NEVYSTIHLÁ DÁL

NEVYSTIHLÁ DÁL
Jsou dvěma tyrkysům podobny tvoje oči.. Oblohu jakou zřely as’? Z niv jakých přišel jsi, zázraku živý? Přišel jsi v letní den a s tebou mysterium vydalo smysl svůj – a vůkol hmotný svět zjevil svou duši.. Přišel jsi v jitřní čas a s tebou v rose ranní jak v tříšti zrcadel v bezměrném násobení vzplál úsměv boží! To v čistý jitřní čas, kdy země otvírá se člověčským dnům a smutné strázni lidské, Nevinnost přišla. Nevinnost přišla, sestoupila na zem’, nadtělesných končin vlajku bílou v růžové ručce.. Ó, nepouštěj té plaché, čisté korouhve! Což musíš být jak já, což musíš být jak my, zlá chasa lidská? 16 Oh, projíti jak my zas ohnivými kruhy vášní a hříchů denních, ranních rouhání, nočních zoufání! Jak Sibíř bílá je teď pouť tvá před tebou, nic než sníh a nebe, spiaté obzorem – Nevystihlá dál! Rozkvete ti z jara v modrých fialkách? Rozkvete ti v blín či v lopuch, v bolehlav – či ti růže dá? Úsměv v tyrkysových očích tiše dlí.. Oblohy jiné zkušenost je v něm a moudrost neznámá! A velký čistý mír, tajemná pokora před nevystihlou dálí a před sladce krutým darem života! 17