Básně (1872)

Hanuš Věnceslav Tůma

Diplomatická verze Ediční verze
BÁSNĚ
HANUŠE VĚNCESLAVA TŮMY.
V KLATOVECH. Nákladem kněhtiskárny Max. Čermáka. 1872.
[1] Tiskem kněhtiskárny Max. Čermáka v Klatovech, 1871.
[2] Slečně Kateřině Šambergrově, své přítelkyni povždy drahé, DO UPOMÍNKY NA „JARO ŽIVOTA“ věnuje Hanuš V. Tůma.
[3]
Ty dítě moje, dívko něžně krásná, Ty dítě moje, dívko něžně krásná,
 já zahrávám si s drobnou tváří Tvou a rád tě mám; jen kdybych také věděl, že dětská Tvoje leta nikdy nezhynou! Však přijde čas, Tvé růže rozplní se, a Tobě v tváři vzroste slasť i žal, ty půjdeš k svým – a já s tou láskou svojí jak žebrák starý budu muset dál! A snad si najdu zase děcko něžné, jež miloval bych víc než duši svou, než zdá se mi, že za tou tváří Tvojí sám věčně budu chodit žebrotou. [4] Najdeš tu i pláč i smích, mnohé kvítko z lidu vzaté, jiné zase jen z mého srdce vyrostlé, najdeš okamžiky velevážné, a jinde zase jen bubliny hravé, a diviti se budeš, jak protivy ty se v jedné duši zrodily. Avšak – je to život, a život bez protiv a proměn nebyl by životem. Pravíť Lenau: Sieht mein geist im wissensdrange durch ein Fenster in die welt, o dann waehrt es auch nicht lange, sieht er drinnen nichts erhellt. Mnohé a snad lepší věci zůstali mi ležet ve stolku; ale – je těžko býti si sám kritikem, již tam, kde se jedná o píseň, jejíž vznik srostl se životem, a nad to i mně, vzdálenému všeho ruchu literárního, z něhož před dvěma roky náhle jsem byl vytržen, sotva že jsem se v něm rozhlížeti počal. A tak posýlám Vás na pouť, Vy dítky srdce mého z dob bídy největší, jděte nehledajíce chvály, ale spravedlivého uznání; vrátíteli se mi kdy a zvěstujete, že malý jenjen, ale užitečný kamínek přičinily jste k veliké naší budově, bude mi to uznání uspokojením a pobídkou neodolatelnou. V Klatovech v den sv. Kateřiny 1871.
Hanuš Věnc. Tůma.
[5]
Z listů srdce.
[7] Láska má šla se mnou, po vysoké hoře, vyšší jest té hory, přes kterou jsem šel, přes moře jsem kráčel, přes hluboké moře, hlubší toho moře přenesl jsem žel. K. H. Mácha.
[8] I.
[9]
Srdce lidské.
To srdce lidské – jezero, a nade hloubkou větry dva: ten jeden vítr – lidské štěstí, ten druhý vítr – bolest věstí, a darmo vlny klidné hledáš, jeden vždy si srdcem hrá. Ó štěstí – větřík prvojarní! a vlny hrají klokotem; však snadno plachý se obrátí, a srdce v zármutku se tratí, a v pláči za ním za uběhlým jde nepokojným životem. A neštěstí – to od západu je chladný vítr divoký: až na dně mrazem svým se stápí, a srdce v hloubce své se trápí, na vrch vlny počernalé rodí vír ten hluboký! 11 A kdy větrem vystoupilo, vždy jen dva má odtoky; i radost proudem slz odplývá, i bolu proudem slz ubývá, a kdy k slzám písně našel, stěší cit se hluboký. Ba podivné to jezero je srdce v těle člověka; ať se proudem slasti zmítá, ať je žene bouře litá, vždycky vlny překypělé hloubka rodí hluboka. 12
Písně srdce.
Ó bych ty písně lásky své tak pěkně uměl povědět, jak cit je v srdci utvoří: ba divil – divil by se svět! Ta bolesť v srdci nejhlubším, a na tváři ni stesk, ni žal, o veliké to neštěstí – a svět by nad ním zaplakal! A u veliké bolesti jen slovíčko – a pryč je žal, což nad slovíčkem – nade mnou by svět se zase rozesmál! Jen kdybych tak ty písně své jak cítím uměl povědět, což nad mou láskou naplakal a nasmál by se celý svět! 13
Toť ona!
Mým srdcem podivná se pověsť chvěje, a tajemně tak cosi šepotá tam tisíc hlasů živých, sladkozvukých, a přece tesklivá tam samota. A v nebi modrém, ve stříbrných hvězdách, a v měsíci si hledám přítele, zdaž ty by hlasu tomu rozuměly, proč srdce v tesknotě je veselé. A v měsíci se divná pověst chvěje, a po hvězdách to tajně šepotá tam tisíc hlasů živých, sladkozvukých, a přece tesklivo tam, – samota! A srdce mé se s pověstí tou pojí, a tisíc zvuků hlasem jediným: „Toť ona – ona – všude, věčně ona!“ ó tajné zvuky – teď vám rozumím! 14
Růže – láska. (Ráno).
1.
Srdcem mým tak tajně cos pohrává, tajně tak, jak vánek v podletí, jako když se z duše poupěti v ranním klidu růže propukává. Mír velebný vůkolí uspává, jakby ctil to svaté početí, pro květ když si poupě zaletí k nebi tam, kde z lůžka slunce vstává. Oheň tam, a síla ohněm živá zardí se, a poupě planoucí v rozkvétání slzou se rozchvívá. Slza? nač? zda život bolest plodí? stráta snu? či osud budoucí? „Lásky svět se v slzách tady rodí!“ 15 2.
Viděl jsem tě v denní kráse tvojí, viděl jsem tě, růže, z večera v slzách tvých, jež skrytě za šera s nocí den ve vonných ňádrech pojí. Marné však ti s takou na mne zbrojí, nestálostí roste nevěra, a já zašel, s sebou nebera pamět než na svadlou růži svoji. Než kdy z rána v slzách jsi tu stála o mých snů mi touze šeptajíc, tu mi svatým ohněm duše vzplála: Tenkrát’s byla, růže, nejkrásnější – vímť já to – vždyť nemám srdce víc, – a jdu zas – než kdo mě ukonejší? 16 3.
Růži – lásku – rodné sestry krásné, slza živí, slza rodívá, nesmělé když poupě zadívá v nebeské se oko čarojasné. Slza ta – ach dítko touhy časné – půlnoční jak dumka důtklivá, na nebi jak hvězda měnivá, která kmitem svítí, kmitem hasne. Slza ta, jak zora z rána zlatá, květů nejkrásnější jesti květ, který rodí první touha svatá. Rodné sestry, boha tajemnější, které neproskoumá nikdy svět, růže – láska – v slzách nejkrásnější! – 17
Růže polední.
1.
Růže krásná, sestro lásky mojí! proč tak skláníš smutnou hlavu svou? horké-li ti slunce hlavu pálí? čili rosu hledáš stracenou? Stojím nade smutnou krásou tvojí, jak jsem z rána v polosnění stál, bolestnou kdy svaté noci touhu v slzách červánek ti uspával, a jak tehda hledám písně. – Marně! – Mdlý tvůj květ mé lásky neslyší! Krásná jsi o růže o poledni, ráno však jsi byla krásnější! 18 2.
Slunce pálí. – Růže, moje růže, kde je svěží ranní rosa tvá? kde ta vůně, kde ta barva živá? drahá růže má, ty tak jsi mdlá! – Ach snad zhyneš! Růže, moje růže, nehyň, nemři, krásné kouzlo mé! jakby pro Tvůj život čarokrásný nebylo živého pramene. A by vyschly vody čistosvěží v světě celém, drahá růže má! nesmíš zhynout, pokud jedinou jen slzu ještě láska v srdci má! 19 3.
Růže má, ty vadneš o poledni, marná péče, marná touha má! zemdlel květ, obledla barva svěží, a mé lásky život – umírá. Umírá, a já své srdce stratím! tak-li krátká byla radosť má? růže, již má láska pěstovala, nedočká prvního večera? Slunce žhavé! ustaň se svým ohněm! – marně – marně – oheň pálí dál – ani nebe nemá slitování – a já bych tu srdce vyplakal! 20 4.
Ne, to není teď ta moje růže, již jsem střehl, odchoval si já, ráno zašlo, vůně, barva hynou, takto růže, takto nejsi má! Květem ráno láska pohrávala, vonný dech ji vůkol roznášel, a kdy láska ranní zaplakala, rozkošný to byl v těch slzách žel: svatá láska v časném rozechvění slzou štěstí barvila jí líc, – vyschly slzy – slunce na polednách – a teď pláču já, že lásky není víc! 21 5.
Slzy mé tě jindy zdobívaly, jako rosa v květu zakrytá, teď jsou marné. – Růže, moje růže, což tě pálí teď ta láska má? Neboj se! ta slza nepopálí, kterou láska roní nad jinou, tehda jen je oheň srdcežhavý, jestli pláče sama nad sebou. Slzy moje! věno z lásky zbylé, ona nechce vás – však jenom dál, snad mi bledé líce ovlažíte, snad mi popálíte – srdce žal! 22 6.
Bez hnutí je růže o poledni, – žhavý den půlnoci nejbližší, ráno, večer život hovořivý, v poledne, v půlnoci nejtišší. Mrtvá doba, dusná, beze stínů, jako vyschlém v oku láska tvá, půlnoc, tichá půlnoc život rodí, mrtvé půldne – život shasíná. 23 7.
Zvadneš-li má růže prostomilá, pečlivě tvé lístky uschovám v knize té, která mě naučila, jak tě chovat, jak tě pěstit mám. Za každý list knihy lístek jeden, a kde svadlý bude poslední, připíšu si smutné naučení, kterak růže vadnou v poledni. – Jeť to srdce kniha listů věčná, mnoho je v ní pravdy čítati, však čím dál s ní kráčím po životě, tím víc zbývá do ní zapsati! 24 8.
Vdechl jsem svůj život ranní růži, v poledne mi stichla, umírala, měl jsem dívku, spálilo ji slunce, a má láska stichla, zaplakala. Stíny tiché, boží svaté stíny, zdaž mi osvěžíte růži bledou? Snad – snad ne – však dívce mojí lásku slzy, písně nazpět nepřivedou. Přijde večer, růži zavře k spánku, čerstvá ji probudí rosa ráno. Probudí se také láska shaslá?! – Lásko má, spi sladce! – – Doplakáno! 25
Večerní obraz.
Stín večerní slunce stíhá, za stínem se obraz míhá, krásný, čarovný a tklivý, jako v mlze zahalen; duch to; snem se k duchu vine, ve snách přišel, ke snům kyne, ve tmách vůkol snem otvírá duši krásný, rajský den. Krásné je to rozechvění, žel však žel, že nic než snění; duše-li je v rozkochání k myšlénce chce vinout své: darmo touha rozpíná se, obraz mlhou rozplývá se, zmizel už, a dumné ticho stín rozklenul v duši mdlé. – 26 Obraze mi nejmilejší, duše touho nejsvětější, který v dobách svatoklidných navštěvuješ duši mou: láska má si stvořila tě, touha má si chránila tě, a tak žiješ neobsáhlý, jak ta láska, touha má! 27
Večer.
Vy doby svaté, stíny pod večer, perutě touhy k světům nadhvězdným! vraťte mi, vraťte srdce rozletlé na křídlech lásky. Darmo ach darmo! touha duše mé v posvátný klid se z hloubky rozpjala k tajemné výši, letem nad hvězdy objímá vesmír, a v nekonečna věčném prostoru, nad luny leskem, nade stříbrem hvězd láska si skládá z perel slzí svých Tvůj svatý obraz. 28
Svět šel spat!
Tak ticho vůkol, vážné, svatosvaté ten boží večer světem rozestřel, a svět šel spat, tak lhostejně a chladně, a na svůj oheň uvnitř zapomněl. Však nespím já! vždyť žhavěji než slunce mi srdce plá, a nespím, nespím já, a svět šel spat – však oheň středožhavý,středožhavý k té svaté lásce vložil v prsa má! 29
Je večer.
Nade mnou večer! ach lásko, moje lásko! jdi spat, jdi spat, je večer, k spaní čas; mdloba tě tíží, a píseň odumírá, a srdce pálí, – ba věru, k spaní čas! Nad tebou večer! aj, odpočiň si v míru, a kolíbej se v krásný, krásný sen, teď přijde noc ti, ach podřímej ji sladce, a pak zas den – aj přijde zase den? Noc a tak černá! ty oči vyplakané, ta bledá tvář, v níž bolu vryta moc, po duši mrtvo – ba beze slunce ráno, ó lásko má! spi dlouhou dobrou noc! 30
Večerní.
