Byl parný den; to slunce pálilo,
jak svět by velkým ohněm vzplanout měl,
až růže zaplakala z večera
a slavík v háji – píseň zapomněl. –
Oj divá řeka skálu objímá
ve závistná ji tisknouc ramena,
a skála pustá, jako slávy hrob,
a na ní muž – jak socha kamenná.
To tělo mdlé, jak jarní v mrazu síla,
tvář ubledlá, jak duše neštěstí, –
však v ruce slabé věrná ještě lyra,
a v srdci z krásných časů pověsti.
O pověsť! minulosť! to hrobka svěží,
již odkvetlou my v srdci nosíme,
kde v dobách neštěstí a bídy bledé
za naději se tiše modlíme!
Však bez naděje veleduch mohutný
nad velkým dílem sám tu umírá,
kdy místo tisíců, v nichž dál chtěl žíti,
mu „nevděk“ život slavný zavírá.
On lásku pěl – oni ji pošlapali,
on věčnost pěl – oni mu život vzali,
on vzbudil, v jedno spojil národ celý,
však bratři jeho – na něj zapomněli!
On vedl je; za ním se květy rozvíjely,
jak jarem když se šatí příroda,
a teď na skále pusté, cizí mezi svými
tak sám umírá – pěvec národa! – –
Ó těžký bol, a němá bolu lýra,
jak prázdná věčnost, jako hloubka moře,
a písmem nevděku mu v duši vepsal život,
že světa dík je: „nekonečné hoře!“ –
Tam den se sklání, ještě ze zánebí
mu ubledlý to slunce líbá ret,
tam jeho vlasť, odtamtuď jeho síla,
tam božské oko staví naposled.
A zadívá se v klesající zář;
a srdce z oka, jedna bolesť celá,
a duše velká, touha poslední,
k své vlasti tam si, k slunci, zaletěla. –
O mrtev! bez duše! a opuštěn!
tak pěvec klesá v hrobu ssutiny,
a lyra zpěvná udeří o skálu
a poslední zvuk nese v hlubiny,
jak nářek nad hrobem, jak srdce úpění,
když umírá mu dítko milé – cit –
až řeka divoká u bolném zachvění
své vlny stišila. – –
A slunce zašlo; za ním větřík svěží
se po večeru světem rozehrál,
a v hájích šumí, jakby na hřbitově
těm cypřiším o lásce povídal,
a vlny líbá, jak slzy chtěl by sbírat
na hroby těch, co v bídě zemřeli,
a v houští někde slavík osamělý
se tesknou písní k pohřbu rozdumal.
A s nebes modra hvězda k zemi spadla! –