VELIKONOČNÍ

Rudolf Medek

VELIKONOČNÍ
Na mezích zelených housata, na nebi oblaka modrá a bílá – zima zlá, stará a vousatá ještě nám hrozí a spílá, a ještě kolem nás zastydlá srdce jsou sveřepá, drsná, duše jako holátko vratká, mdlá, teskně se probouzí ze sna a čeká.. Čeká na křídla? Na horách ve službě zestárlých, na horách hraničních větry se honí jak čerti o závod v nocech zlých. Čím že to země tak voní? Voní to hlína, voní to krev – Jidáše krev? Krev Spasitele? A zní to hlas bouře a hromu řev, opona rve se, či v blesku skvěle Vzkříšení vlaje korouhev? Pověz mi, dítě mé nevinné, když teď tak pevně ruku mi stiskáš, pověz mi ano nebo ne.. 77 Jitro, jemuž tak hlučně vstříc výskáš, i noc, s níž usínáš s úsměvem, zdali nás spasí? zdali nás zradí? Zdali se Jidášům ubrání zem’, již máme rádi? Nezbledne-li ona před Pilátem, nevzdá-li se před Kaifášem? Dítě se plaše jen usmívá, ručka teď našla květ sedmikrásky. Zkoumavě, moudře se zadívá na ten květ zrak, v němž tolik je lásky, Ano či ne? – Ach, pod drnem všecko se hýbe, probouzí ze sna, prvosenka i s devětsilem statečně volají: Holá! Jde Vesna! Neustoupíme! Nezhynem! 78