FAUST

FAUST
Tiše jdou ke mně stíny večera. Jdou neochotně – a tak jim to sluší. Jdou k zdroji stesku, který vyvěrá na místě nejtajnějším v duši. Jdou stíny tři – a každý z nich je černý, černý jak hřích a nevěra a zášť. Stín malý, velký, vždy tak neúměrný ďáblu, jenž za ním jde zahalen ve svůj plášť. Je to plášť starý, známý, tragický, a rozpíná se v netopýří křídla. Byl, jest a bude proklet navždycky, neb Markétka jej jednoho dne zhlídla. Ten trojí stín mi nese smrti vzkaz, Markétky touhu, abych přišel za ní – a třeba někde bídně srazil vaz! a třeba pošel hlady, mysle na ni! Hlad je to velký, vypsati se nedá, života vůně tak jej rozdmychá! Nuž tedy srdce živé ať se zvedá do vůně života i do ticha! 24