Ty dítě moje, dívko něžně krásná,

Ty dítě moje, dívko něžně krásná, Ty dítě moje, dívko něžně krásná,
já zahrávám si s drobnou tváří Tvou a rád tě mám; jen kdybych také věděl, že dětská Tvoje leta nikdy nezhynou! Však přijde čas, Tvé růže rozplní se, a Tobě v tváři vzroste slasť i žal, ty půjdeš k svým – a já s tou láskou svojí jak žebrák starý budu muset dál! A snad si najdu zase děcko něžné, jež miloval bych víc než duši svou, než zdá se mi, že za tou tváří Tvojí sám věčně budu chodit žebrotou. [4] Najdeš tu i pláč i smích, mnohé kvítko z lidu vzaté, jiné zase jen z mého srdce vyrostlé, najdeš okamžiky velevážné, a jinde zase jen bubliny hravé, a diviti se budeš, jak protivy ty se v jedné duši zrodily. Avšak – je to život, a život bez protiv a proměn nebyl by životem. Pravíť Lenau: Sieht mein geist im wissensdrange durch ein Fenster in die welt, o dann waehrt es auch nicht lange, sieht er drinnen nichts erhellt. Mnohé a snad lepší věci zůstali mi ležet ve stolku; ale – je těžko býti si sám kritikem, již tam, kde se jedná o píseň, jejíž vznik srostl se životem, a nad to i mně, vzdálenému všeho ruchu literárního, z něhož před dvěma roky náhle jsem byl vytržen, sotva že jsem se v něm rozhlížeti počal. A tak posýlám Vás na pouť, Vy dítky srdce mého z dob bídy největší, jděte nehledajíce chvály, ale spravedlivého uznání; vrátíteli se mi kdy a zvěstujete, že malý jenjen, ale užitečný kamínek přičinily jste k veliké naší budově, bude mi to uznání uspokojením a pobídkou neodolatelnou. V Klatovech v den sv. Kateřiny 1871.
Hanuš Věnc. Tůma.
[5]