1.
Zašlo slunce; stín se k zemi sklání, den shasíná, a za ním život hyne, jak země kladla by se k umírání, den, dítko své, čas v náruč věčnou vine. Jen v dálce na horách se ještě staví, a hledě zpět, jak sám se v sobě tratí, posýlá ještě pozdrav usměvavý, a pak jde dál – ten už se nenavrátí! – ––– I duše má svůj den, a noční chvíle; a jasný den-li v štěstí hloubce zmírá, tu ještě na myšlence nahodilé se zastaví, a do hloubky nazírá. A když i zašlo, a ta duše bolem se v blaha klade hrob, v neštěstí halí, o čírá tma tu, pusto, smutno kolem – však duše ještě – vzpomínkou se šálí. 31 2.
Na zemi noc, tak čírá, tichá, vážná, jak byl by nad ní smutek rozepjal, však nad tím smutkem tmavomodré nebe, a na něm hvězdiček, jak by je rozsypal. Máť i ta noc nad sebou jasno svoje, máť světel na tisíc, jich zář je klid, – i noc je život, i noc světla rodí, a čím víc čítáš, tím víc zdá se být. ––– Neklesej má duše v utrpení, neumřeš, jen lépe poznáš sebe, nad nocí se modro rozepíná, a tvá bolesť také má své nebe. Na tom nebi světel na tisíce, kmitavých a stálých proskakuje, a čím více hledím v bolu hloubku, tím víc bol se tiší, zastavuje. Hvězdy v bolu – slzy v rozelkání! útěcho – ty nebe v žalosti! světla ve tmě, z vás se pravda leskne: „že jsou krásné i ty bolesti.“ 32 3.
Den a noc je teprv život celý, štěstí lidské to a neštěstí, a ten život duše nebyl krásný, nepoznal-li nikdy bolestí. Zdaž ta duše pohřížena v bolu tak je sama, jak se jí to zdá? Ne – bol každý sám si léky nese, a sám v sobě tichne – umírá. Bol je krásný; a když nejvíc bolí, tehda duše nejvíc si ho chrání, zdáť se jí, že na to její hoře celý svět se soucitem svým sklání! – 33
U večer.
Kdo jsi kdy, bol těžký v duši nesa, v zoufalosti na své lůžko padl, beze slova na rtu, bez modlitby, s citem, který s vyschlou slzou svadl, dobře věda, naději že spasnou nesplní ni klamné snů ti zdání: pověz, zdaž ten večer nebylo ti, jakby chystal jsi se k umírání? Zdaž ti v duši tehda šíropusté neznělo to: „usnout, usnout věčně!“ jako vábivé nymf melodie: „umřít, a mít pokoj nekonečně!?“ – O kdo takto na lůžko se kladl, nemodlil se za své probuzení, prose v hoři, by tak věčně zůstal bez citu, bez sebe, v mrtvém snění. 34
O půl noci.
O srdce mé! jen teď se nerozplývej! o nebe hvězdnaté ty touhy marně zní, a nekonečnu půlnoc zvěsty hlásá, že pěješ sobě píseň pohřební! Vidíš tu hvězdu, co se v modru leskne, jak jí by tam jen bylo jediné? ó ty jdeš s ní – a ona k zemi klesá – a věčnost celá – v nic se rozplyne! Tak touha tvá! tu obraz za obrazem se v mlhách kouzelných před tebou míhá: – „ach bože ten – ten ze všech nejkrásnější“ – však marný vzdech – on věčné v nic ubíhá! 35
Naposled.
Jdi lásko má! jdi tam k té vlasti krásné, která tě mně do srdce poslala, jdi, tam tvůj žár už nikdy neuhasne, zde, s mým srdcem, bys marně hledala. Jdi lásko má! hledej si oko jasné, líc ruměnou a dobré srdce tam, kde věčně trvá všecko, co je krásné, zde krása lže a srdce skrývá klam. Jdi lásko má! duch můj tě doprovází, a tam-li najdeš drahý obraz ten, jenž miloval by v štěstí i v nesnázi, a byl by se mnou rád i nešťasten: Pak rozpni nad ním věrná svoje křídla, a dolů snes ho bujné touhy let – pak uvěřím, že věčná jsou tvá zřídla, pak pro tebe jsem plakal naposled! 36
Mé dívce.
Vonný dech-li rosa mezi spánek jarním jitrem na květ rozsívá, čili růži vábivý červánek ze sna budí, nachem odívá, neb-li slunko mladé leskem časným tisícerý žívotživot otvírá – lká mi srdce v hloubce bolem hlasným: „víc mi byla, víc ta láska tvá!“ Byla – byla! a proč není více? Ty jsi řekla – marná touha má! v srdci jednom bolů na tisíce, dívko má! to láska teď je tvá! 37
Beze strachu.
Až uzardělý vesmír ohněm vzplane, a svět se stopí v žáru krvavém, a nebe, zem se ohněm třásti budou: já stát budu, pokojen v srdci svém. Vždyť duše má již dávno ohněm sprahla, a v uhel srdce sžala rozňaté, a není žáru v světě hroznějšího, než jak byl ten, co spálil srdce mémé. 38
Mezi květy.
1.
Smutné bývá ovšem podívání na strom plnojarem kvetoucí, jeden za druhým-li třesoucí květ mu sráží zefyrečku vání. O ten pád – jak dlouhé žalování naděje tu navždy hynoucí, život že tu teprv rostoucí v kolébce již nese umírání. Však ta máteř s tváří usměvavou dítky umrlé i zrozené prvodechem – objímá v klín hebký, a strom otec bílou kyne hlavou, jako když si stařec vzpomene: „blaze tam, kde hrob je u kolébky!“ 39 2.
Na mě též se květy sypávaly, stromů, pod nimiž jsem sedával, a já rád si s nimi pohrával, jakby věštci byly touhy z dálí. Jakby naději mou ukrývaly, svadlou tak, jak já ji schovával, shaslý svět, jejž kdy jsem hledával, rozkoš velkou a bol neskonalý: Rád si člověk velkou bolest nesa do nebe až staví naději čarokrásnou, i když hyne, klesá; a kdy marné všecko namahání, při posledním ještě kročeji jest mu slastné – i to umírání! 40 3.
O to jaro tehda krásné bylo, pod lípou kdy v dešti květovém bázlivé na rtíku růžovém „ano“ ze sna k snům mě probudilo. A ten vánek ticho tak a milo lásku sypal v květu stromovém, a mé srdce ve snu májovém z vánku, slova, ze rtů věčnost pilo. Od těch dob po vánku rychloletém padají-li květy hynoucí, posvátné jest mi to pohledění: Vidímť život svůj tu s věčným květem, jaro: láska moje horoucí, vánek: touha, květy: políbení! – 41
Na podzim.
1.
Zda, kdo v bolu pomateném sám se vraždě listy lásky rukou chvějící se vrátil, také pohřbil všecku na ni upomínku, a s ní cit a srdce, bolesť na vždy stratil? Chladný podzim s větví kolem pně holého listy žluté sesypal do smrti klína – zda strom zhynul? kořen vyschl? – O ten ještě polomrtvý na jaro se rozzpomíná! 42 2.
Kdo milovals kdy tak, že v jediném jen „ano“ jsi za spasení prosil na kolena klesna, zda víš, jak bylo ti v té chvíli rozechvěnérozechvěné, když nenadálé „ne“ tě probudilo ze sna? Co zdá se stromu as, kdy na rozhraní smutném za květem uběhlým sen poslední si dřímá? „že v krátku jaro minulé uběhlo na vždy, a k příštímu že dlouhá, nebezpečná zima!“ 43
Podzimek.
1.
Letěli ptáci za horu, to že tu zima bude; můj bože, což nám tu v zimě samotným smutno bude! Vyšel jsem já si na horu, za kterou letěli dál, dlouho se za nimi díval, dlouho tu zamyšlen stál. Leťte jen, leťte za sluncemsluncem, víte, či nevíte kam? mé-li kdes najdete touhy, zdravte je ode mne tam! 44 Plaše jak vy mi na podzim s větrem se odebraly, kam? nevím; však srdce mé tu o mrazu zanechaly! A kdy se s jarem růžovým ptáci zas vrátíte k nám, mnoho tu najdete změny, já ale – zas budu sám! – 45 2.
Podzimek už v koncích, listí žloutne, vadne, brzy na tu stuhlou zemi sníh už spadne! Stromy vítr chřestí, nebe plno ledu, smutno na té zemi, smutno od pohledu. I nad tebou smutno, srdce moje chladné, počkej však – už brzy sníh na tebe spadne! – 46 3.
Země spat chcéchce, už to nebe v sněhové se halí mraky; počkej jenom srdce trochu, brzo přikryjí tě taky. Zima! zima! vítr chladný na ty rány pohled drzý: přikrejte je třeba sněhem, jenom brzy – brzy – brzy! 47
Pode mrakem.
Úzkostlivé, dusné je to mrtvé ticho pode mrakem, a to srdce v nejistotě v rozmýšlení všelijakém. Ani bouře, ani jasno, je to smrt? či živobytí? a to srdce v tichu mrtvém zdali sebe samo cítí? O kdyby tak hrom udeřil! třeba pálil, bude lépe! jednou spálí – a to srdce nebude v své bídě slepé. Milá je ta hromu rána srdci v trapné nejistotě, a byť nesla utrpení, – mluví aspoň o životě! 48
U vody.
Pod skalou se řeka proudí rychlou vlnou dál a dál, a mně je tak litostivě, jak bych ji byl vyplakal. Vždyť i jak ta voda rychle ubíhá mi naděje, dál a dál a v nekonečno – kam se srdce poděje? A kdy hvězda v rozvlněnou řeku s hůry nahlednenahledne, utratí se v nestálosti, okamžikem pobledne. 49 Umořený tak se dívám na hrob svého života, bez pláče a bez modlitby, v duši, v srdci mrákota. Jasná hvězdo! modré nebe! kdy se stiší vlny mé?! A ta hvězda a to nebe: „nikdy – nikdy – nikdy ne!ne!“ 50
Ze sna mládí.
1.
Jak často hoch jsem zadíval se ze klína drahé matky své za večerů těch tichojasných do nebes výše hvězdnaté. A když mi matka vyprávěla, že krásně je tam vysoko, já ptal se, ruce zbožně sepjav: „matičko, je tam daleko?“ A matka má se zamlčela – než po chvílce mi s povzdechem: „Ó synu můj, to dlouhá cesta, však ty máš nejblíž k rájům těm!“ Ó matko má! co za svým rájem jsem už se světem nachodil, však poznávám to každým krokem, že tehda jsem mu nejblíž byl! 51 2.
Tak krásné byly v ústech matky báje! a v dětské mysli, v duši nevinné jsem hledal po nebi ty ráje snivé a našel! – našel v hvězdě jediné. Ta krásná byla, tak se tiše leskla, jak tajemného blaha z dáli svit: „Hleď matičko“ – však nedořekl jsem to, už sklesla; ráj i sen – jen plachý kmit. Ó bolný pád, v němž první sen se strácí, a sladký klam rozplývá v smutné nic! Co sen je mládí? První slza skane a setře jej – co dál? snů není víc! Tak stojím zde; i teď mi hvězda spadla, jen kmit – kde jest? a kde ji hledat mám? Ba marný krok! Co spadlo v nekonečno, to navždy spadlo, ve tmách zbyl jsem sám! 52
Všední život.
1.
Aj řeka černá, řeka divá, a v hloubce příšer na tisíc, a v sítě zradně rozestřené jich s hůry klesá víc a víc! Oj černá řeka, divá řeka, v níž není nebes obrazu – to bídáků je život všední, jenž nezná svatých odkazů. 53 2.
Aj řeko, řeko hluboká, však znám tu černou hloubku tvou, však vím, co světla utíká, že pekelné to sítě jsou! A rozestřené schytrale, jak ďábel by je líčil sám, však divá řeko – nech mne jen, sic sítě tvé ti potrhám. Však nebojím se příšer tvých, ty slabochy přitáhnou jen, ve hloubce tvé je duší noc: a já – já chci mít jasný den! 54 3.
Jen řeko na mne nehubuj, že pravdu jsem ti pověděl, však já ji v době příznivé v tvé hloubce tajné uviděl! Víš, řeko černá, v jasný den jak tehda s nebes vysoka ta hvězda spadla velebná ti do zhoubného hluboka? A hvězda ta tak velebná, to svatá hvězda byla má! mé srdce sebou vzala sic, však neutonul v hloubce já! A byl to pád! jak sykotem se vlny nad ní zavřely! o tehda, tehda oči mé ty příšery tvé uzřely! – – – 55 4.
