úsměv dá a – když se kořist dělí.
Je-li však přece vlast o něco oloupena?
Pak – kde že jsi, ty, muž kdo chceš být celý?
49
V
V
Smuteční stromy šumí na hřbitově
a zdaleka sem černé cypřiše
modrého moře, zrádného, žel! nesou
kvílivý pozdrav.
Májový den, ale i ten den pláče –
a nedaleko valí řeka Labe
známými břehy, lučinami, kraji
rmutlivé vlny.
Smuteční stromy šumí na hřbitově,
jeden je stesk a sten v těch, kdož jsou živi,
bolestný údiv, žal a opuštění –
neb umřel básník.
Smuteční stromy šumí na hřbitově,
májový den, ale i ten den pláče.
Hle, muž zde leží. Zde leží muž celý.
Bohatýr! Básník!
50