Zašlo slunce; stín se k zemi sklání,
den shasíná, a za ním život hyne,
jak země kladla by se k umírání,
den, dítko své, čas v náruč věčnou vine.
Jen v dálce na horách se ještě staví,
a hledě zpět, jak sám se v sobě tratí,
posýlá ještě pozdrav usměvavý,
a pak jde dál – ten už se nenavrátí! –
I duše má svůj den, a noční chvíle;
a jasný den-li v štěstí hloubce zmírá,
tu ještě na myšlence nahodilé
se zastaví, a do hloubky nazírá.
A když i zašlo, a ta duše bolem
se v blaha klade hrob, v neštěstí halí,
o čírá tma tu, pusto, smutno kolem –
však duše ještě – vzpomínkou se šálí.
Na zemi noc, tak čírá, tichá, vážná,
jak byl by nad ní smutek rozepjal,
však nad tím smutkem tmavomodré nebe,
a na něm hvězdiček, jak by je rozsypal.
Máť i ta noc nad sebou jasno svoje,
máť světel na tisíc, jich zář je klid, –
i noc je život, i noc světla rodí,
a čím víc čítáš, tím víc zdá se být.
Neklesej má duše v utrpení,
neumřeš, jen lépe poznáš sebe,
nad nocí se modro rozepíná,
a tvá bolesť také má své nebe.
Na tom nebi světel na tisíce,
kmitavých a stálých proskakuje,
a čím více hledím v bolu hloubku,
tím víc bol se tiší, zastavuje.
Hvězdy v bolu – slzy v rozelkání!
útěcho – ty nebe v žalosti!
světla ve tmě, z vás se pravda leskne:
„že jsou krásné i ty bolesti.“
Den a noc je teprv život celý,
štěstí lidské to a neštěstí,
a ten život duše nebyl krásný,
nepoznal-li nikdy bolestí.
Zdaž ta duše pohřížena v bolu
tak je sama, jak se jí to zdá?
Ne – bol každý sám si léky nese,
a sám v sobě tichne – umírá.
Bol je krásný; a když nejvíc bolí,
tehda duše nejvíc si ho chrání,
zdáť se jí, že na to její hoře
celý svět se soucitem svým sklání! –