Jen řeko nezlob, nezlob se, já bratr tvůj, ty sestra má, ty černá sic, já bílý jsem, však, řeko, nic to nedělá! Ty v moře pluješ veliké, tu velká jseš – tam nejsi nic – však ani to nic nedělá, vždyť ve světě se strácí víc! A kdybych tolik krásných dob, co svět jich v tobě utratil, jen já měl sám – ba věru bych alespoň věčným bohem byl! Však nemám nic, než život svůj, ten bídný je – na vrub i líc, – jde také k moři velkému, a – nebude z něj také nic! Ba ovšem to já nechtěl jsem, a to je řeko, vina tvá! však bílý já a černá’s ty, a – nic nebudem oba dvadva. 56
Soucit.
Já za úlevu jsem vás prosil, v svých bídách, co mi srdce žraly, vy k chátře jste mne připočetli, a chleba jste mi podávali. Já za soucit jsem žebral u vás, když v bolestech jsem trpěl celý, a vy jste pro mé žadonění jen chladný na rtech úsměch měli. A když jsem úpěl: „Smilování! jsem sám a hynu v bídě svojí!“ tu volali jste zdaleka už: „nech s bídou svou nás na pokoji!“ Tak zbyl jsem sám – vás na pokoji už nechal cit můj oněmělý a zašel mezi pusté skály – a skály – ty mu rozuměly! – 57
Snové mládí.
Krásní snové poesie! kdy a kde Vás najdu zas? Vše, co ve světě se strácí, ránem svým se zase vrací, než co mládím uplynulo, zda to vrátí někdy čas? Snové mládí – krásní snové! bludičky jste života! Všude světlo, nikde stálé, roste, mizí nenadále, chodec mdlý se honí za ním, až jej stihne mrákota. Snové mládí! – ranné květy v listu srdce zrozené! než je slunce poohřeje, již je větřík s listu svěje, pryč jsou – a jen rosná slza v listu po nich zůstane. 58 Ladní snové! ideály! pryč jste, pryč – a já jsem sám! bludičkou se zakmitly jste, jarním květem spadaly jste, a na prázdném listu srdce jenom slzu po Vás mám! 59
Na cestu.
Poutníče, jenž z vlasti v svět se béřeš, darmo pohled Tvůj se nazpět vrací; darmo krok ti vázne, oko pláče, musíš dál, nechť srdce dokrvácí! Také já jsem z domu kdysi kráčel, z vlasti vyhnán rájů prvomládí, také já jsem plakal, chvěl se, zrak obracel, marně však – ten pláč sny nenahradí. 60
Darmo.
Vyplakal jsem už tu bolest svoji, vysmál jsem se sám už bídě svojí, a přec bolesť moje neumírá, a přec duše v bídě, v nepokoji! Kdyby vesmír celý ohněm zaplál, palných žárů přece konec bude, kdyby potopou se opět skácel, duha vzejde, a zas pokoj bude; ale v duši oheň jednou vzňatý, nebo spousty v srdce prohlubené nehynou ach nikdy – nikdy – nikdy! pláč a bolesť, zdaž jsou nesmrtelné? 61
Touha má.
Smělým letem orel k nebi letí, k siné výši, křídlem zmohútnělým, v jinou říši, v jasné světlo pluje, oko za ním – zrakem skamenělým! Tak má touha, jak ten orel smělý, v nedozíramé se dálce strácí, zrak můj za ní, ach už skamenělý, až tím letem – srdce dokrvácí. 62
Z rumů.
1.
Ty svaté doby, snivé moje světy už zašly dávno – mhou jen jsem je zřel! už shasly ráje, život plnokvětý, a co jsem teď? – jen skamenělý žel! „Jdi ke hrobům!“ – „A proč?“ – „tam pěj své žaly!“ Ba pozdě – pozdě nade hroby lkát! a oči mé už slzy vyplakaly, už neumím, než v němém bolu stát. A těžko se to nad ssutinou pláče, a přese zbytky slavných velkých dob se jako zabloudilé někdy ptáče vzpomínka snese – a zas pustý hrob! Co v snivé, krásné viděl velikosti, neřekne kamen z rumů zbortěných; a kdyby mluvil? – snad by minulostí teď vzbudil pláč – jen pláč? – snad také smíchsmích. 63 22.
Už srdce spí, a tvrdé jeho snění, jak u prostřed drobného kamení když v zříceninách velebného hradu si odpočívá kamen základní. Čas plyne nad ním, věk se s věkem honí, svět mění se, a kamen? ten spí dál! a tiše spí, až nad hrobem vyrostlý ho břečťan v náruč věrnou obepjal. Tak v srdci vzpomínka se rodí sama, jak břečťan kamen – si ji odchová! však ne vždy břečťan – planá někdy růže, a nejčastěji – hluchá kopřiva! 64
II.
[65]
V troskách.
1.
Pusté trosky, mrtvo kolem, ani vánek nešelestí, ani lístek nezavane, smutné trosky – bez pověsti. Bez pověsti – v mrtvém klidu, prázdné kobky, shaslé stíny – slavný snad to hrad kdys býval – kdys? snad! Teď však rozvaliny. Rozvaliny, slavné jindy – v mrtvém klidu? Tak to bývá: Slaboch žije; sláva však si v mrtvém klidu odpočívá. 67 2.
Hrdá sláva, život věků dávných,dávných v prach a kamen se tu rozsypaly, zvolej je – a z hrobů přidušených odpoví jen ohlas rozespalý! Mrtvý ohlas? – Čí? jen Tvůj, tvůj vlastní! Slovo tvé jen vrátí se ti zas a duch stane – živý’s k hrobům poslal, mrtvý pak jen vrátí se ti hlas. Mrtvý hlas – a znáš ty jeho tóny? V duši-li ti krásný život shas’ a ty vzpomínkou’s naň v troskách zvolal! pak co’s uslyšel, to – to byl mrtvý hlas,hlas. 68 3.
Najdu-li vy trosky staré naději svou mezi vámi? „Ne!“ – A zase upomínku hledám mezi ssutinami. Darmo – darmo! v rozvalinách leží kamen na kameni, bez vzpomínky, bez naděje hledám dál, však – po vymření! 69
Po klekání.
1.
Už dozvonil; jen z ticha ještě zalkal si z hloubky zvonek žalným dosténáním, už dozvuk také na ozvěně zemřel, a ticho je –; duch zbožný myslí za ním. O dozvuk! dozvuk! což je na něm spásy, že pomodliv se svoje „anjel páně“ tu stojí člověk, jak by vepsati chtěl ten žalný sten si v zamyšlené skráně? Ten žalný sten? Ach zná to srdce každékaždé, to živých zvuků tiché umírání, a slavné bývá první „anjel páně“, i to však má své bolné dosténání. 70 2.
Už doznívá; duch na dozvuku stojí, a s dozvukem se dál a dále tratí, a s dozvukem rozplývá v nekonečno, však duch i dozvuk – už se nenavrátí! Kam myslí člověk, když mu rozkoš vzata, jíž zdobil život si, jíž srdce plálo? A kde ta říš teď, o níž v svatých touhách se prvním snem mladistvé duši zdálo? Ba nic! a nikde! teď ten život krásný jen zvuk, žalostný sten, jak po klekání! V něm ještě jednou duch si rozkoš stená, co přijde pak – je bledé vzpomínání! – 71
Západ.
1.
Tak krvavá to zář tam na západě, jak srdce bol, jak povzdech poslední, jenž pryč odnáší blaho nejsvětější a ptá se: kdy se zase rozední? Tak rudý zápal je v tom umírání, tak bolestná ta smrt je na pohled, že oko v pláči tmu si jižjiž přeje, a v přání vzdychá: s bohem! naposled! Ba s bohem slunce! s bohem ráje mládí! zrak vyhaslý, a v srdci pal a pal – to slunce tu, to zítra zas se vrátí, než slunce mé – jde věčně, věčně dál. 72 2.
Zašlo slunce; a co dál? snad vrátí se ti zítra zase; snad? snad ne, a pak ti hlavu těžké mraky zastrou, slunceť na nebi jen jediné! A kdy zajde, ptáš se, kam, kam skleslo? tam kde věčným tokem plyne čas! věčným časem západ neúmorný, čas ni slunce nevrátí se zas! 73
Večer.
Tak tichý večer, krásný, k nepopsání, a měsíc, hvězdy, noci diadém, se tajným kouzlem na mou hlavu sklání, na hlavu mou a na tu mrtvou zem. O hlava moje, mrtvá, mrtvá země, již shasly jasné denní postavy, i stíny zašly za hor dálných témě, noc dávno už, a měsíc mlhavý. Noc, po dni tma; zda duši roztoužené, jež dál než slunce let svůj rozpíná, tam vrátí doby světla drahocenné, zda vrátí noc, co za dnem shasíná? O duše moje, mrtvá, mrtvá země, noc kryje tě, a kryje celý svět; však světlých postav nehynoucí plémě ne tato noc, jen slunce vrátí zpět. 74
Jdi ven!
Jdi ven, je večer; boží mír je venku; a máš-li v srdci drahý obraz ten, jenž vtělil se ti v jedinou myšlénku, jdi pomodlit se k němu; ven však, ven! Jeť neobsáhlá v srdci lidském láska, a v prsou tvých je úzko obrazu, a tak jdi ven, jen tam, jen v nekonečnu si obraz, láska najdou výrazu! 75
PúlnocPůlnoc.
1.
Černá rouška obraz kryje svatý, pod ním na noc dívka klekává, na noc pozdní, když matička usne, dívka sama bdí a – plakává. DívkoDívko, dívko! nech jen mrtvé spáti! darmo pláč ti krásnou pije líc, co smrt vzala, nářek nenavrátí, umrlý ti nevzbudí se víc! „Umrlý? – ba ano!“ – ret se chvěje, pohřební se modlí srdce žal: tak se modlí člověk u naděje, i když na věky ji pochoval. 76 A kdy lásku stratil prvně sněnou, ještě na sesutý blaha hrob plače kleká, by se dovzpomínal ještě v bolu jednou – shaslých dob! A proč doby naše nejšťastnější bytost pojí v sobě jediná? Ona zmizí – shasne za ní rozkoš: na obé si pláč jen vzpomíná! 77 2.
Darmo pláčeš dívko o půlnoci, nevypláčeš obraz blahých dob, slož své slzy, vystel nevěrnému zapomněnkou chladný v srdci hrob! „Darmo – darmo! dvakrát v srdci žije: byl a není! – dvojí bolesť zlá, a bych zašla s bolem na kraj světa, vzpomínka si mě tam vyhledá!“ – Ba kdy láska v srdci osiřela, vzpomínka jí přijde vrátit sen; vidí smrt, tvář růžová jí zbledne, těšit chtěla – slzy sype jen! A kdo lásce její bolesť věří? a kdo ví, že každá slza ta, kterou vyroní pro štěstí zašlé, krev je srdce, perla života? 78
Vy tiché hvězdy!
Vy tiché světy tam na hlavě noci tmavé, jak touhy koruny, jak světla naděje, vy matky noci slzy bolu žhavé, v nichž světa tichý pláč a bída okřeje, vy věčné touhy družky věčně milé, v jichž tichý soucit bol si skládá tíž a duch si osiřelý hledá cíle: proč světy svaté, proč mi nejste blíž? Jen z dáli vidím vás; a ač že nikdy vím, ach nikdy nedostihne touha rozletlá tam lesku vašeho, svůj zrak přec obracím od země mrtvé k vám jen, do světla! Neptej se nikdo proč? vždyť já to nevím sám, a tolik jen se duši v tajném skrytu zdá, že buď ty všecky světy v prsou živé mám, neb duše má je po nich světem rozletlá. – 79
Zase?
1.
Vidím tě ještě hvězdo dávno zašlá? či klame nevěrná mě bludice? ten lesk – ta zář – o city dávno shaslé, zda vás mi nazpět vede do srdce? Aj nazpět? – zase? – hvězdo, hvězdo tklivá, hleď – v srdce mé se láska vrací zas – ta láska věčná; a zda tebe vrátí, jen tebe, tebe, již mi urval čas? „Ó stůj – ó stůj!“ ach darmo hlas můj volá, a darmo sladký tiskne srdce klam – ty dále jdeš, tvé cesty po nebesích, a já? – já zemí kráčet musím sám! 80 2.
Ach darmo hlavu bolem obtíženou a lásku darmo kladu ve sna klín; mé cesty v tmách, můj zrak se v dálce strácí, ach světlo tam – zde já – neštěstí syn! Můj darmo pláč; tam, tam jen lesk mě volá, tam touha má, a běh se nestaví, tam vznést se chci – však tiše musím tisknout jen zoufalstvím bol k srdci krvavý! A tak jsem sám; ověnčen bolu květem, jejž vzpomínka mi trním propletla, mé srdce kamen – tak se kladu ke snům – můj domov pláč – a vlasť má u světla! 81
Ty horká slzo!
Ty horká slzo v oku rozplakaném, proč pálíš tak, proč trápíš vetchou líc? Já neprosil jsem za tě; proč jsi nespadla mi, kdy ještě byl jsem, doufal, stratil víc? – Já byl, – ach byl – ba dávné tomu časy, já doufal jsem, než teď vše v umírání, teď nejsem, nedoufám, už vše jsem stratil, a co mi zbylo? jenom vzpomínání! A smutné blaho, stokrát oplakané, a těžká slza, roní-li se v nic! Ty horká slzo v oku rozplakaném, proč pálíš tak, proč trápíš vetchou líc? 82
Tak těžko je to! –
Tak těžko je to povědět, když srdce bolesť cítí zlou, že spíš by člověk vyplakal slz tisíc na tu bídu svou, a dřív by objal celý svět v svém srdci bídou stísněném, jen aby mohl zaplakat na srdci v světě jediném! Tak těžko je to povědět, proč ve světě je člověk sám, že stokrát spíš by rozuměl celého světa rozbědám; než kdyby srdcem povědět, jak cítí, mohl ten svůj žal, ba věru nad tou povídkou by celý svět se rozplakal! 83 Ba svatá věru je to řeč, co srdce mluví v hloubce své, a čím víc ji kdo povídá, tím dál se od ní vzdaluje: ta nejvíc mluví, mlčí-li, a nepíše se, nemluví, však v svaté duchů hodině se cítí jen a – rozumí! 84
Ta myšlénka má šílená!
Ty myšlénko má šílená, ty zubožila’s hlavu mou! však ne hlavu, to srdce mé, však srdce ne – tu duši mou! Tam v dálce hvězda v zákmitu, a vůkol vichr, bouře zlá, a v bouři tu kdo vyhnal mě? – Ty myšlénko má šílená! A vítr duje v kotoučích, a klesá síla, duše má! „Jen dál, ať život utratíš –“ tos’ ty, myšlénko šílená! Ba vím to už; ať dojdu jí, ať stratím hvězdu vzdálenou, že zhynu v bouři bez konce pro myšlénku svou šílenou! 85
Dozvuk.
 Dozvuk.

 Vy melodie svaté, žalem rozechvěné, vy v srdci pěvce všeho lidstva bědy, vy zvuky věčné lásky, bolem zubožené, už zníte zas – však plačte naposledy! Jeť marné slovo z hloubky nedostihlé, je mrtvý tón, jak břečťan nade rumy, když bol jen hlouběji se v srdce noří, a duši v troskách nikdo nerozumí. Tak pěvec sám; a ve tmách o půlnoci nad hrobem ideálu s duší skrvavenou si soucit hledá, ve tmách – o půlnoci – a ve tmách lidstva – s touhou otrávenou. Po nebi hledá – marně hledá zrak, a k zemi padne – beznadějně – v hrob, a tu i tam do duše mrak a mrak mu žalost věčnou nese do útrob. On nepěje; snad vymřel lyry hlas; on nehledá ho víc, k zemi se kloní, a mezi hroby marně hledá zas, a srdce, oko horkou slzu roní! A znáš ten bol, jenž v době osamělé ti srdce roztoužené uchvátil a zanes’ do věčného nekonečna, 86 aby je nikdy, nikdy nevrátil? Ó tu jseš nešťasten, a přece v světě rád, a opuštěný lkáš ve troskách svého blaha, a v hoři tom bys chtěl svět celý objímat, však ten se směje jen, že marná tvoje snaha! A plakal-lis kdy slzy neštěstí a lásku rosil slzou bolestnou, a když pěl slavík píseň milostnou, rozuměl teskné jeho pověsti; a slyšel’s-li, jak teskně zefyr pláče, nad růží zemřelou, již spálil mráz, pak víš, že všechen bol, nešťastné lásky hlas, a celé srdce, duši stísněnou ta slza kryje, již pěvec uronil ve tmách, v půlnoční čas. Ta slza věnec jest, jejž z bolu srdce vije nad hrobem lásky své, bytosti neznámé, toť píseň pohřební, již sami zpíváme, když srdce hořem utrápeno zmírá. – Ne píseň poví ti, že pěvce žalost svírá, ne slova smutný zvuk, ne líce zjev; znáť pěvec nešťastný též tajný zpěv, jejž jemu jen dal bůh a láska jeho, když spatřil krásu kouzla neznámého a zas ji stratil v říši nekonečné! A neznáš pěvce bol, nepoznáš věčně, když neviděl’s, jak pro lidstvo, pro lásku, pláče! 87
Ukřižován.
Nad lásky ssutinou, nad hroby zapadlými, v odkvětu vzpomínky mdlý poutník ruce spíná, a na sepjaté těžkou hlavu klade, a těžká bolestí se hlava rozzpomíná. Snad v dobu minulou se ve vzpomínkách snesla, a s nimi zapadla; – snad v budoucnost se topí, v tu budoucnost, co vzpomínkami sklesla, – a tu i tam si oko slzou hroby kropí. A horká slza ta, proč ohněm žhavým pálí? proč v půli trhá mu to srdce osiřelé? proč z duše pláče krev? O příteli! tam v dáli, tam na Golgotu jdi, a ptej se spasitele! Ten rámě rozvíral – oni je s křížem spjali, ten k srdci vinul svět – oni je rozedrali, – a ty-lis tiskl svět na srdce osiřelé, hned našel’s katy své, a oni – spasitele! 88
Znělky.
[89]
Snad jsi šel už v němém žalování Snad jsi šel už v němém žalování
 s bolu světem někdy sám a sám v posvátný si podvečerní chrám pozastesknout v duše umdlévání. O pak víš, že každé větru vání, šelest listu zde, vln píseň tam, zavzní k teskné duše hlubinám jako živá píseň k umírání. A ty hvězdy, jakby světla živá k pohřbu nesly stracený tvůj ráj, ach ta noc je bolu sestra tklivá! Duše tvá tou nocí rozplynulá rozlétla se vánkem v luh i háj – bolesť tvá se světem rozklenula! – 91
„Synu můj!“ – tak lkala moje matka, „Synu můj!“ – tak lkala moje matka,
 když jsem loučil s ní se k odchodu, „vímvím, že mnohou těžkou nehodu z pouti tvá si přinese památka. Neklesej však! jeť ta cesta krátká, také žal má svoji výhodu, neboť v minulosti obvodu upomínka na bolesť je sladká. Každá růže s trním jen se rodí, žádný květ nevzroste bez proměny, každá radosť vznikem bolesť plodí!“ Matko drahá! už jsem dlouho šel, a jsem trním celý skrvavený, růží však jsem ještě neviděl. 92
To velký pán! půl světa se mu klaní, To velký pán! půl světa se mu klaní,
 a slávu řinčí v hanby okovech, však zda je svoboden? aj ve svých výkonech on největší má meze, jež mu brání. Aj kde je svoboda? Však ani u sténání těch otroků, a ani ve slovech, jež v hrozných duše, těla úkorech,úkorech vztek vysílá u nerozumném lání. V těch slovech Krista jen hledejte ji, ne strach jde z těch, kdož tělo zabijí, však duši vaši zabít nesmějí! A v mukách strašných byť byl poroben, i v porobě své přec je svoboden, kdo žije pro myšlénku velkou jen! 93
Jen na kůl s ním! tak přísný rozkaz zněl, Jen na kůl s ním! tak přísný rozkaz zněl,
 a pochopů roj skočil storukýstoruký, by mučen byl pro zločin veliký, že myslil dřív, co pán teď říci chtěl. Byl přikován; nestál ni neseděl, smrt na tvářích, v očích krev od muky, a nad ním – vůkol – chechtot stozvuký, však on – pokojně k nebi zahleděl. A bylo mu, jak svatosť měl by v sobě, a žárem jejím vzplanuly mu líce, toť myšlénka, pro niž jsme ve porobě. A pán: jak, smělý otroku, snad’s pokořen? a klidně on: „muč, chceš-li ještě více, ty’s otrok vášně své, já v poutech svoboden!“ 94
(Růže na bílé hoře.)
Chráme lásky! proč tvé oko roní slzy v půdypůdu tady svěcenou? dobu-li tu hledáš blaženou a tvé srdce světem bloudí pro ni? Darmo stesk, ach darmo touha po ní, vlast-li oplakáváš pohřbenou, aneb hvězdu z cesty stracenou, mrtvé bolesť nikdy nedohoní! „Nevímť já, kde větší bolu váha, víc-li pro své vlasti neštěstí, či pro strátu lkám vlastního blaha: vímť jen, že jsem osiřelé robě, zrozené, vyrostlé v bolesti, příteli, já pláču zde – pro obě!“ 95
Ty kdo kráčíš světem, touhou hnaný, Ty kdo kráčíš světem, touhou hnaný,
 zastav bolu svého kročeje, a v tom srdci z mrtvé naděje hrobeček slož, láskou urovnaný. Na hrobeček cit ať rozplakaný místo kvítků slzy zaseje, ujmou se, a květ se pochvěje, jak tvé tužby první pocit ranný. A myšlénce, která v pozdním čase v srdci tvém by blaho hledala, křížek postav k hrobu z bolu věna, na němž touha tady vyhostěna dále jdouc poutníku vzkázala: „Putuj dál, jen tam se sejdem zase!“ 96
Nosili jsou ode země k zemi Nosili jsou ode země k zemi
 nevěřícím věčné spasení, a svatého kříže znamení s pekla strachem, s nebes nadějemi. I k nám přišli se zázraky těmi, nesouce to kříže znamení kvapně tak, jakbychom spaseni měli býti v nebi nade všemi. V kvapu tom však na těch vrchů žule pohraničných od ramene půle menšího se kdesi ulomila. Hned to pochopivše pobožníci: „ha, ty ruka boží odsoudila!“ místo s křížem – přišli s šibenicí. 97
Svatý bože! věčně spravedlivý! Svatý bože! věčně spravedlivý!
 prosil jsem tě, bys mi půjčil moře, abych slz měl dost pro velké hoře, jež mi v srdci vře, jak oheň živý; žadonil jsem o sbor větrů divý, aby hlásal do světa, lži boře, věčný zločin v naší ve pokoře; nedal’s jich a – byl jsi dobrotivý. Marně nevina teď umučená před vrahy, jež zločinů dech strávil, ruce spíná, slze roníc sténá, marné žaly tu a marné stesky, a tak prosím, abys sám to spravil, věčný bože, vždyť máš hrom a blesky! 98
Růže má! tam, kde ta hvězda siná Růže má! tam, kde ta hvězda siná
 stkví se jasnem, chví se lítostí, tam je Blaník se svou pověstí, za ním dál, ach! moje domovina. „Ach?“ – o žel! však není má to vina, tak že zvu kolébku neštěstí, a že chudá matka bolesti nešťastného odchovala syna. Zdáť se mi to vymyšlená báje, věku zlatého sen zděděný, v letech mládí že nám kvetou ráje! Darmoť můj ach! hledá potěšení v minulosti pohled zkalený, život můj – to řetěz utrpení. 99
Život můj, to píseň žalostivá, Život můj, to píseň žalostivá,
 truchlejší je smutné elegie! tať když v bolu tichém slzy lije, za dalekou nadějí se dívá! Oko mé však marně hrob zalívá, který touhu, naději mou kryje, nevímť já, kde v světě radosť žije, na mne prázdné nic odevšad zírá. A tak marné všecky mé jsou žaly jak to nic; můj tak se rozbije život v nic posléz o pusté skály! Slzy moje! co jste vyplakaly? bolesti jen pro mé kročeje, naději však – tu jste s sebou vzaly! 100
Shasla minulosť, a v umírání Shasla minulosť, a v umírání
 vzdechem posledním se dcera zrodila, v očích bleskosvůdná, v tváři spanilá, kolem rtíků vábné usmívání. Dcera minulosti! na rozhraní světů dvou nešťastnou matku zabila, než co je v před, závistně zakryla, a co jde s ní, tajemství věčné chrání. Nad rakví zrozená, jen v rakvi žije, a často sama v sobě rakev kryje, a z rakve přece mnohé kvítko zaseje, věčné pološero, nikdy, nikdy den, nad věků ssutinou o budoucnosti sen a mnohoslibné nic – toť lidská naděje! 101
Ten Blaník tu, jak němá v bolu skála Ten Blaník tu, jak němá v bolu skála
 je pod hvězdou ve spánku pohřížen, a dumný, veledumný jemu sen ta minulosť kol hlavy obestlala. I má tak vlasť jednou a tvrdě spala, a nežli vzešel nad ní spasný den, jen tak pomalu, zvolna, zvolna jen se k životu ze spánku probírala. Teď žije zas! A proč ten Blaník starý tak dumá ještě, jak by kryl ji sen? proč v radosť nemění ty smutné tvary? Aj ví to stařec, ví to přezkušený, a proto stojí v dumách zachmuřený, že nepřišel, že svítá teprv – den! 102
Z knihy lásky.
