FAUST
Tiše jdou ke mně stíny večera.
Jdou neochotně – a tak jim to sluší.
Jdou k zdroji stesku, který vyvěrá
na místě nejtajnějším v duši.
Jdou stíny tři – a každý z nich je černý,
černý jak hřích a nevěra a zášť.
Stín malý, velký, vždy tak neúměrný
ďáblu, jenž za ním jde zahalen ve svůj plášť.
Je to plášť starý, známý, tragický,
a rozpíná se v netopýří křídla.
Byl, jest a bude proklet navždycky,
neb Markétka jej jednoho dne zhlídla.
Ten trojí stín mi nese smrti vzkaz,
Markétky touhu, abych přišel za ní –
a třeba někde bídně srazil vaz!
a třeba pošel hlady, mysle na ni!
Hlad je to velký, vypsati se nedá,
života vůně tak jej rozdmychá!
Nuž tedy srdce živé ať se zvedá
do vůně života i do ticha!
24