LITOMĚŘICE

LITOMĚŘICE
Na Radobýlu je velký kříž, daleko vrhá tmavý stín. Odtud se vrhnout do hlubin – už lidské hoře neuzříš.. Neb lidské hoře velké je jak celý svět i lidský rod. Těžký a hořký je života plod a cesty marné i naděje. Úzkou jdeš branou na hřbitov, jako se těsně k pravdě jde. Sto roků leží básník zde. Po sté mu májem kvete rov. Poutník tu stane zmrazen, tich, i když teď večer zpívá pták svůj smutek, jenž jde do oblak, do oblak teskných, bloudivých. Poutník tu stane, dobře ví, že tvrdá cesta člověka je daleká, ach, daleká, a marné že je volání. 43 Neboť se chýlí večer již, přichází noc a s nocí tma. Je v ní, ó Bože, pravda Tvá? Či v hvězdách Tvých, jež jsou Ti blíž? Sto roků poutník tak se ptá. Dny stárnoucími nad hlavou mlčky mu oblaka jen jdou. I jejich cesta je daleká. Jim jediným však básník děl: Tam na své pouti drahou zem’ pozdravujte! – Hlas její sem s májovým vánkem doletěl. Doletěl jako bílý pták, za něžný sedl básníka rov.. Žiji z tvé písně, žiji z tvých slov, mé dítě, můj hochu, teskný tak. Žiji z nich já, ach matka tvá, ta, jíž se říká rodná zem’. Tvá píseň mi byla údělem, v zlých dobách k ní touží duše má. 44 Neboť je krásná jako máj, je silná jak jeho vonný dech.. Je však dost silné srdce Čech? Je pro ni dost vonný český ráj? 45