[103] Non cuivis lectori auditorive placebo, lector et auditor nec mihi quisque placet. Ovenius, lib. III.
[104]
Kdo opravdu kdy miloval!
Kdo opravdu kdy miloval, šel za láskou by světem, byť trním by se skrvácel po cestě lásky setém: A kdyby přešel přes moře, a poznal divy světa, vždy vzpomínal by místečka, kde jeho blaho zkvétá. A kdyby pouť ho trnitá až k světa rájům vedla, přec nejdražší mu místečko, kde láska lásku shledla. 105
Ta láska mlaďoučká.
Což je ta láska mlaďoučká tak divotvorné ptáče, ta na půl vždy se usmívá, a na půl vždycky pláče. I když se nejvíc raduje a nepřeje si více, tu slzička se namane a bolem zbarví líce. A když se zase rozpláče, až svět se v slzách strácí, což něco v srdci tajného jí tichou radosť vrací. Ba první láska mlaďoučká jak děcko beze hříchu, a doby její rozkošné: ach! doby k pláči – k smíchu! – 106
To je bída!
Jsou to smutné věci na tom božím světě, jedna-li nám zajde, druhá starosť hněte. Co už jen ta láska těch starostí kryje, že by člověk myslil, že to nepřežije. Přestojí, přežije, starost nepomine: buď má hezkou žínku, neb je sám – a hyne. 107
Na severu.
1.
Na severu o samotě strůmek stojí v cizím světu, bez ovoce, bez rosičky, bez listů a beze květu. Mrtvé rámě, v těle zima, v hlavě smutné zamyšlení, jak by sobě rozzpomínal, že v té vlasti doma není. Jak by ptal se, proč tam dole bratry jeho květem šatí totéž slunce, v jehož lesku jemu život ledovatí!?! – 108 2.
Zhyne kvítko, zhyne bídně bez deště a bez slunéčka, – bez radosti a slz lásky, což je potom do srdéčka! Nemůžeť se vždycky smáti, stálé slunce květy pálí, a kdy láska zaplakala, kvítky rosou pookřály. Smích a pláč je život lásky, a ta láska srdce živí, bez ní srdce mráz popálí, jako sever záhubivý. 109
Jarý život.
1.
Rozekvítej mé poupátko, když tě rosa vlaží, červenej se má panenko, dokud láska blaží. Ranní rosa zajde brzy, list po listu skáče, přijde slunce, horké slunce, a tvá láska – spláče! 110 2.
Cože ti růžičko na jaře květoucí plnolist slzička zarosívá? Cože tě srdéčko ta láska horoucí, ta láska mladičká pobolívá? Nebolí z neštěstí, nepláče z bolesti, jako by slunéčka neviděla: ale že touha se mladého srdéčka za rána do světa rozletěla! Letěla rozletem do světa nahoru, srdéčko v samotě zanechala; viděla slunéčko, záře ji vrátila, na rodné půdě si zaplakala! – 111 3.
Růže a srdéčko, překrásné květiny, z rána se rozvily o samotě; a v tiché samotě slzička nesmělá v milosti hovoří o životě. Schovej tu slzičku do srdce hluboko, vždyť ona krásu ti v srdce roní; zapláče, zabolí, samotu potěší, krása-li bez slzy, což je po ní! 112
Ta láska!
1.
Rozběhlo se srdce z jara na procházku, zaletělo k nebi hledat sobě lásku. Daleko ta milá ohnivá hvězdička, a srdci bez lásky zdlouhavá cestička. Kvítko bez rosičky, bez barvy a vůně, srdéčko bez lásky naříká a stůně. Růže beze květu, smutné podívání, a srdce bez lásky jako v umírání. 113 2.
Což je srdci těžko lásku hledat světem, to jde pomaloučku, ona ptáka letem. Po hvězdičkách k nebi, po větérku dolů, do světa s vodičkou, s ptáčkem do vrcholu, a tak dál a dále poletuje světem, choré srdce pěšky, ona ptáka letem. 114 3.
Unavená srdce bohu žalovala, že ta jeho láska nikde není stálá. Pousmál se pán bůh, poslal mládenečka, a ten ji po kouskách uzavřel v srdéčka. Zavřená ta láska zas pokoje nedá, nebo každé srdce jiné sobě hledá. A když dvě se sejdou, svatba neveselá, lásky je po kousku, ale – nikdy celá. 115 4.
Což je mi to platno, že mě anjelíček poslal k srdci Tvému, však mi nedal klíček. A v tom srdci poklad, o ten já tak stojím, očko Tvé ho hlídá, já se černých bojím. Bez klíčku otvírat, síly marně hynou, najdu já si, najdu cestu k srdci jinou. Povyroste láska, oko zavře spaní, otevře si srdce: počkám já si na ni. 116
Loučení.
1.
Smutno je to, tesklivo, doba plna bolu, loučí-li se srdce dvě ku rozchodu spolu. Ku rozchodu na krátko, lásce je to dlouho, ach což se tu navzdychá, slz vypláče mnoho! „Ach snad je to naposled!“ v srdcích dvou se chvěje, – a jen kdo to nezkusil, ten se tomu směje! – 117 2.
Loučili se v bolesti, měli se tak rádi, a v té lásky rozkošech osud je rozvádí. „Neplač, neplač, nevzdychej! je to krátká doba“ – jeden těšil druhého – a plakali oba. Jemu bylo o ni jen, jí zas jen o něho, loučili se, plakali jeden pro druhého. 118 3.
Rozešli se, rozžehnali, jeden tu a druhý tam, však to každý dobře cítí, že je s láskou svojí sám. „Ovšem lásku nerozdělí ani prostor, ani čas, a co z blízka těšívalo, z dáli v smutku blaží nás.“ Tak si láska bolest mírní, tak se těší naposled, ale v srdci tisíc hlasů: „bez milého prázdný svět!“ A v tom srdci bolů světy, vůkol něho prázdnota, – ó kdo nemá milou v dáli, nevíneví, co je – samota! – 119
Dárky lásky.
1.
Velké skvosty, dárky malé, když je láska lásce hledá, a to srdce nepokojné zlobivý je neposeda. Stále hledá,hledá skvosty dražší nad zlato a nad kameny, a ten svět se zdá tak chudý, a té lásce beze ceny. Nebes kouzla, země krásy srdce by si vykoupilo pro svou lásku, pro svět celý – jen kdyby v nich samo bylo! – 120 2.
Malé dárky, skvosty velké, které láska obdržela, a to srdce nepokojné veselý je neposeda. Skrovný dárek, velká radosť! nad zlato a nad kamení, nad poklady nejbohatší dražšího ve světě není. Nebes kouzlakouzla, země krásy, ty v nich láska uviděla, dvě srdce tu spolu žijí, celý svět a – láska celá! 121 3.
Malý dárek, lásky dárek, a to srdce poskočilo, v poskoku se rozesmálo, jakby samo v světě bylo. Velké skvosty, malé dárky, láska-li je vyhledává, malé dárky, skvosty velké, láska-li je uschovává! 122
Kdybys ty mi umřela! –
Já nevím, co bych udělal, kdybych tak stratil Tebe, vždyť v údolí tom slzavém tys byla moje nebe! Snad bych se s nebem rozplakal, se sluncem zastřel v mraky, však nejspíš bych se ze světa za Tebou stratil taky. 123
Marné.
Já jsem chtěl hubičku, ona ji nedala, já jsem jí odešel, celou noc nespala. Nespala, plakala, co to udělala, nechtěla jednu dát, teď by jich sto dala. Nešel jsem jeden den, nešel jsem druhý den, ona mi vzkázala, nejsem-li nemocen. „Zle je mi, zle je mi, srdce se upláče, že ta tvá upřímnost v kamení doskáče. Prosil jsem o jednu, ty jsi se zdráhala, teď bolesť nespravíš, kdybys jich sto dala!“ 124
Těžko je to!
Těžko je se neusmívat, když si láska poskakuje, těžko je si nezaplakat, když se srdce zamiluje, nezaplakat v pousmání, neusmívat v zaplakání, těžko je to rozum hledat při tom prvním milování! 125
Dnes a včera.
Můj milý božíčku, co se mi to stalo, dnes mi srdce pláče a včera se smálo? To že včera dvoje lásky se líbaly, a dnes oči dvoje smutně zaplakaly. Láska-li je s láskou, roste na hubičky, láska-li je sama, klade na slzičky. 126
Za horama.
Smutno je mi, zle se mám, že jsem na tom světě sám, bez přítele, bez milenky, beze slova, bez myšlénky, s bolestí svou sám a sám, smutno je mi, zle se mám. Horo, horo vysoká, a ta bolesť hluboká, loučil jsem se, třikrát vrátil, jakbych tu byl jmění stratil, a ta bolesť hluboká, jak ta hora vysoká. Má panenka veselá za tu horu letěla, k jihu jako tažné ptáče, a mé srdce zimou pláče, a ta láska zemřela, – má panenka veselá! 127
Na hoře a v údolí.
1.
Ten bílý domek na skále jak by to byla kaplička, a byl v ní pěkný obrázek, to byla moje Hanička. K ní já se denně modlíval, v naději prosil za víru, však zapomněl jsem, zapomněl, že obrázky jsou – z papíru. Tu větřík se kdes zatočil, a obrázek mi s sebou vzal, teď pustá stojí kaplička, jak věrnost by tam pochoval. 128 2.
Má panenka na horách, a já zase v údolí, u ní ještě zima je, u mne slavík šveholí. U nás jaro rozkvétá, a tam ještě sníh a led, a tam ještě všecko spí, u nás už je lásky svět. A mé srdce mladičké jak to jaro v údolí, má panenka sníh a led, ji tam srdce nebolí! 129 3.
Ta chýše moje chudobná, a ten tvůj domek hezký, ty jako z města panenka, a já jen junák veský. Ta chýše moje chatrná, však láska má ji zlatí, a domeček tvůj hezoučký za lásku neodplatí. A tak s tím hezkým domečkem ty měj se dobře tady, však já se srdcem upřimným si štěstí najdu všady. 130
Darmo!
Můj bože, můj bože, což je mi smutný svět, tíži mám na srdci, a nesmím povědět. Hledal jsem přítele, bych mu to pověděl, snad by té bolesti líp než já rozuměl – a zase milenky, abych se potěšil, a tajné bolesti sám v srdci nenosil: Přítele nenašel, lásky se nedoždal, můj bože, co jsem se v samotě naplakal! 131
Nadarmo.
Co jsem já se ubohý už nahledal té lásky v světě, však mě přece srdce bolí, však mě přece bolest hněte. Do oblaků, s oblak dolů, v šíř i dál jsem světem chodil, daleké to putování – přece jsem se nedochodil. V tichých dobách o samotě ponavzdychal, ponaplakal, o těch dob tajného pláče! – přece jsem se nedoplakal. 132 Nedochodil, nedoplakal, sám jsem, pláču pro nikoho, nestratil jsem, nenašel jsem v světě nic – a v srdci mnoho! Však to pán Bůh dobře věděl, když tu krásnou lásku schoval, že kdyby ji člověk našel, snad by – nikdy nemiloval!! 133
V album.
1.
Ten mládeneček často tak a zamyšleně sedává, mamá zlatou knihu před sebou, v ní mnohá drahá postava. Ty drahých tváří podoby, jak zlatá kniha vzpomínek, a každá se svou vzpomínkou je v chrámu srdce kamínek. Jsou známé všecky; na rychlo je obrat ruky pomine, však zastaví se, zastaví u tváře v knize jediné. Co s tím obrázkem jenom má, že dívá se naň dlouho tak, až oko se mu skrvaví a slzami zalije zrak? – 134 2.
Což knihu lásky otevřel jsi pro tu tvář jen jedinkou? až k ní došel’s, a končíš už snad s milých tváří vzpomínkou? On zavřel knihu, sklopil zrak, a ze srdce vzdech hluboký; „proč zavřel jsi? je konec už?“ „ba zavřel – konec na věky!“ 135
Už tehda jsem to povídal!
