Růže polední.

Růže polední.
1.
Růže krásná, sestro lásky mojí! proč tak skláníš smutnou hlavu svou? horké-li ti slunce hlavu pálí? čili rosu hledáš stracenou? Stojím nade smutnou krásou tvojí, jak jsem z rána v polosnění stál, bolestnou kdy svaté noci touhu v slzách červánek ti uspával, a jak tehda hledám písně. – Marně! – Mdlý tvůj květ mé lásky neslyší! Krásná jsi o růže o poledni, ráno však jsi byla krásnější! 18 2.
Slunce pálí. – Růže, moje růže, kde je svěží ranní rosa tvá? kde ta vůně, kde ta barva živá? drahá růže má, ty tak jsi mdlá! – Ach snad zhyneš! Růže, moje růže, nehyň, nemři, krásné kouzlo mé! jakby pro Tvůj život čarokrásný nebylo živého pramene. A by vyschly vody čistosvěží v světě celém, drahá růže má! nesmíš zhynout, pokud jedinou jen slzu ještě láska v srdci má! 19 3.
Růže má, ty vadneš o poledni, marná péče, marná touha má! zemdlel květ, obledla barva svěží, a mé lásky život – umírá. Umírá, a já své srdce stratím! tak-li krátká byla radosť má? růže, již má láska pěstovala, nedočká prvního večera? Slunce žhavé! ustaň se svým ohněm! – marně – marně – oheň pálí dál – ani nebe nemá slitování – a já bych tu srdce vyplakal! 20 4.
Ne, to není teď ta moje růže, již jsem střehl, odchoval si já, ráno zašlo, vůně, barva hynou, takto růže, takto nejsi má! Květem ráno láska pohrávala, vonný dech ji vůkol roznášel, a kdy láska ranní zaplakala, rozkošný to byl v těch slzách žel: svatá láska v časném rozechvění slzou štěstí barvila jí líc, – vyschly slzy – slunce na polednách – a teď pláču já, že lásky není víc! 21 5.
Slzy mé tě jindy zdobívaly, jako rosa v květu zakrytá, teď jsou marné. – Růže, moje růže, což tě pálí teď ta láska má? Neboj se! ta slza nepopálí, kterou láska roní nad jinou, tehda jen je oheň srdcežhavý, jestli pláče sama nad sebou. Slzy moje! věno z lásky zbylé, ona nechce vás – však jenom dál, snad mi bledé líce ovlažíte, snad mi popálíte – srdce žal! 22 6.
Bez hnutí je růže o poledni, – žhavý den půlnoci nejbližší, ráno, večer život hovořivý, v poledne, v půlnoci nejtišší. Mrtvá doba, dusná, beze stínů, jako vyschlém v oku láska tvá, půlnoc, tichá půlnoc život rodí, mrtvé půldne – život shasíná. 23 7.
Zvadneš-li má růže prostomilá, pečlivě tvé lístky uschovám v knize té, která mě naučila, jak tě chovat, jak tě pěstit mám. Za každý list knihy lístek jeden, a kde svadlý bude poslední, připíšu si smutné naučení, kterak růže vadnou v poledni. – Jeť to srdce kniha listů věčná, mnoho je v ní pravdy čítati, však čím dál s ní kráčím po životě, tím víc zbývá do ní zapsati! 24 8.
Vdechl jsem svůj život ranní růži, v poledne mi stichla, umírala, měl jsem dívku, spálilo ji slunce, a má láska stichla, zaplakala. Stíny tiché, boží svaté stíny, zdaž mi osvěžíte růži bledou? Snad – snad ne – však dívce mojí lásku slzy, písně nazpět nepřivedou. Přijde večer, růži zavře k spánku, čerstvá ji probudí rosa ráno. Probudí se také láska shaslá?! – Lásko má, spi sladce! – – Doplakáno! 25