Večerní.

Hanuš Věnceslav Tůma

Večerní.
1.
Zašlo slunce; stín se k zemi sklání, den shasíná, a za ním život hyne, jak země kladla by se k umírání, den, dítko své, čas v náruč věčnou vine. Jen v dálce na horách se ještě staví, a hledě zpět, jak sám se v sobě tratí, posýlá ještě pozdrav usměvavý, a pak jde dál – ten už se nenavrátí! – ––– I duše má svůj den, a noční chvíle; a jasný den-li v štěstí hloubce zmírá, tu ještě na myšlence nahodilé se zastaví, a do hloubky nazírá. A když i zašlo, a ta duše bolem se v blaha klade hrob, v neštěstí halí, o čírá tma tu, pusto, smutno kolem – však duše ještě – vzpomínkou se šálí. 31 2.
Na zemi noc, tak čírá, tichá, vážná, jak byl by nad ní smutek rozepjal, však nad tím smutkem tmavomodré nebe, a na něm hvězdiček, jak by je rozsypal. Máť i ta noc nad sebou jasno svoje, máť světel na tisíc, jich zář je klid, – i noc je život, i noc světla rodí, a čím víc čítáš, tím víc zdá se být. ––– Neklesej má duše v utrpení, neumřeš, jen lépe poznáš sebe, nad nocí se modro rozepíná, a tvá bolesť také má své nebe. Na tom nebi světel na tisíce, kmitavých a stálých proskakuje, a čím více hledím v bolu hloubku, tím víc bol se tiší, zastavuje. Hvězdy v bolu – slzy v rozelkání! útěcho – ty nebe v žalosti! světla ve tmě, z vás se pravda leskne: „že jsou krásné i ty bolesti.“ 32 3.
Den a noc je teprv život celý, štěstí lidské to a neštěstí, a ten život duše nebyl krásný, nepoznal-li nikdy bolestí. Zdaž ta duše pohřížena v bolu tak je sama, jak se jí to zdá? Ne – bol každý sám si léky nese, a sám v sobě tichne – umírá. Bol je krásný; a když nejvíc bolí, tehda duše nejvíc si ho chrání, zdáť se jí, že na to její hoře celý svět se soucitem svým sklání! – 33

Básně v knize Básně: