Pan Milota.

Hanuš Věnceslav Tůma

Pan Milota.
1.
Pan Milota tak sedí sám, jak byl by k stolu přimražen, a v myšlénkách je hlubokých, – vždyť dnes svatého Rufa den. Aj Rufa? den to Milotův! tak slavný den, tak krvavý, a sláva, krev, ta pálí tak, jak uhel v srdci řeřavý. A plamenem se rozvlaje ve slavnostní den zločinu, a plamen aby udusil, dnes hlučnou dával hostinu. By slavil Němců vítězství, a zasvětil tu hanbu svou, by přehlušil své svědomí a pohřbil vinu krvavou. 197 Však morová jak nákaza se smrtí černou plíží dál, tak černým srdcem jediný se hrůzný cit mu rozehrál. Ten hlučný cinkot pohárů, jak umíráček by to byl, a víno to tak červené, jak by je krví procedil. A k slavnému kdy přípitku se srazil pohár o pohár, tu jakby zvonem rozlehlo se v duši jmeno: Otokar! A seděl tu tak zamračen, a myslil jen a nemluvil, až z málo přátel poslední tu síň hodovní opustil. A tak tu sedí zase sám, jak zločinem by přimražen, a v myšlénkách je hlubokých, vždyť dnes – svatého Rufa den. * * * 198 Tam venku chladno, venku mráz tu noc přikrývá smrti snem, a smutno tak a ticho tak, jak na poli kdys Moravském! A v duši tma, a v duši mráz tu noc by přikryl smrti snem, však hlučno tam a bouřlivo, jak na poli kdys Moravském! A jakby jaro nahradit tam venku chtěl podzimní chlad, tak v duši své pan Milota by ukonejšil vinu rád: „Dnes rok – hoj slavný den to byl a věčným stkví se zápisem, kdy strestaný ten zločinec, kdy Milota byl vítězem! Aj král to byl, ten slávnýslavný král, před nímž měl já být odpraven, a tehda jsme to změnili, já vítězem – král zohaven!“ 199 A vítr duje silněji, a duše slova rychlejší: „To pomsta byla strašlivá, to zločin ze všech nejtěžší!“ „Že msta? aj – právem odplataodplata, bych očistil tu hanbu svou, já vraha jsem jen potrestal za prolitou krev bratrskou!“ A vítr hučí rozhněván, jak zrádce by mu ubíhal, a vítr skučí bolestně, jak na zločin by žaloval. „Jak? právo tvé to? odplata? kdy’s otce dítkám zavraždil, a vlasť svou, vdovu truchlící zde opuštěnou zůstavil? A pláč a bída národa od cizinců – tvá odplata? O hrozná vlasti zráda to a zrádcem’s ty – ty, Milota!“ 200 A Milota tak sedí sám, však ne sám – v duši rozdvojen, v myšlénkách dvojích hlubokých, vždyť dnes – svatého Rufa den!
* * * Tam venku hučí vichřice, a v duši zločin bouří dál, a vře a pálí, hryže tak, jak peklo by v něm rozepjal. A tělo zde, – a duše tam – tam krev – o krev to nevinná, a v krvi matka se synem jak pode křížem Maria. O mrtev! a ran sedmnáct! ach klesla matky záštita, a v každé ráně – hrůza to – vepsáno stojí: Milota! A matka líbá mrtvolu, a srdce – v bolu prázdnota – jen jedno slovo v paměti, jen jedno zná, toť: Milota! 201 A venku hrom! a vichřice ta nese obraz krvavý u letu chvatném, divokém, a před zraky mu postaví. A u zděšení Milota: Já„Já ne – já ne – to Záviš byl!“ Však strašný v duši hromu hlas: „Ty, ty’s ho zradně opustil!“ A Milota tu v zoufání: „Já ne – mne Rudolf uplatil!“ Však vzteklý vichr bouří zas: „Ty’s vlast, ty’s krále utratil!“ A před zrakem mu zděšeným vyrůstá s dítkem matky stín, a matka ta, to matka vlasť, král Otokar, to její syn! A osiřelé matky stín bolestně šepce: „Bůh tě suď! já nemám pro tě jiného, než kletbu svou: Ty proklet buď! 202 Ten pláč mých dítek mučených teď cizotou ve tvoji hruď se vpij, a jedem stohlavým tam vyryj věčně: Proklet buď! A nikde neměj pokoje, ni ve snu v bdění za hrobem, a noha tvá ať vede tě za krvavým jen zločinem! Tak proklet buď!“ S tím zmizel stín, a svíjí se ten velikán ve hloubce činu slavného, jak pekla trestem byl by hnán. „Ó proklet buď!“ se vichrem tam, se v sále, v duši rozletí, „a nikde neměj pokoje, – a proklet buď i ve smrti!“ V tom s věže bije dvanáctá, a strašný, obrovský ten hlas se dolů nese, líně tak, jak v zločinném vědomí čas. 203 A uslyšel pan Milota půlnoční duchů hodinu, a ze snění se probudil, ze zločinu, zas k zločinu! A v tmavé síni sedí sám, jak zločinem by přimražen, a v myšlénkách je hlubokých: „byl – byl svatého Rufa den!“ 204

Básně v knize Básně: