CIKÁNKA NA VSI

Rudolf Medek

CIKÁNKA NA VSI
Nehněvej se – noc je černá ještě jako ty – má milá, že tě bouře mého srdce probudila. Kdo tě probudit má – ne-li moje píseň? Kdo by to byl – jiný? Řekni, moje milá! Tmavá jsi, a přece nad sněženky bílá.. Kdo směl rozproudit v tvém srdci černou tíseň, která se tu všady rozvlnila, rozlila – rozumu spát nedá, každý ve vsi volá: Běda! Běda! A ty – co si myslíš, strašná milá? Co si myslím? Kdopak myslet umí? Myslíš hloupý, že hned porozumí srdce srdci, člověk člověku – a pak ptáku v hnízdě sedícímu roztoulaný pták? Můj svět je přec – můj.. a co je to svět tvůj? Na to, že mám křídla, povždy pamatuj. Den je den a noc je noc – a jedna z nich je pro tebe. Ó, neboj se, můj Sione a Tábore a Orebe! Mou duši lapit chceš? Chceš říci: Má je! Má je! Má vlast – můj sladký, bílý – můj stín.. jsou Himalaje. 20