NEVYSTIHLÁ DÁL
Jsou dvěma tyrkysům podobny tvoje oči..
Oblohu jakou zřely as’? Z niv jakých přišel jsi,
zázraku živý?
Přišel jsi v letní den a s tebou mysterium
vydalo smysl svůj – a vůkol hmotný svět
zjevil svou duši..
Přišel jsi v jitřní čas a s tebou v rose ranní
jak v tříšti zrcadel v bezměrném násobení
vzplál úsměv boží!
To v čistý jitřní čas, kdy země otvírá se
člověčským dnům a smutné strázni lidské,
Nevinnost přišla.
Nevinnost přišla, sestoupila na zem’,
nadtělesných končin vlajku bílou
v růžové ručce..
Ó, nepouštěj té plaché, čisté korouhve!
Což musíš být jak já, což musíš být jak my,
zlá chasa lidská?
16
Oh, projíti jak my zas ohnivými kruhy
vášní a hříchů denních, ranních rouhání,
nočních zoufání!
Jak Sibíř bílá je teď pouť tvá před tebou,
nic než sníh a nebe, spiaté obzorem –
Nevystihlá dál!
Rozkvete ti z jara v modrých fialkách?
Rozkvete ti v blín či v lopuch, v bolehlav –
či ti růže dá?
Úsměv v tyrkysových očích tiše dlí..
Oblohy jiné zkušenost je v něm a moudrost neznámá!
A velký čistý mír, tajemná pokora
před nevystihlou dálí a před sladce krutým
darem života!
17