ZÁŘIVÁ CHVÍLE

ZÁŘIVÁ CHVÍLE
Oh, nyní jsi moje! nyní tě mám! pevně tě v objetí držím, zářivá chvíle! Před slunce východem zvěstovali tě ptáci nesmírným chorem, velikým zpěvem! A nyní otevřenými okny sem vnikáš a zde na loži v plamen zahaluješ mne, ženu a dítě! Jaký pozdrav vzcházejícímu dni! Před lety večery miloval jsem, tesknící večery, melancholické – říkal jsem – večery.. Stín prodloužený a truchlý věcí všech, západu žel, červánků pláč, „modrou květinu“, známou básníkům, jichž plášť vidíš vlát za zříceninou. Ale teď – teď nade vše miluji tuto zářivou chvíli, tento jitřní a velebný zvon, ohlašující počátek činného dne lidem živých očí a živých srdcí. 13 Za chvíli vzbudíš se ty, ženo! Ty zavýskneš, dítě! Město se probudí a širý jiskřivý kraj, životem zvlní se sladké živočišné moře, vydechnou všichni prudce a vesele. Slyš kladiva prvního úder, hlas, který po čemsi volá, děvčete popěvek ve dvoře kdesi – a nyní již rostoucí šumivý chorál, píseň a tanec života! Ó díky za toto probuzení, ó díky za tento vášnivý povel, zářivá chvíle! Sladká chceš být i v krutosti? Nebudeš jiná ni v lítosti dnů rozvrácených, zlých.. Ale tvůj vášnivý, zářivý povel – je povel – k životu! 14