Když tehda večer na nebi se měsíc v bílé halil mraky, my po tom prvním polibení jsme za ním tiché nesli zraky, a já ti tehda povídal, že nebude z té lásky mnoho, že sen je tvoje milování, a ty se brzo vyspíš z toho! „Tys“Tys,“ řekl jsem, „tak mladičká, a láska tvá cit přebujarý, a já se ze snů vyplakal už, – a cit můj – zkušeností starý: 136 „O nechO nech mě, nech, a zapomeň!“ Však marné prosby moje byly, ty’s na věčnost mi přísahala, – však věčnost trvala jen chvíli. Vždyť jsem už tehda povídal, že nebude z té lásky mnoho, můj cit byl mír – sen láska tvoje, a – už jsi vyspala se z toho! 137
U kostela.
1.
Jaký je to kostelíček bez zvonečku, bez oltáře? Jaká by to fara byla bez kuchařky, bez faráře? Jaký je to divný oltář beze kříže, bez obrázku, jakby stál tu kostelíček světu jenom na ukázku. Taký oltář, taká fara, takový to kostelíček, jak to srdce povyrostlé, není-li v něm anjelíček. 138 2.
Zvonili jí, zvonili,zvonili všemi zvony hrany, pojďte pro ni zaplakat mládenci i panny. Pohřbili jiji, pohřbili – lidu na tisíce, a jen staří plakali, že jí není více! A ti mladí smáli se tomu umírání, a ty panny házely ještě hroudy za ní. Zvonili s ní, zvonili, teď už ani hlásku – pohřbili ji, pohřbili už tu svatou lásku. 139
U hrobu lásky.
1.
Už chudičkou pochovali, už je černá země na niní, ale ani otčenášek nemodlil se nikdo za ni. Nepomodlil, nepožehnal, zemřela tak beze vzdechu, a po kvítkách ani vidu, a po pláči ani slechu. Tak tu lásku pochovali, neřekli si ani slova, však že už se nemilují, to věděli dobře oba! 140 2.
Ba je to smutný hrobeček té krásné lásky mladé, jak svět by nebyl světem už, tak mrtvo, pusto všade. A kam se srdce podívá, jen cizina je všude – ach láska-li se utratí, co ze srdce pak zbude?! – 141 3.
Zapomínej na tu lásku, nech ji tiše, tvrdě spáti, čím chceš více zapomenout, tím víc budeš milovati. Ba ta láska věčně trvá, a nedá se pouty spínat, proto kdo chceš milovati, už se dříve – zapomínat! – 142
Písně náměsíční.
1.
Ten měsíc, ten je bledý tak, a utrápený na líci, jak byl by se byl zadíval do bledé tváře dívčici. Tak bledý a tak měnivý,měnivý je v okamžiku, v hodině, jak byl by svítit naučil se v srdci, v lásce dívčině. Dnes celý je a zítra půl, a pozejtří jen čtvrtina, tu shasne, a tam svítí zas, ó měsíc – láska dívčina! 143 2.
Ten měsíc, ten se mění tak, i s celou tváří stohlavý, tu s tebou lká, tu směje se, jak osud tvůj to upraví. Však brzo zajde s pláčem ta i se smíchem tvář měnivá, – a bol i slasť se z lehka sic, však přec a jistě – rozplývá. 144
Starý kazda.
Rybařil jsem, rybařil jsem, rybky se mi v sítě draly, malé, velké, všelijaké, ty mi sítě potrhaly. Kramařil jsem, kramařil jsem, přišli z blízka, přišli z dáli, hezké oči, pěkné tváře, ty mi zboží rozebraly. Dorybařil, dokramařil, teď jsem stár, a co mám z toho? okraden jsem – v duši trpkosť, v srdci nic – a v světě mnoho! 145
Láska v písních.
Složte péra, pěvci lásky, co pak byste o ní psali? vždyť ti staří nám ji celou, celičkou už vyzpívali. Vyzpívali, vychválili city srdce, oči, líce, tak že nám teď k opěvání nezbylo už pranic více. Vyzpívali, vyvzdychali, jak se sluší na rytíře, tak že máme za dob našich celou lásku – na papíře! Tak že studovat se může starožitné jak památky, ti pak, co už po nás přijdou, znát ji budou jen – z pohádky! 146
Z moderní lásky.
1.
Tajemné to, svaté doby, první lásky roztoužení, velký život, krátké snění, zdraví půl a půl choroby! První lásky doby něžné, rozechvění, horování, v rozkošech bolesti steré, krásný život, umírání, od srdcí dvou pohromadě okamžiky z dnů uvité, – celá leta okamžiků, je-li každé o samotě – věčnost dvojí – věčnost? ano, jak ta věčnost velkolepé nic! Věčnost! Kolikrát se na ni v lásce první přísahalo, tolikrát se o věčnosti jen tím slovem „láska“ lhalo! 147 2.
Kdyby věčnost byla dlouhá, jak to první láska řekla, krásné by to bylo, hřešit pro ty věčné muky pekla: přišli by tam v polobdění, na polo by jenom spali, a než by se okoukali, by o tom pekelném snění myšlénku jen uchopili – už by z pekla venku byli. 148 3.
Stratila se světu láska, a kam ji ti lidé dali? dívčí oči, dívčí oči, ty tu lásku rozebraly! – Rozebraly, roztrhaly, kousků je z ní na tisíce, a ty kousky rozházené nesejdou se nikdy více. Neb kdo by ji hledal celou, do všech dívčích oček zíral, z modrých, černých, všelijakých,všelijakých po kouskách ji v jedno sbíral – až by ze světa celého po všech dívkách sebral kousky, měl by z celé knihy lásky vetchý sotva proužek ouzký! 149 4.
Modré oči, snivé oči, vy jste lásku oklamaly, černé oči, nerozvážné, vy jste lásku pošlapaly, dívčí oči, lhavé oči, každá láska vámi vadne, a tak nejlíp tu milovat, která – nemá oči žádné! 150
Heč!
Kdybysi věděla panenko zpyšnělá, že jsem já neplakal, když jsi mě nechtěla, a že jsem neumřel, když jsi má nebyla, ty bysi v zpyšnělém srdci se zlobila. V srdci se zlobila, na tváři usmála, aby si myslil svět, žes o mě nestála! – 151
Mé drahé.
Ach oči krásné, drahé oči, vy nejste hvězdy noci tmavé, vy nejste slunce za dne žhavé, ach krásné oči, drahé oči, jak první list jste knihy svaté, již hloubka kryje zasvěcená, jak první list, jímž odhalena tajemství v duši rozepjaté! Ach oči krásné, drahé oči, tam v hloubce kniha rozevřena, však první list je beze jmena, ba, krásné oči, drahé oči, vy tajný list jste knihy svaté, a pod tou krásnou pod pečetí, zda smím, co vidím, pověděti: tajemství v duši rozepjaté? 152 Tajemství duše! oči krásné! Je pravda to, co hloubka kryje, že obrázkem nám v oku žije – ach rcete, rcete oči krásné, že obrazí tam také lásku – vždyť kdykoliv do vás nahlídám, tu v blahém snění nic nevídám, než sebe – v malinkém obrázku! 153
Rozum a cit.
Když myslívám si na Tě, a na tu lásku Tvoji, tu myšlénka se k jiné a slovo k slovu pojí, a než se rozum dozví, s čím si to srdce hraje, již ze snů pravdu tvořím a píseň hotová je. Však nedlouho se těší to srdce v rozechvění, teď chladný přijde rozum a řekne: je to snění! 154
Různé.
[155]
Květina štěstí.
1.
Chodil jsem na jaře v života zahrádce, nehledal, našel jsem květinku bez práce. Květ, jak by do něho červánku namíchal, vůně, jak by do ní jara byl nadýchal. „Jaro i červánek naděje svatý chrám, však si tu květinku u sebe odchovám!“ 157 Chtěl jsem ji zasadit, aby mi nesvadla, než jsem ji donesl, uvadla, opadla. Opadla u květu, zbyl mi jen stoneček, a já jsem nad štěstím urovnal hrobeček,hrobeček. 158 2.
Hledala sestra má, hledala květiny, pustá je zahrádka, ani květ jediný. Plakala, prosila o jeden kvíteček, a našla na konec podivný stoneček. Bez barvy, bez květu, celičký pichlavý, utrhla, nedbala, že se tím skrvaví. Vsadila, pěstila, slzou zalývala, s časem se minul čas, květ si odchovala. A byl to krásný květ, vyrostlý z bolesti, jako když blaženost zrodí se z neštěstí! – 159 3.
Ba je ten život náš podivná květina, na stonku neštěstí kvete mu koruna. Pichlavý stoneček, na něm je krásný květ, kdo ho chce, musí se na trní skrvácet. Někomu opadá, zbyde mu neštěstí, někdo zas po trní k blahu se proklestí! – 160
Slzičky.
1.
Chudý je, chudičký, a by svět celý měl, kdo je tu bez citu, jakoby oněměl. Neví-li, co je to, zaplakat v radosti, nebo-li nepoznal slzičku bolesti. Neplakal v neštěstí pro blaho stracené, zlá je to chudobachudoba, to srdce z kamene! 161 2.
Ani to slunéčko není bez slzičky, loučí se na večer, vypláče hvězdičky. Ani to nebe to nedělá jináče, často se na jaře ze smíchu rozpláče. Hvězdičky útěcha, jarní dešť rosička, a to je v bolesti, v radosti – slzička. 162 3.
Slzičky, slzičky, velké jste bohatství, chudého šatíte v bídě a neštěstí. V bídě a neštěstí jmění jste jediné, a srdce nebohé ve vás se rozplyne. Rozplyne, ovlaží, po vlaze okřeje, a v srdci za vámi vyrůstá naděje. 163 4.
Ty kdo pláčeš nad neštěstím, proč pak si tak naříkáš? nenaříkej, děkuj bohu, buď rád, že ty slzy máš! Hůře je to, těžko je to, sám-li neseš velkou tíž, a bolestí rozervaný ani plakat neumíš. 164
Žebrák.
1.
Ten žebrák stařičký s tím vlasem šedivým věčně tak putuje tím světem měnivým, po městech, po vískách, k chaloupkám v samotě: kdo je sám chudičký, rozumí nuzotě. Po světě po celém, jenom ne k paláci, nedajíť chudému bohatí žebráci. 165 2.
Co se ten stařeček po světě nachodí, než-li se chudobě,chudobě dáreček nahodí; a než tu bídu svou po světě obnosí, co se ten ubohý šedivec naprosí! Nachodí, naprosí, naroní slziček, než-li si vychodí z milosti chlebíček. 166 3.
Žebráku šedivý, nermuť si pláčem líc, hleďhleď, já jsem mlaďoučký a nemám také nic! Ty si svůj chlebíček vyprosíš u dveří, většíť já bídu mám, kdo však mně uvěří? – Tvé bídy litují, o své já nepovím, ty si ji opláčeš, já to už neumím. Ty chodíš po světě v cizině svoboden, a já jsem s národem v své vlasti poroben! 167
Vzpomínka.
Ta vzpomínka, to luzný květ je v ruce doby minulé! Z dálí nám ji ukazuje, z blízka nám ji oddaluje, jakby žertem vrátit chtěla city dávno zhynulé! Ta upomínka radostná je kvítko jara zpozděné! Jednou v ruce obrátíš ho, a když ssát chceš vůni jeho, rozpadnou se lístky květu, každý lístek – uvadne. A na bolest-li vzpomeneš, to skamenělá slzička! Velká bolest v minulosti utěšení v přítomnosti, upomínka na bolesti zkušenosti matička. 168 Ba podivný to, pozdní květ je z minulosti vzpomínka! ať se z dálí ukazuje, ať se z blízka oddaluje, darmo hledáš skutečnosti, vždycky dýše z daleka. 169
Naděje a vzpomínka.
1.
Naděje, naděje, pěkné to stavení, jen škoda, přeškoda, že není k spatření! Nepřijde povodeň pohltit, potrávit, nepřijde hrom a blesk pobořit, popálit, větérek zavane po poli, po lese, a pěkné stavení do světa roznese. 170 2.
Všickni plnou rukou rozsíváme naději na role živobytí, a z té někdy růže povyrostou, někdy zase hřbitovní jen kvítí. Naděje si vždycky poskakuje, upomínka – ach ta jde jináče, hezkyť se to nad kolébkou směje, nad hrobem však – nejlíp se to pláče. – 171
Smutno u nás.
Nebe, naše nebe, černé mraky tvoje, v nich ty hory kryjou smutné hlavy svoje, a ty naše řeky pod sivými mraky tiše plynou dále, a kalí se taky: země, naše země, velká bolesť tvoje, lidélide, dobrý lide, velká bída tvoje! 172
Píseň.
