Pěvec národa.

Pěvec národa.
Byl parný den; to slunce pálilo, jak svět by velkým ohněm vzplanout měl, až růže zaplakala z večera a slavík v háji – píseň zapomněl. – Oj divá řeka skálu objímá ve závistná ji tisknouc ramena, a skála pustá, jako slávy hrob, a na ní muž – jak socha kamenná. To tělo mdlé, jak jarní v mrazu síla, tvář ubledlá, jak duše neštěstí, – však v ruce slabé věrná ještě lyra, a v srdci z krásných časů pověsti. O pověsť! minulosť! to hrobka svěží, již odkvetlou my v srdci nosíme, kde v dobách neštěstí a bídy bledé za naději se tiše modlíme! 192 Však bez naděje veleduch mohutný nad velkým dílem sám tu umírá, kdy místo tisíců, v nichž dál chtěl žíti, mu „nevděk“ život slavný zavírá. On lásku pěl – oni ji pošlapali, on věčnost pěl – oni mu život vzali, on vzbudil, v jedno spojil národ celý, však bratři jeho – na něj zapomněli! On vedl je; za ním se květy rozvíjely, jak jarem když se šatí příroda, a teď na skále pusté, cizí mezi svými tak sám umírá – pěvec národa! – – Ó těžký bol, a němá bolu lýra, jak prázdná věčnost, jako hloubka moře, a písmem nevděku mu v duši vepsal život, „žeže světa dík je: „nekonečné hoře!“ – Tam den se sklání, ještě ze zánebí mu ubledlý to slunce líbá ret, tam jeho vlasť, odtamtuď jeho síla, tam božské oko staví naposled. A zadívá se v klesající zář; a srdce z oka, jedna bolesť celá, a duše velká, touha poslední, k své vlasti tam si, k slunci, zaletěla. – 193 O mrtev! bez duše! a opuštěn! tak pěvec klesá v hrobu ssutiny, a lyra zpěvná udeří o skálu a poslední zvuk nese v hlubiny, jak nářek nad hrobem, jak srdce úpění, když umírá mu dítko milé – cit – až řeka divoká u bolném zachvění své vlny stišila. – – A slunce zašlo; za ním větřík svěží se po večeru světem rozehrál, a v hájích šumí, jakby na hřbitově těm cypřiším o lásce povídal, a vlny líbá, jak slzy chtěl by sbírat na hroby těch, co v bídě zemřeli, a v houští někde slavík osamělý se tesknou písní k pohřbu rozdumal. A s nebes modra hvězda k zemi spadla! – 194