Na Radobýlu je velký kříž,
daleko vrhá tmavý stín.
Odtud se vrhnout do hlubin –
už lidské hoře neuzříš..
Neb lidské hoře velké je
jak celý svět i lidský rod.
Těžký a hořký je života plod
a cesty marné i naděje.
Úzkou jdeš branou na hřbitov,
jako se těsně k pravdě jde.
Sto roků leží básník zde.
Po sté mu májem kvete rov.
Poutník tu stane zmrazen, tich,
i když teď večer zpívá pták
svůj smutek, jenž jde do oblak,
do oblak teskných, bloudivých.
Poutník tu stane, dobře ví,
že tvrdá cesta člověka
je daleká, ach, daleká,
a marné že je volání.
Neboť se chýlí večer již,
přichází noc a s nocí tma.
Je v ní, ó Bože, pravda Tvá?
Či v hvězdách Tvých, jež jsou Ti blíž?
Sto roků poutník tak se ptá.
Dny stárnoucími nad hlavou
mlčky mu oblaka jen jdou.
I jejich cesta je daleká.
Jim jediným však básník děl:
Tam na své pouti drahou zem’
pozdravujte! – Hlas její sem
s májovým vánkem doletěl.
Doletěl jako bílý pták,
za něžný sedl básníka rov..
Žiji z tvé písně, žiji z tvých slov,
mé dítě, můj hochu, teskný tak.
Žiji z nich já, ach matka tvá,
ta, jíž se říká rodná zem’.
Tvá píseň mi byla údělem,
v zlých dobách k ní touží duše má.
Neboť je krásná jako máj,
je silná jak jeho vonný dech..
Je však dost silné srdce Čech?
Je pro ni dost vonný český ráj?