Krásné jsou ty písně živé, které cit si v srdci pěje, když se v ukryté tam hloubce tichou touhou porozchvěje. A jak vlnka z hloubky vody v hladině se mžikem tratí, tak té písně vroucí slovo mrtvým písmem ledovatí. Živá píseň jako slunce hřeje, živí, svítí světu, písmenem však rostlina je bez vůně a beze květu. 173
Z kruhu rodinného.
[175]
O tom našem dědečkovi.
1.
Má milá, když ten dědeček můj na Tebe se podívá, tu prý se divně zachvěje a skrytě slzu prolívá. A když tak jdeme pospolu, a vedeme se za ruce, tu prý mu bývá teskno tak – a zamyslí se hluboce. Byl také mladý jako my, a mladou vzal si za ženu, a měl ji rád i šedivou, však pochoval už stařenu. 177 2.
Už netěší ho, dědečka, nic, pranic tu, co krásné je, jen když nás vidí spolu dva, tu pokojně se usměje. Tu zdá prý se mu, na konec že poznovu žít začíná, když na tu svoji stařenu, jak mladá byla, vzpomíná. 178 3.
Ta stařena už zemřela, a dědeček je v světě sám, a nerozumí nikdo už těm bílým jeho šedinám! A těžko je mu vyhojit tu zastaralou chorobu, on nepřeje si ničeho, než za babičkou do hrobu. A když se nejvíc rozlítí, že tak je sám a jako stín, tu zajde sobě na hřbitov – a navštíví hrob babiččin. A květnatý ten hrobeček tu zdá se být mu zahradou, a on si při tom vzpomíná, jak chodil někdy za mladou. – 179 4.
Ach nikdy tolik neplakal, když panenku svou miloval, jak od těch dob, co nebohý tu stařenu svou pochoval. A tolik za ní nechodil tam ku bílému domečku, co teď už kroků nadělal sem ku černému domečku. A nebyl nikdy takhle sám, když dívka naň se hněvala, jak teď, kdy v pozdní starobě mu stařenu smrt odňala! 180 5.
Když si malé dítky hrají, dědeček si hraje také, opravuje, ukazuje nové hry jim všelijaké. A kdo by se tomu divil? nejbližší je zima květu, a ten stařec s šedinami nejbližší dětskému světu. 181 6.
My o lásce mu povídali – a on nám usnul chudina, ó tiše! ať ho nezbudíme, tať nejsladší mu hodina. A kdyby ze sna probuzený nás viděl starý dědeček, jak my se tady rádi máme a nešetříme hubiček: snad by si vzpomněl na ty časy, kdy mlád byl sám a objímal, a snad by mu to líto bylo, a on by – chudák – zaplakal! 182
O mé babičce.
Já nevímnevím, co ta babička to pořád jenom se mnou má? tu živě se mnou čtveračí a jako s děckem zahrává, tu zadívá se do mě zas a zamyslí se při tom tak, jak ve dávných by vzpomínkách se pamětlivý strácel zrak, a zas mě kolem otočí a hlavou klidně zakývá: Můj synáčku, ty’s celý on! toť celá jeho postava! 183
Dobrá rada.
Po tatínku dědeček, po mamince babička, tam ten nemá stařenu, a ta nemá tatíčka! Dědečku a babičko, po jednom jste, smutno Vám! jsem já sice mlaďoučký, dobrou však Vám radu dám: Po dvou byli, sami jste, samota je truchlivá, vemte staří, vemte se, a budete zase dva! 184
Odbytá.
„Jak jste to matičko, jak jste to dělala, když jste se s tatínkem za ženu provdala?“ ,Dceruško nech toho, nač pak to vědět chceš? Až přijde ženich jen, taky to dovedeš!‘ 185
Smutek.
„Má matičko smutno je mi, a já nevím proč je to?“ – ,zazpívej si můj synáčku, než dozpívášdozpíváš, přejde to!‘ „Má matičko! nepřechází, nemohu se dozpívat!“ ,Můj synáčku, hřešil jsi snad, Jdijdi se knězi zpovídat.‘ „Má matičko! vyzpovídal, a kněz pomoc’ nemůže!“ ,Jdi synáčku děvče hledat, až je najdeš, pomůže!‘ – 186
Svátek.
Ta dceruška Vaše zítra svátek má, a já vím, co jí kdo vázaného dá; páňmáma dá knížky, šaty, pantáta na krk dukáty, a hoch za tisíce hubičku jí dá! Ten ubohý syn Váš taky svátek měl, na něj ale s dárkem nikdo nevzpomněl; otec, matka ledabylo, panence se nezlíbilo, smutný syn to věru, smutný svátek měl. 187 Rodičové staří co to děláte, že o ty své syny tak málo dbáte? Dcera jako oko v hlavě, syn záplata na rukávě, pro ty dcery drahé o nás nedbáte! – 188
Lyricko-epické.
[189]
Plavec.
Po dalekém moři loďka pluje, k neznámým se béře končinám, v loďce plavec v dálku se rozhlíží, důvěrně tak, – a přec v šíru sám. Nad mořem se nebe mrakem kalí, pod nebem se moře vichrem dme, vlny výš a výše, loď se zmítá, hučí hrom – však plavec klidný je. Což mu strach? Ta bouře život jeho, hromu rachot – píseň veselá, a ten blesk – ó ten ho nepopálí, horšíť plavec – horší bouři zná. Slyš však! hrom a blesk – a vlna těžká! plavče, plavče! důvěřoval’s moc –! loďka v kusy, plavce vlna nese – život můj to – plavče! dobrou noc! 191
Pěvec národa.
Byl parný den; to slunce pálilo, jak svět by velkým ohněm vzplanout měl, až růže zaplakala z večera a slavík v háji – píseň zapomněl. – Oj divá řeka skálu objímá ve závistná ji tisknouc ramena, a skála pustá, jako slávy hrob, a na ní muž – jak socha kamenná. To tělo mdlé, jak jarní v mrazu síla, tvář ubledlá, jak duše neštěstí, – však v ruce slabé věrná ještě lyra, a v srdci z krásných časů pověsti. O pověsť! minulosť! to hrobka svěží, již odkvetlou my v srdci nosíme, kde v dobách neštěstí a bídy bledé za naději se tiše modlíme! 192 Však bez naděje veleduch mohutný nad velkým dílem sám tu umírá, kdy místo tisíců, v nichž dál chtěl žíti, mu „nevděk“ život slavný zavírá. On lásku pěl – oni ji pošlapali, on věčnost pěl – oni mu život vzali, on vzbudil, v jedno spojil národ celý, však bratři jeho – na něj zapomněli! On vedl je; za ním se květy rozvíjely, jak jarem když se šatí příroda, a teď na skále pusté, cizí mezi svými tak sám umírá – pěvec národa! – – Ó těžký bol, a němá bolu lýra, jak prázdná věčnost, jako hloubka moře, a písmem nevděku mu v duši vepsal život, „žeže světa dík je: „nekonečné hoře!“ – Tam den se sklání, ještě ze zánebí mu ubledlý to slunce líbá ret, tam jeho vlasť, odtamtuď jeho síla, tam božské oko staví naposled. A zadívá se v klesající zář; a srdce z oka, jedna bolesť celá, a duše velká, touha poslední, k své vlasti tam si, k slunci, zaletěla. – 193 O mrtev! bez duše! a opuštěn! tak pěvec klesá v hrobu ssutiny, a lyra zpěvná udeří o skálu a poslední zvuk nese v hlubiny, jak nářek nad hrobem, jak srdce úpění, když umírá mu dítko milé – cit – až řeka divoká u bolném zachvění své vlny stišila. – – A slunce zašlo; za ním větřík svěží se po večeru světem rozehrál, a v hájích šumí, jakby na hřbitově těm cypřiším o lásce povídal, a vlny líbá, jak slzy chtěl by sbírat na hroby těch, co v bídě zemřeli, a v houští někde slavík osamělý se tesknou písní k pohřbu rozdumal. A s nebes modra hvězda k zemi spadla! – 194
To slavný pohřeb.
Ten národ můj tak slavný byl, a zkázy chránil světa půl, než za sebe kdy bojoval, tu ve porobě zahynul. Ó krátký boj, a těžký pád! až zatřásl se celý svět, a v pomatené bolesti mu pohřeb slavil třicet let! A zarděla se obloha od plamene a od krve – hoj což to slavné tryzny jsou, a svět je konal poprvé! 195 A z vzácných lebek náhrobek mu k pohřbu dali udělat, hoj písmo věčně památné! to mečem, krví vepsal kat. A modlilo se u hrobu za věčný pokoj světa půl, ó vzácné hody pohřební, kdy slavný národ zahynul! 196
Pan Milota.
1.
Pan Milota tak sedí sám, jak byl by k stolu přimražen, a v myšlénkách je hlubokých, – vždyť dnes svatého Rufa den. Aj Rufa? den to Milotův! tak slavný den, tak krvavý, a sláva, krev, ta pálí tak, jak uhel v srdci řeřavý. A plamenem se rozvlaje ve slavnostní den zločinu, a plamen aby udusil, dnes hlučnou dával hostinu. By slavil Němců vítězství, a zasvětil tu hanbu svou, by přehlušil své svědomí a pohřbil vinu krvavou. 197 Však morová jak nákaza se smrtí černou plíží dál, tak černým srdcem jediný se hrůzný cit mu rozehrál. Ten hlučný cinkot pohárů, jak umíráček by to byl, a víno to tak červené, jak by je krví procedil. A k slavnému kdy přípitku se srazil pohár o pohár, tu jakby zvonem rozlehlo se v duši jmeno: Otokar! A seděl tu tak zamračen, a myslil jen a nemluvil, až z málo přátel poslední tu síň hodovní opustil. A tak tu sedí zase sám, jak zločinem by přimražen, a v myšlénkách je hlubokých, vždyť dnes – svatého Rufa den. * * * 198 Tam venku chladno, venku mráz tu noc přikrývá smrti snem, a smutno tak a ticho tak, jak na poli kdys Moravském! A v duši tma, a v duši mráz tu noc by přikryl smrti snem, však hlučno tam a bouřlivo, jak na poli kdys Moravském! A jakby jaro nahradit tam venku chtěl podzimní chlad, tak v duši své pan Milota by ukonejšil vinu rád: „Dnes rok – hoj slavný den to byl a věčným stkví se zápisem, kdy strestaný ten zločinec, kdy Milota byl vítězem! Aj král to byl, ten slávnýslavný král, před nímž měl já být odpraven, a tehda jsme to změnili, já vítězem – král zohaven!“ 199 A vítr duje silněji, a duše slova rychlejší: „To pomsta byla strašlivá, to zločin ze všech nejtěžší!“ „Že msta? aj – právem odplataodplata, bych očistil tu hanbu svou, já vraha jsem jen potrestal za prolitou krev bratrskou!“ A vítr hučí rozhněván, jak zrádce by mu ubíhal, a vítr skučí bolestně, jak na zločin by žaloval. „Jak? právo tvé to? odplata? kdy’s otce dítkám zavraždil, a vlasť svou, vdovu truchlící zde opuštěnou zůstavil? A pláč a bída národa od cizinců – tvá odplata? O hrozná vlasti zráda to a zrádcem’s ty – ty, Milota!“ 200 A Milota tak sedí sám, však ne sám – v duši rozdvojen, v myšlénkách dvojích hlubokých, vždyť dnes – svatého Rufa den!
 * * * Tam venku hučí vichřice, a v duši zločin bouří dál, a vře a pálí, hryže tak, jak peklo by v něm rozepjal. A tělo zde, – a duše tam – tam krev – o krev to nevinná, a v krvi matka se synem jak pode křížem Maria. O mrtev! a ran sedmnáct! ach klesla matky záštita, a v každé ráně – hrůza to – vepsáno stojí: Milota! A matka líbá mrtvolu, a srdce – v bolu prázdnota – jen jedno slovo v paměti, jen jedno zná, toť: Milota! 201 A venku hrom! a vichřice ta nese obraz krvavý u letu chvatném, divokém, a před zraky mu postaví. A u zděšení Milota: Já„Já ne – já ne – to Záviš byl!“ Však strašný v duši hromu hlas: „Ty, ty’s ho zradně opustil!“ A Milota tu v zoufání: „Já ne – mne Rudolf uplatil!“ Však vzteklý vichr bouří zas: „Ty’s vlast, ty’s krále utratil!“ A před zrakem mu zděšeným vyrůstá s dítkem matky stín, a matka ta, to matka vlasť, král Otokar, to její syn! A osiřelé matky stín bolestně šepce: „Bůh tě suď! já nemám pro tě jiného, než kletbu svou: Ty proklet buď! 202 Ten pláč mých dítek mučených teď cizotou ve tvoji hruď se vpij, a jedem stohlavým tam vyryj věčně: Proklet buď! A nikde neměj pokoje, ni ve snu v bdění za hrobem, a noha tvá ať vede tě za krvavým jen zločinem! Tak proklet buď!“ S tím zmizel stín, a svíjí se ten velikán ve hloubce činu slavného, jak pekla trestem byl by hnán. „Ó proklet buď!“ se vichrem tam, se v sále, v duši rozletí, „a nikde neměj pokoje, – a proklet buď i ve smrti!“ V tom s věže bije dvanáctá, a strašný, obrovský ten hlas se dolů nese, líně tak, jak v zločinném vědomí čas. 203 A uslyšel pan Milota půlnoční duchů hodinu, a ze snění se probudil, ze zločinu, zas k zločinu! A v tmavé síni sedí sám, jak zločinem by přimražen, a v myšlénkách je hlubokých: „byl – byl svatého Rufa den!“ 204
Ze školy života.
[205]
Žij!
1.
Žij ten život, je to škola tvoje, v které poznat musíš, zkusiv sám trpkostí a bojů tisícero, co je pravda v světě, a co klam! Každou píď té zkušenosti drahé zakoupíš své duše pokojem, a přečasto budeš skrvavený po boji tam, kdes byl před bojem! Tak ti mnohá slza s oka skane, zřídka však – věř – dítko radosti, a kdy přec – ach brzo, rychle zmizí, bol však – ten má křídla věčnosti! 207 A kdy člověk žil by pokojněji zkušeností starý – umírá, ó ta bolesť tam se teprv loučí, kde se nad mrtvým hrob zavírá. Než ty beze štěstí, bez radosti,radosti v boji tom jsi pro sebe žil dost, jestli v život, jinak nepoznaný, vlastní svou jsi složil velikost! 208 2.
Oj! nikdo, nikdo neklesejneklesej, že k velkým skutkům život malý, jeť staré přísloví „že Řím dnem jediným nezbudovali.“ A na čem někdy v staletích tak namáhavě pracovali, to v okamžiku velebném věk, čas a pokrok dokonaly. A proto klade ruce v klín teď nevzdychej „že nejsme dále,“ nic nářek nám, teď platí čin a namáhání neustálé. A byť i cíl byl daleký, a k velkým skutkům život malý, jen pilně, by kde přestanempřestanem, ti za námi dál pracovali! Jeť snadno v době příznivé to skončit, co věk připravoval, však velikán je největší ten, kdo překážky odstraňoval! 209 3.
Jeť velký dar ten život náš nám bohem v naše srdce dán, však je všech jeho osudů i budoucnosti člověk pán. Ne to jest tvojí velkostí, že sám ten život v rukou máš, však bude teprv zásluhou, co sám si z něho uděláš. Jeť zapsáno to v duši nám všem stejně, jak kdo máme žít, však nejtěžší je úloha to skryté písmo objevit. A proto, kdo si rozumí, ať před všemi jde jinými, a kdo se ještě nepoznal, ať za muži jde slavnými. 210
Čin a cit.
Slavné jsou to, velké okamžiky, se skutečností-li duch se pojí k velikosti, a kdy tělem činí dlouho skrývanou myšlénku svoji. Bez barvy však, bledé okamžiky, v kterých srdce ve snách rozechvěné v skutečnosti nesrovnalé strácí domyslů svých ráje drahocenné. Drž se okamžiku! chceš-li činem strativ sebe, dojít velikosti, než zda srdce v sobě pohřížené smí pro sny své hledat skutečnosti? 211 Darmo – darmo! žijeť nejkrásněji v světě vlastním, ve snách utvořeném, strácí však se v přízni okamžiku bez radosti v citu rozvlněném. Dvakrát jen – a marně – pookřeje, skutečnost-li poutem zlá je spíná: to kdy lepší v budoucnosti doufá, či na lepší minulosť vzpomíná! 212
Naděje.
„Ó slunko zlaté, neodcházej!“ však marný vzdech, – ono jde dál, a poslední paprslek jeho už hory tam poceloval. Však za horami s touhou čeká tam světa půl na spasný den, toť spravedlivě rozděleno, a ty buď, synu, spokojen! A jako slunce jedněm shaslé zas na druhé se zasměje, tak také v světě rozdělena jest mezi lidi naděje. 213 Ne všecky dech naděje spasné najednou v světě ovanul, než jedněm lákavá-li shasla, pak zase doufá druhá půl. A tak se v světě všecko střídá, tu hřeje, hasne – a jde dál, a každý z nás vyprávět umí, jak naději svou pochoval. 214
Má jizba.
Mně nezlatí okénko slunce než ráno vždy a z večera, a v poledne-li žhavé pálí, mně jizba má se zašerá. A v šeru tom, kdy jiní pilně se záclonami skrývají, já pokojně si hovím v chladu, kterého marně hledají. O kéž by tak mi život plynul, jak tento jasný v letě den, a ráno večer kolébala mě tichá zář v pokojný sen. A v poledne-li žhavé štěstí se jiným vtírá bez ladu, mně, bože, dej u míru svatém jen tichou činnost ve chladu. 215
Nesmrtelnost.
Nebojí se ten strom bouře, nehrozíť mu pohromou, hluboký-li v zemi kořen do nebe ční korunou. Tak i ty, kdo budoucnosti seješ ducha poklady, jak ten strom se nes do výše, v duši však měj základy. Jinak zhyne setba tvoje vznikem dojdouc pohromy, proto k nebi zrak unášej, ruku však měj na zemi. 216
Jen skromně!
Ten život pln je bědování za láskou, štěstím, nadějí, on slunce hledá, však se stěší, jen hvězdy-li se zaskvějí. A komu vzešla jitřenka již, ten s předednem se spokojiž, neb dennice kdo zde se dočkal, ten za hrobem má k slunci blíž! 217
U brány.
Ó smrt! – ó hrob – a co je za hrobem? Zda tam, kde prázdná věčnost začíná, ten život v nekonečnu shasíná? zda v hloubce mrtvé na vždy utichne i pláč, i smích, i duše, srdce hlas, a sám bez konce, skončí všecko čas, zda vše tam věčně – věčně zanikne? Ó – smrt! ó hrob! – a co je za hrobem? Či po čem toužil duch tu stísněný, mu tam přinese život změněný, a ráje ty a touhy – zde bez konce žal – jímž smělý duch byl tady unešen, mu tam otvírá vyplněný sen, zda žije tam – jak zde si toho přál? 218 Ó smrt! ó hrob! zda nic? zda naděje? Tu nad hádankou věčnou rozum stojí, nic nevidí – a vyznat se to bojí: – o nic – a prázdné! – strašná myšlénka, až v základech se duše zachvěje, a přec – ó sladká ve tmě naděje! – si v ničem něco tvoří domněnka! – 219
Sen.
Den šel spat již; blíženec ho smrti vítaný políbil v čelo zlaté, a za denním okem celá země v náruč spánku klesá rozechvěna. Tělo mdlé se klade k odpočinku, a na duši jeho dřímající černou mhu rozsívá smrti bratr. Tělo mrtvé; duše ovinuta neprohledným rouchem nevědomí tiše dřímá, těla nepečliva; člověk v tom i jiném světě žije, v světech dvou, a v obou žije mrtev. Avšak brzy z lůžka duše vstává, nevázána tělem, vazbou tuhou, myšlénka vyskočí z duše sama ohnivá jak blesk z černého mračna, – která byla ze všech nejrannější, – vede s sebou spřízněných sto jiných: nebo myšlénka je nesmrtelna. – Tak co v duši dávno tajně skryto, 220 co si rozum chladný, ostýchavý, věda dobře, nechtěl vysloviti, v obrazích se na paměti míhá; a co přál si duch tvůj někdy dávno, duše ve snu tobě vyplnila; a tvůj rozum ve snu dále myslí, a tvůj duch se koupá ve věčnosti, věčnosť vidí, věčnou beze času, jak ten velký, věčný otec jeho! Nuž zda sen je takto bez významu? Sen je věčnosť, duše ve snu bohem: každý z nás má boha svého v sobě! 221
Plavba.
Vlnky rozběhlé, kam tu lodičkulodičku, kam kolíbáte outlobokou? k cíli do dáli k vlasti rozlehlé tam v nekonečnu, tam kolíbáme loďku čilou! Loďko lehounká v proudu nejistém, v proudu rozmarném což ty neseš? Naději plavce, touhu po světle k hvězdě nebeské: žít v nekonečnu! Rozmele ji vítr divý, světlo zastře mrak ti sivý, nebezpečí neustálé, pohřbíš naději na skále; v pravo v levo stinné hájeháje, spočiň tam dál nehledajenehledaje, 222 pevná země pokoj větší, vlnky nesou nebezpečí! Vítr-li mě jeden staví, jiný zas to ponapraví, a ta hvězda v věčné záři žádnou bouří nezachází; v pravo v levo stinné háje, v pravo v levo smutné kraje, ani tady odpočinout, ani tamo pozastesknout, jen dáledále, jen dále, mě má vede cesta, jen dále odvážný je touhy mi cíl! V odvaze-li nebezpečí, zásluha je zdarem větší, nic kdo neváží, v stínu zachází, a tak neustále jen dále lodinko k cíli putuj! – Můj to život! – V dáli nebeské hvězda se leskne, 223 k ní moje touha, k ní srdce teskné, dále a dále k ní neustále! již je mi blízká, obzorem nízká, jížjiž se stavím – aj zas nade mnou tak je ve výšce! zas vlny dále loďku nesou, dál neustále hvězda se mnou. A ta naděje i touha jako nekonečno dlouhá, v nekonečnu jen se staví, v nekonečnu dál ubíhá, jen dále, jen dále, v síle je víra, nic kdo neváží, v stínu zachází, stínem umírá – a tak neustále jen dál moje touha – můj to život! 224 Obsah. Z listů srdce. Stránka. Srdce lidské11 Písně srdce13 Toť ona14 Růže – láska15 Růže polední18 Večerní obraz26 Večer28 Svět šel spat29 Je večer30 Večerní31 U večer34 O půl noci35 Naposled36 Mé dívce37 Beze strachu38 Mezi květy39 Na podzim42 Podzimek44 Pode mrakem48 U vody49 Ze sna mládí51
[225] Stránka. Všední život53 Soucit57 Snové mládí58 Na cestu60 Darmo61 Touha má62 Z rumů63 V troskách67 Po klekání70 Západ72 Večer74 Jdi ven!75 Půlnoc76 Vy tiché hvězdy!79 Zase?80 Ty horká slzo!82 Tak těžko je to!83 Ta myšlénka má šílená!85 Dozvuk86 Ukřižován88
Znělky. (Od stránky 91 až 102.)
Z knihy lásky.
Kdo opravdu kdy miloval!105 Ta láska mlaďoučká106 To je bída107 Na severu108 Jarý život110 Ta láska113
[226] Stránka. Loučení117 Dárky lásky120 Kdyby’s ty mi umřela123 Marné124 Těžko je to125 Dnes a včera126 Za horama127 Na hoře a v údolí128 Darmo131 Nadarmo132 V album134 Už tehda jsem to povídal136 U kostela138 U hrobu lásky140 Písně náměsíční143 Starý kazda145 Láska v písních146 Z moderní lásky147 Heč151 Mé drahé152 Rozum a cit154
Různé.
Květina štěstí157 Slzičky161 Žebrák165 Vzpomínka168 Naděje a vzpomínka170     Smutno u nás172 Píseň173
[227] Stránka. Z kruhu rodinného.
O tom našem dědečkovi177 O mé babičce183 Dobrá rada184 Odbytá185 Smutek186 Svátek187
Lyricko-epické.
Plavec191 Pěvec národa192 To slavný pohřeb!195 Pan Mílota197
Ze školy života.
Žij!208207 Čin a cit211 Naděje213 Má jizba215 Nesmrtelnosť216 Jen skromně217 U brány218 Sen220 Plavba222
E: av; 2004 [228]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Čermák, Max.[?]
(Nákladem kněhtiskárny Max. Čermáka. Tiskem kněhtiskárny Max. Čermáka v Klatovech, 1871.)

Místo: Klatovy

Vydání: [1.]

Počet stran: 228

Věnování: Šambergrová, Kateřina
(Slečně Kateřině Šambergrově, své přítelkyni povždy drahé, do upomínky na „jaro života“ věnuje Hanuš V. Tůma.)